20 Cdo 1441/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. M.,
proti žalovanému M. M., o změnu lhůty a podmínek k vyklizení bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 40/94, o dovolání žalovaného proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2000, č.j. 58 Co 51/2000,
52/2000-84, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2000, č.j. 58 Co
51/2000, 52/2000-84, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. srpna 1997, č.j. 9 C
40/94-54, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. listopadu 1999, č.j. 9 C
40/94-78a, rozhodl, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 6 C 76/93
ze dne 3. června 1993, se ve výroku o vyklizení bytu žalovaného mění tak, že
žalovaný je povinen tento byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci po
uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. ledna 2000, č.j. 58 Co
51/2000, 52/2000-84, zastavil - odkazuje na ustanovení § 207 odst. 2 občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.") - řízení o odvolání žalovaného proti
rozsudku soudu prvního stupně, maje za to, že odvolatel vzal odvolání zpět.
Žalovaný (řádně zastoupený advokátem) napadl usnesení odvolacího soudu
včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1
písm. f/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 41 (správně § 241)
odst. 3 písm. b/ o. s. ř., tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně dovolatel uvádí, že
podáním ze dne 20. ledna 2000 neměl v úmyslu vzít odvolání zpět, a že takový
úmysl z tohoto podání ani neplyne. Šlo o nejasné podání (nebylo z něj patrno,
co sleduje), k jehož opravě měl být odvolacím soudem vyzván. Uvedené dovolatel
dokumentuje tím, že podle rubriky podání bral zpět odvolání do usnesení ze dne
7. ledna 2000, přičemž toho dne vydal Obvodní soud pro Prahu 6 pouze usnesení,
kterým jej vyzval k doplnění blanketního odvolání. Podle dalšího textu podání
se zpětvzetí mělo týkat odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6,
sp. zn. 9 C 40/94, ze dne 29. prosince 1999; tohoto dne však žádné rozhodnutí
vydáno nebylo. Ve skutečnosti šlo o zpětvzetí blanketního odvolání ze dne 29.
prosince 1999, směřujícího proti doplňujícímu usnesení. Proto dovolatel
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil dovolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je ve smyslu § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. přípustné a je i
důvodné.
Úkolem dovolacího soudu je - v intencích námitek snesených v dovolání -
určit, zda odvolací soud postupoval správně, jestliže posoudil podání
žalovaného ze dne 20. ledna 2000 jako zpětvzetí odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně.
Z obsahu spisu je patrno, že podání žalovaného ze dne 20. ledna 2000, došlé
soudu 21. ledna 2000 (srov. č.l. 81), vskutku obsahuje údaje, jejichž
rozpornost je rozebrána v dovolání, a že dne 7. ledna 2000 vydal soud prvního
stupně jen odvoláním nenapadené usnesení č.j. 9 C 40/94-80. Ze spisu se dále -
ve shodě s tvrzením dovolatele - podává, že dne 29. prosince 1999 soud prvního
stupně žádné rozhodnutí nevydal. Datem 29. prosince 1999 je opatřeno odvolání
žalovaného (došlé soudu 30. prosince 1999) proti doplňujícímu usnesení soudu
prvního stupně ze dne 26. listopadu 1999, přičemž i v tomto podání odvolatel
nesprávně označil formu rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje (proti
„rozsudku" ze dne 26. listopadu 1999).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon
1646/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod
pořadovým číslem 69, jakož i v dalších svých rozhodnutích vysvětlil, že každý
procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho,
jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním
úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl
účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl,
nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádného vlivu.
Úkon účastníka řízení pak soud posuzuje podle jeho obsahu, i když je
úkon nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Jelikož občanský soudní řád nemá speciální ustanovení o obsahových a
formálních náležitostech písemného zpětvzetí odvolání, i pro tento dispozitivní
úkon platí ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. O zpětvzetí odvolání přitom půjde
jen tehdy, jestliže projev účastníka nezanechává pochybnosti o svém obsahu a
smyslu (srov. mutatis mutandis opět závěry formulované ve výše cit. usnesení
Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněné pod číslem 82/1970 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Podání z 20. ledna 2000 pochybnosti o svém obsahu a smyslu vyvolává, neboť při
způsobu, jakým je formulováno, z něj bez dalšího doplnění v žádném případě
nebylo lze učinit závěr, že jde o zpětvzetí odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně ze dne 25. srpna 1997. Jinak řečeno, šlo o podání nejasné a
tudíž vadné, takže odvolací soud pochybil, jestliže na jeho základě bez dalšího
zastavil odvolací řízení. Na místě byl naopak - za účelem objasnění smyslu
zkoumaného podání - postup podle ustanovením § 43 a § 211 o. s. ř.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s.
ř. byl uplatněn právem, neboť odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud tedy, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5
o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o
nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s.
ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová