20 Cdo 1356/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J.
T. proti povinným 1) P. S. a 2) Ing. M. S., vyklizením, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. E 767/96, o dovolání povinných proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č. j. 58 Co
141/01-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinní jsou povinni zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího
řízení společně a nerozdílně částku 705,- Kč k rukám advokátky.
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil (vyjma výroku o
nákladech výkonu rozhodnutí, jejž zrušil) usnesení ze 6. 12. 2000, č. j. E
767/96-66, kterým obvodní soud nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením
bytu a přestěhováním povinných do bytu náhradního; podmínku zakotvenou v
ustanovení § 340 odst. 2 větě druhé občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31. 12. 2000 (viz bod 27. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.) měl
odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za splněnu s odůvodněním, že
oprávněný zajištění bytové náhrady určené ve vykonávaném rozsudku prokázal
nájemní smlouvou uzavřenou ve prospěch povinných ve smyslu § 50 občanského
zákoníku 10. 5. 2000 hlavním městem Prahou a manželi F., dosavadními společnými
nájemci bytu, do něhož se mají povinní přestěhovat (vykonávaným rozsudkem soud
s poukazem na ustanovení § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. vyhověl žalobě o
přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu povinných s odůvodněním, že
oprávněný byt ve svém domě potřebuje pro svou vdanou dceru K. F. a její
rodinu). Návrh povinných na připuštění dovolání proti svému rozhodnutí odvolací
soud – s odůvodněním, že v něm nebyla řešena judikaturou dosud nevyřešená
otázka – zamítl.
V dovolání povinní namítají, že usnesení odvolacího soudu (v napadeném
potvrzujícím výroku) vychází ze skutkového zjištění, které „nemá oporu v
dokazování,“ a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejich
názoru totiž byt nabízený jako náhradní „nejenže není rovnocenný bytu
vyklizovanému, ale nezajišťuje ani jen lidsky důstojné ubytování dovolatelů a
členů jejich domácnosti, tj. čtyřčlenné rodiny s nezletilými dětmi.“ Dále pak s
poukazem na body 2. a 8. článku XI. smlouvy podle § 50 obč. zák. (viz č.l. 62
versa) dovozují, že náhradní byt pro ně „ve smyslu ustanovení právních předpisů
a judikatury vůbec není zajištěn,“ jelikož „pronajímatel může od nájemní
smlouvy kdykoli odstoupit,“ a dále proto, že „…za jistých okolností by nájem
povinných mohl zaniknout s tím, že znovu vznikne nájem manželů F.“ Konečně pak,
dovolávajíce se publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon
1401/97, povinní vyslovují „pochybnost o tom, zda je smlouva dávající
pronajímateli právo odstoupit od smlouvy platná s ohledem na kogentní
ustanovení § 710 odst. 1 obč. zák. a na zásadu, podle níž musí být
bytová náhrada zajištěna na dobu neurčitou.“
Oprávněný – kromě jiného s odůvodněním, že nesouhlas
povinných (ve vykonávacím řízení trvajícím přes 7 let) s
přestěhováním „je založen na asociální a arogantní představě, že je pro ně
nedůstojné bydlení v nově vybudovaném bytě o velikosti 3+1 I. kategorie ve 4.
patře v P. o celkové výměře 78,24 m2, protože si přejí zůstat ve vile se
zahradou v P.,“ kde svémocně zabrali i nebytový prostor, užívají altán
oprávněného, jeho zahradu (na níž parkují se svým
vozidlem) apod. – navrhl odmítnutí dovolání.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (viz body
17. a 27. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.) nevyhoví-li odvolací
soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu
rozsudku (usnesení o věci samé) po stránce právní, vyplývá, že se dovolací
přezkum otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem,
kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Jestliže ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. dále
předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo
připuštěno, může se zásadně jednat pouze o takový důvod (z hlediska jeho
věcného vymezení), který vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud -
oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné; navrhl-li
účastník, aby dovolání bylo připuštěno, aniž tyto otázky v úplném výčtu
konkretizoval, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl
ohledně žádné z právních otázek, na jejichž posouzení své rozhodnutí založil.
Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v
tomto ustanovení uvedených (je-li dovolání přípustné) - uplatněným dovolacím
důvodem včetně jeho skutkového vymezení vázán, mohou se tyto právní otázky stát
skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich
posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení,
která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby
dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu - právě pro
otázky přezkumu objektivně otevřené, jež dovolatel fakticky napadl - je
rozhodnutím ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným;
v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací
soud je bez věcného projednání odmítne (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.).
Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení
předpokládá, že posouzení určité právní otázky se promítne nejen do výsledku
konkrétního sporu, ale také do soudní praxe obecně. Rozhodnutí odvolacího soudu
tedy má po právní stránce zásadní význam tehdy, zahrnuje-li posouzení právní
otázky relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních vztahů. Tak je
tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou
vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována
v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li
dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající
judikatury odchýlit.
V souzené věci však o žádný z uvedených případů nejde, jelikož odvolací soud
rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Vrchního soudu v
Praze z 19. 8. 1994, 2 Cdo 102/94, rozsudek Nejvyššího soudu v
Brně z 28. 11. 1996, 2 Cdon 138/96 a usnesení Městského
soudu v Praze ze 17. 5. 1967, 11 Co 254/67, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 7/1996, č. 3/1998 a č. 1/1969 pod poř.
č. 41, 15 a 7). V těchto rozhodnutích soudy dospěly k závěru, že zajištění
odpovídající bytové náhrady podle § 340 odst. 2 věty druhé o.s.ř. lze prokázat
smlouvou ve prospěch třetího podle § 50 obč. zák., případně prohlášením
vlastníka domu, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně
náhradního bytu; požadavek, aby šlo o byt právně volný (byl-li fakticky užíván
oprávněným), měly soudy v těchto rozhodnutích za splněný např. dohodou o
skončení nájmu oprávněného s odkládací podmínkou podle § 36 obč. zák. Takovému
způsobu doložení bytové náhrady odpovídá v souzené věci ujednání pod bodem 1.
článku XI. smlouvy podle § 50 obč. zák. z 10. 5. 2000, že smlouva nabývá
účinnosti dnem provedení výkonu rozhodnutí sp. zn. E 767/96 Obvodním soudem pro
Prahu 6, tj. přestěhováním manželů S. do náhradního bytu, vykládané v
souvislosti s potvrzením magistrátu, podle něhož může být předmětný byt obývaný
manželi F. použit jako bytová náhrada pro povinné, a dále ve spojení s bodem 1.
článku IX. smlouvy, podle něhož nájem dosavadních nájemců, tj. manželů F.
zanikne dohodou (v daném případě /ve spise založenou/ dohodou pronajímatele s
manželi F. z 25. 3. 1998, ve které je zánik jejich společného nájmu bytu na D.
ulici vázán na odkládací podmínku, jíž je provedení exekuce vyklizením
povinných z bytu na ulici K.).
Námitka povinných, že nabízený náhradní byt není rovnocenný bytu vyklizovanému,
je nepřípadná (a tedy založit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
nezpůsobilá), jelikož vykonávaný rozsudek povinnost k vyklizení bytu nevázal na
zajištění bytu přiměřeného, ale – prostě – náhradního, tedy nikoli
přiměřeného (ke srovnání obou druhů bytových náhrad viz rozsudek Vrchního soudu
z 31. 3. 1994, 2 Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č.
3, ročník 1994, pod poř. č. 6). Jestliže povinní měli za to, že jejich
povinnost byt vyklidit měla být vázána na zajištění náhradního bytu
rovnocenného, tedy – řečeno slovy ustanovení § 712 odst. 2 ve spojení s § 711
odst. 1 písm. a) obč. zák. – přiměřeného, měli možnost o zlepšení svého
postavení usilovat v nalézacím řízení prostřednictvím odvolání; ve vykonávacím
řízení však již případnou věcnou nesprávnost exekučního titulu v tomto směru
napravit nelze, jelikož pro exekuci relevantní není údaj plynoucí z odůvodnění
vykonávaného rozsudku (že totiž soud přivolil k výpovědi podle § 711 odst. 1
písm. a/ obč. zák.), nýbrž pouze a jedině to, na jaký druh bytové náhrady soud
povinnost k vyklizení vázal ve výroku svého rozsudku.
Způsobilou založit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. není ani
námitka, že nabízený náhradní byt nezajišťuje lidsky důstojné ubytování
dovolatelů a členů jejich domácnosti. Činí-li totiž ustanovení § 340 odst. 2
o.s.ř. ve větě druhé podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění náhradního
bytu (jak jej vymezuje ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák.), jde - co do právní
konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem;
vyložit pojem náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem
obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta (kritéria), s
jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a
potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li
učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci
dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je
tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti
nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem
nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná,
rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými
kritérii (rozloha, kvalita,vybavenost, počet osob, jež mají byt vyklidit) se
totiž zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal. Význam těch, jež
pokládal za určující, přitom sice může být dovolateli hodnocen odlišně, avšak k
úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího
soudu (že nově postavený třípokojový dálkově vytápěný byt první kategorie o
rozloze 78,24 m2, v němž také bydlí /tehdy/ čtyřčlenná rodina s dvěma
nezletilými dětmi, je bytovou náhradou svým vybavením i velikostí zajišťující
lidsky důstojné ubytování pro povinné) nemohou – vůbec – obstát, argumentace
uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. Z pohledu ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř. je tedy napadené rozhodnutí v souladu s dosavadní judikaturou a dovolání
tudíž přípustné není.
Pochybnosti dovolatelů (nehledě již k tomu, že vyjádření pochybností není
uplatněním dovolacího důvodu) o platnosti smlouvy o nájmu náhradního bytu
(uzavřené v jejich prospěch) z pohledu zásady, že bytová náhrada musí být
zajištěna vždy na dobu určitou, nemají oporu ve spise, jelikož v článku II.
smlouvy je výslovně dohodnuto, že nájem je sjednán na dobu neurčitou. Stejně
tak nemají podklad ve spise závěry dovolatelů, že pronajímatel, tj. hlavní
město Praha může od nájemní smlouvy odstoupit kdykoli, a že „za jistých
okolností“ (dovoláním, na rozdíl od smlouvy, nespecifikovaných) by nájem
povinných mohl zaniknout s tím, že znovu vznikne nájem manželů F. V bodě 2.
článku XI. totiž bylo ujednáno právo pronajímatele od smlouvy odstoupit pro
jedinou alternativu, a to pro případ, kdy „nájemce“, tj. v daném případě
povinní, nepodepíší protokol o převzetí náhradního bytu. Pokud pak jde o zánik
práva nájmu povinných, ten byl sjednán také pro jedinou možnost, a to pro
případ, že „výkon rozhodnutí přestěhováním manželů S. do bytu podle této
smlouvy nebude realizován,“ (čímž ovšem bylo ve skutečnosti sjednáno /viz též
bod 1. článku XI. smlouvy/, že nepřestěhují-li se povinní do náhradního bytu,
právo nájmu k tomuto bytu jim nevznikne). Z obsahu ujednání pod body 2. a 8.
článku XI. smlouvy tedy nevyplývá nic jiného (co by mělo, jak v dovolání
dovozují povinní, činit jejich právní pozici nejistou), než to, že zhoršit své
právní postavení (jež dovolatelé pro případ vyhovění návrhu na provedení
exekuce kvalifikují jako „chatrné“) mohou – nesplní-li svou povinnost
vyplývající jim ze všech dosavadních rozhodnutí soudu v nalézacím i vykonávacím
řízení – jen povinní sami. V závěru této části odůvodnění ovšem (i při
odhlédnutí od toho, zda výhrady dovolatelů ke zjištěním odvolacího soudu oporu
ve spise mají či nikoli) Nejvyšší soud – při nutnosti důsledného odlišování
nesprávného právního posouzení od vadného skutkového zjištění – připomíná
obecnou zásadu, že dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a
povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, tedy o právní posouzení, zatímco zjišťuje-li obsah smlouvy, a to i pomocí
výkladu projevů vůle, jedná se (a o takový případ jde v souzené věci) o
skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, 2
Cdon 1548/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 10, ročník 2000 pod poř. č. 73). Jestliže tudíž dovolatelé
namítají (pokud jde o obsah smlouvy) nesprávnost takovýchto skutkových
zjištění, pak uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.; ten
však založit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nemůže.
Protože, jak plyne z uvedeného, z dovolacích námitek nebyla žádná způsobilá
vést k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§
239 odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm.
c) o.s.ř odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněnému podle ustanovení § 146
odst. 2 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 věty první o.s.ř. právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce
630,- Kč představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst.
1, § 12 odst. 1, písm. a/, bod 2., § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky
č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky a v
částce 75,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu