20 Cdo 1379/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného Bytového družstva U Jezera 2039 - 2042, se sídlem v Praze 13, Stodůlkách, U Jezera 2039/18, zastoupeného Mgr. Jaroslavou Dospělovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti povinným 1) R. B. a 2) JUDr. M. B., zastoupeným JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, vyklizením bytu se zajištěním náhradního ubytování, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 826/2003, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2009, č. j. 16 Co 130/2009-117, takto: Dovolání se odmítá.
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 13. 2. 2009, č. j. Nc 826/2003-106, jímž soud prvního stupně podle § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, odmítl jako opožděné odvolání povinných 1) a 2) proti usnesení JUDr. Miloslava Hauerlanda, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 27 EX 0921/03, o procesním nástupnictví oprávněného.
Rozhodnutí odvolacího soudu, ač správně poučeni o jeho nepřípustnosti, napadli oba povinní dovoláním.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť se nejedná o žádný ze zde taxativně vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť napadeným usnesením nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení podle § 43 odst. 2 o. s. ř., nýbrž usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2003 pod č. 41).
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení, jímž soud prvního stupně (nebo soudní exekutor) odmítl odvolání jako opožděné, a tudíž ani rozhodnutí, jímž odvolací soud takové usnesení potvrdil, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání povinných podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r. předsedkyně senátu