20 Cdo 1419/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobce O. s. p. Č. c. e., zastoupeného advokátem, proti žalované J. b.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 146/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2.9.2002, č.j. 22 Co 269/2002-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je povinen žalobce zaplatit
žalované 2.575,- Kč, k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě označených
nemovitostí. Přisvědčil soudu prvního stupně, že na základě provedeného
dokazování bylo prokázáno, že vlastníkem označených nemovitostí byla od počátku
žalovaná církev jako celek, a žalobce nedoložil žádnou hmotněprávně relevantní
skutečnost, jež by mohla vést ke změně tohoto stavu (k převodu nebo přechodu
vlastnictví na jiného nedošlo). Organizační složka žalované, S. J. b. v P., jíž
podle názoru žalobce mělo vlastnické právo ke sporným nemovitostem svědčit ve
skutečnosti, nejméně na základě vydržení, byl krom toho zrušen, a žalobce (coby
organizační jednotka jiné církve) - uvedl odvolací soud - je právnickou osobou
„zcela odlišnou od zrušené organizační jednotky, byť se jeho členská základna v
zásadě nezměnila“.
Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za
přípustné dle § 237 odst. 3 o.s.ř., namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Odvolací soud podle jeho názoru pominul (při úvaze, komu vzniklo vlastnické
právo k nemovitostem původně), že „není rozhodující jaký subjekt je …označen
jako kupující, neboť skutečným úmyslem kupujícího …. bylo získat předmětné
nemovitosti pro S. j. b. v P.“. I kdyby tomu mohlo být jinak, „zcela nepochybně
muselo dojít k nabytí vlastnického práva S. j. b. v P. vydržením“, neboť ten
byl s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že se vlastníkem žalovaných
nemovitostí stal; v řízení bylo prokázáno nepřetržité užívání nemovitostí tímto
Sborem od roku 1902, což, jak uvedl, dokládají mimo jiné uzavřené pojistné
smlouvy, placení daně z nemovitostí, jakož i okolnost, že nemovitosti byly
zahrnuty do jeho majetkové evidence. Dovolatel nesouhlasí ani se zjištěním, že
tento sbor byl žalovanou zrušen, neboť se tak může stát jen na základě „vůle a
rozhodnutí jeho členů“; rozhodnutím synodu Č. c. e. ze dne 19.11.1999 bylo
schváleno přičlenění existujícího sboru k jiné církvi jako její samostatné
organizační jednotky pod označením F. s. o., jenž je legitimním právním
nástupcem S. j. b. v P.
Žalovaná navrhla, aby dovolání (nebude-li odmítnuto) bylo zamítnuto
jako nedůvodné; ve svém vyjádření dovozovala, že dovolatel zčásti opakuje
skutková tvrzení v řízení již vyvrácená, zčásti - nepřípustně - argumentuje
tvrzeními novými.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou
splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí (jiný) rozsudek soudu prvního stupně byl
odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních,
pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán
(§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Bezcenné jsou naopak výhrady proti skutkovým
zjištěním, ať by byly jinak podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a/ nebo § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Skutkové výhrady, jež tvoří těžiště dovolatelovy argumentace, jsou totiž - jak
vyplývá z předchozího - v daných souvislostech nevýznamné.
Jestliže nelze zpochybnit rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací
soud, nemůže logicky obstát ani právní závěr, který měl vyplynout z dovolatelem
tvrzeného opaku.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní jak v dané věci tak i pro posouzení jiných, obdobných právních
poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost
soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
předpokládá), tím nemůže být řeč. Spor není veden o výklad práva (institutů
nabytí resp. pozbytí vlastnictví), nýbrž o to, zda nastaly či nikoli pro
uplatněný nárok relevantní právní skutečnosti; žalované jest dát nadto za
pravdu, že skutkové novoty jsou v dovolacím řízení nepřípustné vůbec (§ 241a
odst. 4 o.s.ř.).
To se týká jak otázky, kdo „vlastně“ byl nabyvatelem dotčených nemovitostí z
původní smlouvy z 15.3.1902, tak okolností, jimiž dovolatel dokládal existenci
dobré víry původní organizační jednotky žalované. Otázka nástupnictví po S. j.
b. v P. je pak - v daném dovolacím přezkumu - již bezvýznamná.
Právní námitky dovolatel neformuloval samostatně, ale až toliko coby důsledek -
podle jeho názoru - vadných skutkových zjištění, tedy zcela konkrétně k daným
skutkovým poměrům, bez dispozic všeobecného judikatorního (právního) přesahu;
přitom není ani žádného podkladu pro úsudek, že zde odvolací soud vycházel z
názorů nestandardních, resp. vybočujících z mezí ustálené soudní praxe.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu
po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/
o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo
zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalované náhrada nákladů právní služby podle
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„vyhláška“). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta)
za vyjádření k dovolání v částce 2.500,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5
písm. b/, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč
paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu