20 Cdo 1430/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Antonína Draštíka
v exekuční věci oprávněného Ing. Bc. R. D., zvláštního správce konkursní
podstaty úpadce S. B. SPOL. S R.O. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti
povinné B. k., a.s., zastoupené advokátem, pro 15 000 000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 5627/2004, o
dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 6. 2. 2006, č.j.
20 Co 293/2005-48, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 91 200,- Kč k rukám
advokáta.
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze 6. 1. 2005, č.j. 96
Nc 5627/2004-8, jímž městský soud nařídil (podle notářského zápisu JUDr. A. S.
z 27. 11. 1997, č.j. NZ 570/97, N 586/97) exekuci, tak, že návrh na její
nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že při sepisu notářského
zápisu měl za povinnou jednat její statutární orgán, jímž bylo představenstvo.
Podle údajů v obchodním rejstříku se při podepisování představenstva za tuto
společnost připojí k vytištěnému či napsanému názvu společnosti podpis předsedy
představenstva, popřípadě místopředsedy představenstva v době nepřítomnosti
předsedy, a jednoho z členů představenstva. Notářský zápis však podepsal Ing.
L. V., který ke dni 27. 11. 1997 nebyl předsedou, místopředsedou, ani členem
představenstva společnosti. Jeho oprávnění jednat za společnost nebylo doloženo
plnou mocí (ta nebyla součástí notářského zápisu) a nevyplývalo ani z rámce
jeho činnosti generálního ředitele, vymezeného manažerskou smlouvou, neboť –
jak dovozuje odvolací soud – „není obvyklým úkonem při provozování podniku
(jímž je činnost sloužící k zajištění chodu společnosti v návaznosti na předmět
jejího podnikání za účelem dosažení zisku) uznání závazku ve výši řádově
desítek milionů korun“. Odvolací soud dále dovodil, že překročení jednatelského
oprávnění muselo být oprávněnému vzhledem k okolnostem daného případu (viz
první odstavec č. l. 4 versa napadeného rozhodnutí /č. l. 51 versa/) známo.
Dohoda vtělená do notářského zápisu tak podle názoru odvolacího soudu povinnou
nezavazuje stejně jako prohlášení o svolení k vykonatelnosti tohoto zápisu.
V dovolání oprávněný uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a),
b) o.s.ř. Vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
spatřuje v tom, že odvolací soud „své rozhodnutí postavil na skutečnostech,
které nebyly obsahem soudního spisu a které vyplývaly z důkazů, které si
krajský soud opatřil z jiných zdrojů, zejména ze spisu sp. zn. 20 Co 208/2003.“
Odvolacímu soudu vytýká, že mu neumožnil vyjádřit se k těmto důkazům, popřípadě
navrhnout provedení důkazů dalších (výslech tehdejšího generálního ředitele,
spisy městského soudu sp. zn. 3 T 10/2001 a 3 T 70/2003). Nesprávné právní
posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že tehdejší
generální ředitel povinné „vybočil z obvyklých úkonů náležejících do činnosti,
jíž byl pověřen, a dále v závěru o předpokládané vědomosti oprávněného o tomto
překročení“.
Povinná navrhla odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. in fine zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“)
není důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem
dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že předmětný notářský zápis
podepsaný generálním ředitelem povinné (tedy tím, kdo byl při provozování
podniku pověřen určitou činností a je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této
činnosti obvykle dochází), který však ke dni sepsání zápisu nebyl předsedou,
místopředsedou ani členem představenstva akciové společnosti, a jehož oprávnění
jednat za společnost nebylo doloženo ani plnou mocí (plná moc nebyla součástí
notářského zápisu), je nevykonatelný.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní
normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový
stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového
stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech
účastníků).
Podle § 274 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
do 31. 12. 2000 Sb., se ustanovení § 251 až 271 použijí i na výkon notářských
zápisů, které obsahují závazek, a v nichž jsou vyznačeny osoba oprávněná a
povinná, právní důvod, předmět a doba plnění, jestliže osoba povinná k
vykonatelnosti v notářském zápise svolila.
Podle § 191 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do
31. 12. 2000 (dále jen „obch. zák.“) představenstvo je statutárním orgánem,
jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o
všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami
vyhrazeny do působnosti valné hromady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za
představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva.
Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí,
se zapisují do obchodního rejstříku.
Podle § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obch. zák. kdo byl při provozování podniku
pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti
obvykle dochází.
V daném případě je jádrem posouzení vykonatelnosti k exekuci navrženého
notářského zápisu vyřešení otázky, zda tehdejší generální ředitel povinné mohl
za ni (ač nebyl předsedou, místopředsedou ani členem jejího představenstva)
účinně, tedy s účinky pro povinnou, přivolit k jeho vykonatelnosti; z tohoto
posouzení pak lze činit závěr, zda notářský zápis je způsobilým exekučním
titulem.
Jednou z podmínek vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo
ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena,
je činností při provozu podniku. Rozsah jednatelského oprávnění osoby pověřené
při provozu podniku určitou činností je v obchodním zákoníku stanoven tak, že
jde o právní úkony, k nimž při činnosti, kterou byla osoba pověřena, obvykle
dochází. Je tedy pověřená osoba oprávněna činit jako zákonný zástupce za
podnikatele jen úkony obvyklé, zatímco jiné úkony může činit jen na základě
plné moci. Obvyklost je třeba posuzovat ve vztahu k činnosti, kterou byla
určitá osoba při provozu podniku pověřena. Protože notářský zápis byl sepsán
27. 11. 1997, tedy před účinností novelizace zákonem č. 370/2000 Sb., jenž
ustanovení § 15 obch. zák. doplnil druhým odstavcem, upravujícím institut
excesu v obchodněprávních vztazích, bylo podle § 1 odst. 2 obch. zák. nutno
aplikovat ustanovení § 20 odst. 2 věty druhé zákoníku občanského, dle níž
překročí-li tyto osoby (totiž pracovníci nebo členové právnické osoby jiní než
její statutární orgány) své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické
osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen
tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Protože jde o
podmínky kumulativní, je právnická osoba vázána i jednáním učiněným v excesu
jen tehdy, jsou-li splněny obě současně.
Tak tomu však v souzené věci není. I kdyby totiž bylo možno – s odůvodněním,
že šlo o úkon týkající se předmětu činnosti povinné, jímž bylo podle zápisu v
obchodním rejstříku také provádění stavebních prací – připustit, že generální
ředitel povinné, jenž nebyl předsedou, místopředsedou ani členem jejího
představenstva, byl oprávněn uznat dluh ze smlouvy o provedení prací na stavbě
trolejbusové vozovny, pak stejně nemohl bez speciálního pověření či speciální
plné moci (jež mohl udělit opět jen statutární orgán právnické osoby, což se v
daném případě nestalo) za povinnou učinit úkon další – z pohledu souzené věci
zásadní – totiž svolit k „přímé“ vykonatelnosti notářského zápisu. Je totiž
zcela nepochybné, že takový úkon se – řečeno slovy ustanovení § 20 odst. 2 věty
druhé občanského zákoníku – předmětu činnosti povinné, vymezenému zápisem v
obchodním rejstříku, netýká. Za těchto okolností je pak nadbytečné zabývat se
otázkou, zda byla splněna podmínka druhá, zakotvená v ustanovení § 20 odst. 2
věty druhé in fine občanského zákoníku.
Z uvedeného plyne, že z úkonu (přivolení k vykonatelnosti), jímž generální
ředitel překročil své oprávnění, povinnosti právnické osobě, tedy povinné,
nevznikly, a že tudíž předmětný notářský zápis způsobilým exekučním titulem
proti povinné (což soud zkoumá již ve stadiu nařízení exekuce) není.
Dovolatelova argumentace, že se „z opatrnosti“ v nalézacím řízení (sp. zn. 21 C
149/2000) domáhá zaplacení dohodnuté ceny provedených stavebních prací, je pro
nařízení exekuce notářského zápisu právně nevýznamná, jelikož v exekučním
řízení by se soud otázkou, zda stavební práce byly skutečně provedeny a zda
jejich cena odpovídala dohodě účastníků (jak to v dovolání zdůrazňuje
oprávněný), zabývat nemohl.
Stejně tak je ve stadiu nařízení exekuce nerelevantní dovolatelova argumentace
probíhajícím nalézacím řízením sp. zn. 10 Cm 129/98, v němž se má povinná
domáhat „určení neexistence dluhu“; tím spíše je pak nedůvodný dovolatelův
návrh na přerušení exekučního řízení do doby skončení onoho nalézacího řízení,
jelikož podle ustanovení § 254 odst. 2 o.s.ř. při exekuci řízení z důvodů
uvedených v části třetí přerušit nelze.
Neopodstatněná je konečně i dovolatelova námitka, že trestní řízení (sp. zn. 3
T 10/2001 a 3 T 70/2003), vedená proti tehdejšího generálnímu řediteli povinné
pro jeho podpis notářského zápisu „neskončila odsuzujícím rozsudkem“; jeho
argumentace „vázaností civilních soudů rozhodnutím o vině či nevině“ je
nedůvodná (kromě jiného, samozřejmě) již proto, že přehlíží ustálenou
judikaturu k ustanovení § 135 o.s.ř., dle níž je občanskoprávní soud vázán jen
odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení (srov. stanovisko Nejvyššího
soudu ČSR z 24. 10. 1979, Cpjn 35/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek č. 9-10, ročník 1979, pod poř. č. 22, str. 193, 195)
Vzhledem k přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud zabýval i tím, zda řízení
předcházející vydání napadeného rozhodnutí není zatíženo některou z vad
uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé o.s.ř., a v tomto směru dospěl k závěru,
že dovolatelem namítanou (posouzeno podle obsahu dovolání) vadou spočívající v
odnětí možnosti jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o.s.ř.) řízení netrpí.
V řízení upraveném v části šesté občanského soudního řádu a ve smyslu § 52
odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., i v řízení o nařízení exekuce podle tohoto
zákona, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-
li to zákon (§ 253 odst. 2 o.s.ř.); soud tak v rámci exekučního řízení není –
až na zákonem stanovené výjimky – povinen nařizovat jednání. O takovýto
výjimečný zákonem předvídaný v souzené věci nejde, jelikož závěr o tom, zda
notářský zápis, v němž oprávněný spatřuje exekuční titul, je či není způsobilým
exekučním titulem, je závěrem právním, závislým na výkladu právního předpisu;
nebylo tedy zapotřebí provádět dokazování.
Oprávněnému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost závěrů
odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a v mezích dovoláním založeného přezkumu
je usnesení odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání
(§ 243a odst. l, věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení § 142 odst.
1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 182.250,- Kč,
představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3
odst. 1 bod 7., § 10 odst. 3 a § 12 odst. 1 písm. a/ bod 1. vyhlášky č.
484/2000 Sb.), sníženou dále o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky na polovinu,
tedy na částku 91 125,- Kč, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, ve znění do 31. 8. 2006, celkem tedy v částce 91
200,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu