1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, identifikační číslo osoby 00063410, proti povinné T. N. H. N., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, pro 607 426 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 592/2023, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2023, č. j. 17 Co 321/2023-58, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 10. 2023, č. j. 17 Co 321/2023-58, k odvolání povinné potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“ nebo „obvodní soud“) ze dne 1. 9. 2023, č. j. 49 EXE 592/2023-49, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce.
2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena soudním exekutorem JUDr. Predragem Kohoutkem, Exekutorský úřad Tábor, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 607 426 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného usnesení obvodního soudu ze dne 6. 1. 2023, č. j. 35 C 267/2021-36 (dále „exekuční titul“), jímž soud schválil smír účastníků. Namítala-li povinná, že exekuční titul „nedává sám o sobě možnost oprávněné požadovat zaplacení celého dluhu“, který byl ve znění smíru rozložen do osmnácti měsíčních splátek pod ztrátou této výhody počínaje splatností první splátky do 31.
12. 2022 a dalších splátek vždy k poslednímu dni konkrétního měsíce, odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu (konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2600/2014, uveřejněné pod číslem 41/2015 Sb. rozh. obč., proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 13. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 3438/14, odmítl - dále „R 41/2015“) a konstatoval v posuzované věci ztrátu výhody splátek. Povinná netvrdila žádný důvod, pro který by bylo možné exekuci zastavit v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů (dále „o.
s. ř.“).
3/ Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „bylo rozhodnuto v rozporu se závěry vyslovenými v konstantní judikatuře dovolacímu soudu“ a (současně) že „dovolacím soudem by měla být rozhodnutá otázka řešena jinak“. V následujícím textu dovolatelka k institutu „ztráty výhody splátek“ citovala k jeho „hmotněprávní“ podstatě (v následujícím pořadí) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 3012/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
března 2011, sp. zn. 25 Cdo 2658/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010, sp. zn. 20 Cdo 1671/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, s nimiž se napadené usnesení odvolacího soudu mělo (podle jejího názoru) dostat do rozporu. K tomu upřesnila, že soudy obou stupňů při rozhodování v dané věci nerozlišovaly ztrátu výhody splátek a rozvazovací podmínku. V exekuci je hmotněprávní jednání účastníka účinné až jeho doručením (druhému) účastníku, přičemž v projednávané věci byl exekuční návrh podán předčasně, obsahoval-li návrh na vymožení celého (zesplatněného) plnění, ačkoli k tomuto zesplatnění do podání návrhu nedošlo (již z exekučního návrhu bylo patrné, že tvrzení o ztrátě výhody splátek „nemůže být správné“).
4/ Dovolací soud měl vyřešit jinak oproti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 717/2008, otázku, „zda je možno hmotněprávní jednání ve smyslu ztráty výhody splátek učinit v exekučním řízení tak, aby exekuční soud pověřil exekutora i provedením exekuce ohledně splátek, které se zesplatní doručením tohoto hmotněprávního jednání ztráty výhody splátek“ nebo „zda může být v exekučním řízení vymáhána i pohledávka, jejíž splatnost nastala doručením jednání vedoucím ke ztrátě výhody splátek až poté, co bylo zahájeno exekuční řízení i pro vymáhání těchto prozatím nesplatných splátek“, neboť označené rozhodnutí Nejvyššího soudu nerespektuje specifika exekučního řízení a „vykonatelnost splátek, u nichž nenastala doposavad ztráta výhody splátek v kontextu zahájení exekučního řízení pro vykonatelné nároky“.
5/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. 7/ Z exekučního spisu je primárně zjištěno, že oprávněná podala dne 21.
2. 2023 exekuční návrh, podle něhož měla povinná vymáhanou pohledávku uhradit podle exekučního titulu formou splátek (ve znění soudem schváleného smíru coby exekučního titulu pod ztrátou této výhody), krom dalších splátek první ve výši 33 746 Kč do 31. 12. 2022 a druhé v téže výši do 31. 1. 2023, přičemž v době podání návrhu „nic neuhradila“. 8/ Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 717/2008, s nímž dovolatelka polemizuje, vysvětlil, že právo na zaplacení celé pohledávky v důsledku ztráty výhody splátek lze uplatnit formou výzvy, žalobou nebo návrhem na nařízení exekuce.
S tím souvisí závěr plynoucí z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle něhož podání exekučního návrhu (návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí) není výkonem práva ve smyslu ustanovení občanského zákoníku (tehdy § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013), nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněné osobě procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 1131/2009, nebo R 41/2015). Uvedený závěr, tj. že opoždění se splátkou dluhu znamená pro dlužníka ztrátu výhody těchto splátek provázenou možností podání návrhu na exekuci, a to i v situaci, kdy k úhradě této splátky již došlo, aproboval rovněž Ústavní soud v důvodech shora specifikovaného usnesení ze dne 13. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 3438/14. 9/ Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud napadeným usnesením od citované konstantní judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu v posuzované věci se zřetelem k okamžiku podání exekučního návrhu a povinnou do té doby neuhrazených dvou splátek provázených ztrátou této výhody nemohl odchýlit, přičemž dovolatelkou předestřená polemika je nepřiléhavá, resp. nemůže argumentačně vést k tomu, aby Nejvyšší soud měl jakýkoli rozumný důvod svou ustálenou judikaturu překonat.
10/ V tomtéž kontextu se napadené usnesení nepříčí ani dovolatelkou označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, z nichž se žádné - symptomaticky, neboť to není rozhodné - nezabývá doručením exekučního návrhu v otázce ztráty výhody dohodnutých splátek vymáhané pohledávky. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010, sp. zn. 20 Cdo 1671/2008, řeší po skutkové stránce zcela odlišný případ plnění dluhu ve splátkách, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 2658/2008, vychází ze situace, v níž žalovaná osoba nevyužila práva na zaplacení celého pojistného v důsledku ztráty výhody splátek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, se zaměřil na účinky doručování výpovědi z nájmu bytu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 3012/2015, bylo založeno na závěru, že využití práva na ztrátu výhody splátek je limitováno nejen splatností nejblíže příští pohledávky, ale i obecnou tříletou promlčecí dobou počítanou od splatnosti rozhodující splátky. Zvolený předpoklad přípustnosti dovolání hlediskem odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tudíž tímto způsobem dovolatelka nemohla prosadit, nadto v dané souvislosti žádnou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (ve smyslu § 237 o.
s. ř.), zřetelně neformulovala; takovou otázkou totiž nemůže představovat tvrzení, že ztráta výhody splátek „je hmotněprávním institutem“. 11/ Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu