20 Cdo 134/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v
exekuční věci oprávněné A. a.s., zastoupené advokátem, proti povinné L. Š.,
správkyni konkursní podstaty úpadce M. K. a.s., zastoupené advokátem, pro
316.069,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp.
zn. 73 Nc 955/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 27. 5. 2005, č.j. 13 Co 809/2004-32, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 25. 3. 2004,
č.j. 73 Nc 955/2004-6 (kterým okresní soud nařídil podle platebního rozkazu
Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2003, č.j. Ro 607/2003-14, exekuci,
jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Z. Z.), tak, že návrh na
nařízení exekuce zamítl. S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k
závěru, že povinná jakožto správkyně konkursní podstaty není v souzené věci
pasivně legitimována. Jelikož vlastníkem majetku patřícího do konkursní
podstaty je i za trvání konkursu úpadce a pouze z jeho majetku (nikoli z
majetku správce konkursní podstaty) lze pohledávku za podstatou uspokojit, je v
exekučním řízení pasivně legitimován úpadce M. K. a.s.
V dovolání oprávněná namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena, že ustanovení § 14 odst. 1
písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), se na vymáhání pohledávek za
podstatou nevztahuje, neboť tyto pohledávky lze podle § 32 odst. 1 téhož zákona
uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení. Odvolací soud si protiřečí,
uvádí-li na jedné straně, že za trvání konkursu lze exekuci nařídit, nelze ji
však provést, a na druhé straně, že exekuci nelze proti povinné ani nařídit.
Pasivní legitimace povinné vyplývá z ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č.
328/1991 Sb.; je ostatně nelogické, aby nalézací řízení bylo nutné vést proti
správci konkursní podstaty a exekuci proti samotnému úpadci. Proti úpadci nelze
vést exekuci již proto, že úpadce za trvání konkursu není oprávněn nakládat se
svým majetkem tvořícím konkursní podstatu. Judikatura, na niž odkázal odvolací
soud, není pramenem práva, a nelze ji na daný případ aplikovat; pokud k ní soud
přihlížel, zatížil tím podle ní řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.,
dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř. ve spojení
s § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů – není důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 14 odst. 1 písm. a), věty první, zákona č. 328/1991 Sb., prohlášením
konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce.
Podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., po prohlášení konkursu
nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do
podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§ 28).
V otázce, jejíž řešení je předmětem dovolacího přezkumu, tedy kdo je pasivně
legitimován v exekučním řízení pro vymožení pohledávky přiznané exekučním
titulem vůči správci konkursní podstaty, byla soudní praxe usměrněna usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003,
uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2005 pod č.
2. V něm soud dovodil, že pasivně legitimovaným je v tomto případě úpadce,
neboť i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní
podstaty (jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce), nikoli z
majetku správce (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn.
29 Odo 17/2003, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 9, ročník 2005 pod č. 147).
Dovolatelka se mýlí, shledává-li rozpornost napadeného rozhodnutí v tom, že
odvolací soud na jedné straně uvádí, že exekuci lze nařídit, nelze ji však
provést, a na druhé straně uzavírá, že proti povinné nelze exekuci ani nařídit.
Exekuci nařídit lze, nikoli však proti povinné, nýbrž proti úpadci. Provést ji
za trvání konkursu nelze vzhledem k § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991
Sb., a to platí i pro pohledávky za podstatou; ze zákona nelze dovodit, že by
se zákaz provedení exekuce na tyto pohledávky nevztahoval. Okolnost, že
pohledávku za podstatou lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursu, na tom nic
nemění. V nalézacím řízení vystupovala povinná jako žalovaná proto, že
prohlášením konkursu na ni přešlo oprávnění nakládat s majetkem patřícím do
konkursní podstaty; v exekučním řízení je však pasivně legitimován úpadce,
neboť – jak již bylo řečeno – jen z jeho majetku lze pohledávku za podstatou
uspokojit. Tomu nasvědčuje i dovolatelkou zmíněné ustanovení § 14 odst. 1 písm.
c) zákona č. 328/1991 Sb., podle něhož řízení o výkon rozhodnutí zahájené před
prohlášením konkursu se prohlášením konkursu nepřerušuje a správce se
účastníkem řízení namísto úpadce nestává. Zůstává-li v exekučním řízení i po
prohlášení konkursu účastníkem úpadce, není důvod, aby úpadce nebyl pasivně
legitimován i v exekučním řízení zahájeném až po prohlášení konkursu. Výtka, že
odvolací soud, odkázal-li v odůvodnění svého rozhodnutí na judikaturu
Nejvyššího soudu, jež ovšem „sama o sobě není pramenem práva“ (v čemž povinná
spatřuje vadu řízení), není uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné, Nejvyšší soud proto
(stejně jako v jiné věci týchž účastníků, sp. zn. 20 Cdo 3079/2005, ve které je
řešena táž právní otázka) dovolání podle § 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o.s.ř. zamítl.
Oprávněná s dovoláním úspěšná nebyla, povinné, jež by jinak měla právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu
spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142
odst. 1, § 224 odst. 1 a § 234b odst. 5, věty první, o.s.ř. výrok o tom, že na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu