20 Cdo 1373/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky
a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti
žalované Okresní správě sociálního zabezpečení v T., o vyloučení věci z
exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 146/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2005,
č. j. 56 Co 160/2004-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž
soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce s
odůvodněním, dle kterého nelze učinit závěr, že žalobce má k majetku, jenž byl
postižen nařízením exekuce, taková práva, která by nepřipouštěla provedení
exekuce. Odvolací soud dovodil, že exekuci na základě rozhodnutí, které
ukládalo příspěvkové organizaci žalobce zaplacení peněžité částky, lze vézt
také na majetek, s nímž je tato organizace příslušná hospodařit a z jejíž
činnosti takovýto závazek vznikl.
Žalobce ve včasném dovolání namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s
hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle žalobce došlo k porušení ustanovení § 256 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“),
a § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, neboť jsou předmětné
movité věci majetkem jiného, než kdo byl v exekuci označen jako povinný,
přičemž nebylo prokázáno, že by na tento subjekt přešla povinnost plynoucí z
exekučního titulu. Protože - dle názoru žalobce - odvolací soud hmotněprávně i
procesněprávně pochybil, navrhl dovolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda
rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek
obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném
případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným
výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové
organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu
hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), a nelze
tedy souhlasit s názorem dovolatele, dle kterého nebyla předmětná otázka v době
rozhodování této věci dovolacím soudem řešena. V uvedeném rozhodnutí vyslovil
Nejvyšší soud právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně
hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít
povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení
takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený
závěr je plně aplikovatelný i v této právní věci.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalované, která by jinak měla právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu)
nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224
odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. srpna 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu