20 Cdo 1423/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška
a JUDr. Pavla Krbka ve věci oprávněného K. Š., zastoupeného advokátem, proti
povinnému F. K., zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce, pro 66.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1E Nc 215/2002,
o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.1.2004,
č.j. 10 Co 1217/2003 - 56, takto:
Dovolání se odmítá.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil
exekuci a jejím provedením pověřil oprávněným navrženého
exekutora. Měl za to, že podmínky stanovené zákonem č. 120/2001 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „exekučním řádem“), byly v dané věci splněny, a
to včetně existence podkladového rozhodnutí (titulu), ohledně kterého – oproti
tvrzením obsaženým v odvolání – odvolací soud uzavřel, že povinnému bylo řádně
(náhradně) doručeno, a stalo se i vykonatelným.
Povinný ve včasném dovolání setrval na tvrzení, že vykonávaný směnečný platební
rozkaz naopak vykonatelný není, a „k bližšímu odůvodnění“ odkázal na „právní
názor obsažený…v odvolání“. Napadené rozhodnutí má za zásadního právního
významu, jelikož je názoru, že odvolací soud „posoudil právní otázku jinak, než
jak je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“, jmenovitě v nálezu
Ústavního soudu uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 28, ročník 2002
– IV.díl, na straně 9 a násl.
Podle § 130 exekučního řádu platí, že tam, kde se ve zvláštních právních
předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se
tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle § 236 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. l písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné bez dalšího,
nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v
§ 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani
potvrzujícím poté, co předchozí - jiné - rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolatel sice tuto podmínku nepominul, nicméně důvody, pro které by napadené
rozhodnutí mělo mít tuto kvalitu, dovolacímu soudu nepředložil (všeobecné
tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozporné s judikaturou vyšších
soudů, uvedením takových důvodů není).
Ani hodnocením samotného obsahu dovolání k takovému závěru dospět nelze.
Dovolací přezkum, předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3
o.s.ř., je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý
dovolací důvod představuje proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem
k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu
důvodu podřaditelné.
Dovolatel však dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve
skutečnosti neuplatnil; uplatnit tento dovolací důvod totiž vyžaduje uvést
konkrétní námitku proti posouzení konkrétní právní otázky, na niž odvolací soud
založil své rozhodnutí, resp. výsledek řízení. Nepostačí tedy, jak se podává z
dovolání, pouze odkázat na jiné, dříve učiněné procesní podání, ani se omezit
na tvrzení, že pokladový titul „nenabyl právní moci a není tudíž vykonatelný“.
Ostatně ani odkazované odvolání neobsahuje relevantní názor, jež by mohl mít
povahu oponentury závěrům, potřebným pro nařízení exekuce; úvahy o technických
nedostatcích poštovní schránky, stejně jako o úložné době zásilky, ji zjevně
nepředstavují.
Nebyl-li řádně uplatněn adekvátní dovolací důvod, není tím k dispozici ani
hledisko, z něhož by bylo možné hodnotit, zda napadené rozhodnutí je zásadního
právního významu, pročež je logicky i vyloučeno toto rozhodnutí za zásadního
právního významu považovat.
Nelze-li však dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 os.ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud nemohl než podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
Nad tento rámec, k vysvětlení dovolateli, lze uvést, že právní názory, které v
dané věci uplatnil odvolací soud, jsou v soudní praxi standardní a
nezpochybňované, a – oproti očekávání dovolatele – nejsou ani v rozporu s
těmi, jež vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 1.10.2002, sp. zn. II. ÚS
92/01, na který dovolatel odkazoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
podle § 87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu