20 Cdo 1435/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného J. R., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou,
advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 4, proti povinné E. R., pro částku
745.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 Nc 4940/2006,
o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci z 27. 11. 2008, č. j. 40 Co 987/2008 -180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil (pouze ve výroku o nákladech
exekuce změnil jejich výši) usnesení z 10. 4. 2007, č. j. 50 Nc 4940/2006 – 88,
ve znění opravného usnesení z 9. 11. 2007, č. j. 50 Nc 4940/2006-112, jímž
okresní soud podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s.
ř.“), zastavil exekuci s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka zanikla
započtením. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně (s poukazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované pod R 34/1967) dospěl k závěru, že v exekučním
řízení lze započíst jak pohledávky přiznané soudem (tzv. pohledávky judikátní),
tak i pohledávky „nejudikátní.“ Projev vůle učiněný po vydání exekučního
titulu, jímž povinná započetla své (proti)pohledávky vůči oprávněnému, splňoval
všechny náležitosti předepsané ustanovením § 34 a § 580 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). S
odvolací námitkou oprávněného, že součástí listiny obsahující právní úkon
započtení nebyla plná moc vystavená povinnou její advokátce JUDr. Zoře Krejčí,
se krajský soud vypořádal závěrem, že „přednesla-li povinná při jednání dne 12.
3. 2007, jehož se zúčastnil i oprávněný, ústně a opakovaně projev započtení do
protokolu a identifikovala-li se s projevem vůle vyjádřeným v započtení ze dne
17. 2. 2005 (č. l. 68), pak není ani právně významné, zda povinný získal
možnost seznámit se s průkazem jednání zmocněnce – plnou mocí v písemném
právním úkonu (v započtení je na zmocnění poukazováno a povinná jeho existenci
potvrdila).“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř., (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že
je v něm řešena otázka, zda v exekučním řízení je přípustné započtení
pohledávek – judikovaných i nejudikovaných), oprávněný namítá nesprávné právní
posouzení věci. Od vydání judikátu publikovaného pod R 34/1967, jenž připouští
započtení pohledávek v řízení o výkon rozhodnutí, došlo v občanském soudním
řádu k zásadním změnám. Připuštěním započtení až v exekučním řízení by došlo k
popření smyslu novelou č. 30/2000 Sb., zavedeného ustanovení § 119a o. s. ř.
(zatímco uplatnění novot bylo významně omezeno novým ustanovením § 205a o. s.
ř.) i zásady, že pravomocný titul je v exekučním řízení již „nepřezkoumatelný“
exekučního řízení. Pohledávky, které povinná započetla, byly v době vydání
exekučního titulu splatné a některé z nich i promlčené. Namítl také, že
součástí listiny mu doručené, obsahující právní úkon započtení, nebyla plná moc
zástupkyně povinné, započtení tedy nebylo podle jeho názoru účinné.
Povinná navrhla odmítnutí dovolání, jelikož je nepovažuje za přípustné
(napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam) ani
důvodné. Exekučním titulem byl rozsudek, kterým soud zrušil a vypořádal
podílové spoluvlastnictví účastníků; po uplynutí lhůty, stanovené jí k
zaplacení vypořádacího podílu provedla prostřednictvím své zástupkyně započtení
svých pohledávek vůči oprávněnému. K listině obsahující započtení, doručené
oprávněnému poštou, byla přiložena i plná moc, kterou udělila své zástupkyni
pro tento úkon. Názor dovolatele, že v exekučním řízení již nelze provést
započtení, by vedl mj. i k popření možnosti zastavení exekuce z důvodů
uvedených v § 268 odst. 1 písm. b) a g) o. s. ř.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.) a
dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání
je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu
napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních
otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud
uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Oprávněný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní
význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této
podmínky dospět nelze, jelikož odvolací soud svůj závěr učinil v souladu s
ustálenou soudní praxí.
Právní závěr odvolacího soudu, že v exekučním řízení může povinný vznést
námitku započtení vzájemné pohledávky, aniž by musel svůj nárok uplatnit
samostatnou žalobou, tedy, že tato (proti)pohledávka nemusí být judikátní
(přiznaná soudním rozhodnutím nebo jiným titulem), odpovídá standardní
judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 10. 1966, sp.zn. 4 Cz
84/66, publikovaný pod č. 34/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení téhož soudu ze 16.12.2004, sp.zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve
stejné sbírce pod č. 58/2005). Uplatnit lze vzájemnou pohledávku povinného vůči
oprávněnému bez ohledu na to, zda tato vzájemná pohledávka vznikla před vydáním
rozhodnutí, jež je podkladem exekuce, nebo až po jeho vydání (viz. Zhodnocení
rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu
České socialistické republiky z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č.
21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 188).
Přisvědčit nelze ani názoru dovolatele, že novelizace občanského soudního řádu
provedená zákonem č. 30/2000 Sb. (zejména ustanovení o neúplné apelaci) tyto
závěry změnila, a že tudíž započtení v exekučním řízení již není přípustné.
Povinná učinila projev vůle směřující k započtení svých (proti)pohledávek po
vydání exekučního titulu. Důvodností námitky započtení se exekuční soud zabývá
v řízení o zastavení exekuce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR z 20.
8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů
ČSSR č. 9, ročník 1965 pod č. 69). V tomto řízení nepřezkoumává správnost
exekučního titulu (jak se mylně domnívá dovolatel), ale způsoby vlastními pro
řízení vyjmenovaná v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. zjišťuje, zda tvrzená
(proti)pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se
obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu. Došlo-li po vydání exekučního titulu
k zániku jím přiznaného práva na peněžité plnění – mimo jiné i způsobem
předvídaným v ustanovení § 580 obč. zák. – je dán důvod pro zastavení exekuce
(§ 268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.).
Námitka neúčinnosti započtení pro absenci plné moci JUDr. Zory Krejčí není
uplatněním žádného z taxativně (v ustanovení § 241a odst. 2, 3 o. s. ř.)
vymezených dovolacích důvodů. Oprávněný, který ostatně ani nijak nezpochybnil,
že povinnou při kompenzačním projevu zastupovala JUDr. Zora Krejčí, jež listinu
ze 17. 2. 2005 se započtením (obsahující text „...E. R....mne zmocnila, abych
Vám jejím jménem tímto přípisem tlumočila započtení...“) vyhotovila a zaslala
dovolateli, v dovolání ani nepolemizuje s argumentací, jíž se krajský soud
vypořádal (ve druhém odstavci páté strany napadeného rozhodnutí na č. l. 184) s
jeho odvolací námitkou týkající se nedostatku plné moci.
Námitka promlčení některých (proti)pohledávek povinné byla vznesena teprve v
dovolacím řízení, tedy – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. – jako
nepřípustné novum.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinné, jež by jinak měla podle § 146 odst. 3, § 224
odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení,
takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; proto bylo rozhodnuto, že na
náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu