20 Cdo 1419/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Y. D. – B., proti
žalovanému F. n. m. Č. r., jako právnímu nástupci V. p. s., s. p., o návrhu
žalobkyně na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C
1512/95, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10.
září 1999, č. j. 30 Co 454/99-74, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 1999, č. j. 30 Co
454/99-74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze shora označeným usnesením změnil usnesení ze
dne 30. 6. 1999, č. j. 8 C 1512/95-65, kterým Okresní soud v Kolíně
povolil obnovu řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 746/92, tak, že
návrh na obnovu řízení zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán důvod obnovy řízení ve
smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Listiny, z nichž žalobkyně
dovozuje důvod obnovy řízení (telegram ze dne 1. 10. 1991, zaslaný ředitelem
podniku V. p. s. H. K. a záznam z jednání její právní zástupkyně, konaného dne
16. 10. 1991), nemohou podle názoru odvolacího soudu přivodit pro ni
příznivější rozhodnutí ve věci, neboť nedokládají, že výzva k vydání
nemovitostí byla podle 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „restituční
zákon“) žalobkyní jako osobou podle restitučního zákona oprávněnou, zaslána
včas osobě podle tohoto zákona povinné (kterou byl podnik V. p. s. H. K .). Z
uvedených listin toliko vyplývá, že se osoba podle restitučního zákona
povinná, dne 1. 10. 1991 dozvěděla o výzvě ze dne 30. 9. 1991, učiněné
žalobkyní vůči Městskému úřadu T. n. L. a vůči Bytovému podniku T. n. L.
Nebyla-li tato výzva oprávněnou osobou (žalobkyní) adresována a doručena osobě
povinné, ale osobě třetí, není dle názoru odvolacího soudu splněna podmínka
řádné a včasné výzvy ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 restitučního zákona, byť
ji tato třetí osoba ve lhůtě do 1. 10. 1991 postoupila osobě povinné;
odvolací soud současně dovodil, že v dané věci se nejedná o případ, kdy by
oprávněná osoba (žalobkyně) mohla důvodně (vycházejíc z údajů v evidenci
nemovitostí) předpokládat, že osoba, jíž výzvu adresovala, je osobou povinnou
podle restitučního zákona, a kdy lze výzvu adresovanou jiné než povinné osobě,
pokládat za včasnou.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včas
dovolání, v němž výslovně uplatnila dovolací důvody podle „§ 241 odst. 2
písm. c) a d) o.s.ř.“ (dle obsahu zřejmě míněno ustanovení § 241 odst. 3 písm.
c/ a d/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že „nevycházel ze zjištěného
skutkového stavu ve spisovém materiálu“ a poukazuje na to, že se
statutární zástupce povinné osoby dozvěděl ve lhůtě stanovené zákonem (tj. do
1. 10. 1991), že je žalobkyní vyzván k vydání nemovitostí, které k uvedenému
datu drží. Z toho dovozuje nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, že
výzva k vydání věci ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 restitučního zákona
nebyla žalobkyní učiněna včas. Dovolatelka má za to, že uvedené ustanovení
nestanoví „kromě zachování písemné výzvy nic bližšího“, a že v dané věci šlo o
řádnou výzvu k vydání věci, i když na ní chybělo označení osoby povinné podle
restitučního zákona, neboť podnik V. p. s. H. K., jemuž byla výzva (sice
adresovaná a doručená Městskému úřadu v T. n. L. a Bytovému podniku v T. n.
L.) postoupena, se za osobu povinnou k vydání věci považoval a jako takový
ve věci jednal. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl nedostatek své pasivné
věcné legitimace a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené
rozhodnutí bylo vydáno10. 9. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o
něm podle zákona č. 9/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2000, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je
rovněž důvodné.
Podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pravomocný rozsudek soudu může
účastník napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí
nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou
přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Podle ustálené judikatury pro
rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení postačuje, že se
jeví pravděpodobným, že tyto skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou pro
navrhovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; není tedy třeba, aby soud
v tomto směru dospěl k celkem bezpečnému závěru (srov. rozhodnutí uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, pod pořadovým
číslem 6).
Podle § 5 odst. 1 restitučního zákona vydá povinná osoba věc na
písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede
způsob jejího převzetí státem; ustanovení § 5 odst. 2 restitučního zákona pak
stanoví, že oprávněná osoba vyzve osobu povinnou do šesti měsíců, jinak její
nárok zanikne.
Výzvu k vydání věci lze pokládat za včasnou za předpokladu, že byla ve
lhůtě stanovené v posléze citovaném ustanovení, tj. v daném případě do dne 1.
října 1991, doručena povinné osobě.
Z nově předložených důkazů, jimiž žalobkyně návrh na povolení obnovy
řízení odůvodnila (telegramu ze dne 1. 10. 1991, záznamu z jednání ze dne 16.
10. 1991) vyplývá, že výzva oprávněné osoby (žalobkyně) se ve výše uvedené
lhůtě dostala do sféry dispozice povinné osoby. Za tohoto stavu nelze
dospět k závěru, že je vyloučeno, aby tyto nové důkazy byly způsobilé přivodit
pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Otázku, zda lze tvrzenou výzvu
považovat za včasnou a řádnou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 a 2 restitučního
zákona náleží posoudit v obnoveném řízení, nikoli v řízení o obnově. Lze tedy
mít za to - oproti závěrům odvolacího soudu - že (ve smyslu citovaného R
6/1968) podmínka „se jeví pravděpodobným...“je v posuzovaném případě splněna.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. správné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. napadené usnesení
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího rozhodne soud v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2001
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu