NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
20 Cdo 1448/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného C., , zastoupeného advokátem , proti povinné MUDr. J.
M., pro 1.757.961,46 Kč s příslušenstvím, prodejem zastavených nemovitostí,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 6689/2006, o dovolání
oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2007, č.
j. 56 Co 305/2007 - 53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 17. 5. 2007, č. j. 47 Nc 6689/2006 - 35, jímž Okresní soud v Olomouci exekuční
řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení, a dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze
zjištění, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2006, č. j. 50
Nc 5316/2006 - 50, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2007, č. j. 56 Co 43/2007 - 70, byla (mimo jiné) k návrhu oprávněného (s
účinky právní moci ke dni 16. 12. 2006) proti povinné pro pohledávku v částce
1.757.961,46 Kč, pro náklady předcházejícího řízení v částce 35.960,- Kč a pro
náklady exekuce nařízena exekuce prodejem zastavených nemovitostí, pro
katastrální území H. u Katastrálního úřadu pro O. kraj, katastrální pracoviště
O., to vše na podkladě vykonatelného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne
20. 1. 2000, č. j. 7 Nc 316/99 - 45, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 4. 2002, č. j. 12 Co 686/2001 - 124;
právním titulem vzniku vymáhané pohledávky (zajištěné zástavním právem k
označeným nemovitostem) byla smlouva o úvěru ze dne 10. 8. 1994. V dané věci se
stejný oprávněný domáhal nařízení exekuce na podkladě stejného exekučního
titulu pro tutéž pohledávku, původně proti neznámým dědicům po MUDr. P. S.,
zemřelé , přičemž tento návrh upřesnil podáním ze dne 2. 4. 2007, v němž za
povinnou označil MUDr. J. M., které bylo v rámci dědického řízení, vedeného u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 66 D 299/2006, potvrzeno nabytí dědictví
jako jediné dědičce po zůstavitelce. Krajský soud dovodil, že věc vedená u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 Nc 5316/2006 je věcí totožnou s
projednávanou věcí s ohledem na totožnost účastníků a totožný předmět řízení na
podkladě téhož exekučního titulu, přičemž v prvně označené věci bylo o návrhu
oprávněného pravomocně rozhodnuto již ke dni 16. 12. 2006. Projednání dané věci
tudíž brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 5 ve spojení s §
254 odst. 1 o. s. ř.) a soud prvního stupně proto řízení správně podle 52 odst. 1 exekučního řádu, § 103 a § 104 odst. 1, věty první, o. s. ř. zastavil pro
nedostatek jedné z podmínek řízení, i když chybně uvedl, že jde o překážku věci
zahájené. Odvolací námitku oprávněného, že každá z označených exekucí směřuje k
postižení jiné ideální poloviny označených nemovitostí (zástavy) nepovažoval
odvolací soud za důvodnou, neboť podle usnesení Okresního soudu v Olomouci ze
dne 22. 8. 2006, č. j. 50 Nc 5316/2006 - 50, „má exekuce postihnout nemovitosti
celé, přičemž ani z návrhu oprávněného na její nařízení, který byl k odvolání
připojen, nevyplývá, že se domáhal prodeje pouze jedné ideální poloviny
nemovitostí“. Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním z důvodů uvedených v „§
241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.“. Poukazuje na to, že exekučním titulem
byla mimo jiné nařízena exekuce pro pohledávku původního zástavního věřitele Č. o.
b., (jejímž je právním nástupcem) ve výši 1.757.961,46 Kč prodejem
označených nemovitostí v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví zástavních
dlužníků MUDr. J. M. a Ing. M. M., že na základě tohoto titulu podal proti
jmenovaným návrh na nařízení exekuce, který posléze změnil tak, aby směřoval
proti povinné a P. S., která byla namísto Ing. M. M. zapsána na základě
rozsudku Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 26 C 143/2005 v katastru
nemovitostí jako podílová spoluvlastnice předmětných nemovitostí co do jedné
ideální poloviny. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2006, č. j. 50 Nc 5316/2006 - 50, byl návrh na nařízení exekuce proti P. S. z důvodu
jejího úmrtí zamítnut a současně byla pravomocně nařízena exekuce proti
povinné, postihující nemovitosti jako celek, ačkoliv v té době byla jen jejich
podílovou spoluvlastnicí v rozsahu jedné ideální poloviny. Poté oprávněný podal
u Okresního soudu v Olomouci proti povinné další návrh na nařízení exekuce
prodejem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí (který byl pravomocným
usnesením tohoto soudu ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 50 Nc 5028/2007, zamítnut z
důvodu překážky věci zahájené pod sp. zn. 50 Nc 5316/2006), a návrh na nařízení
exekuce prodejem druhé ideální poloviny nemovitostí původně proti neznámým
dědicům po zemřelé P. S. v dané věci, který pak změnil tak, aby směřoval proti
povinné, která se stala na základě rozhodnutí v dědickém řízení po P. S. vlastnicí druhé poloviny označených nemovitostí. S ohledem na tyto skutečnosti
dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že nedostatečně zkoumaly hmotněprávní i
procesněprávní „podstatu“ návrhu na nařízení exekuce, neboť v řízeních vedených
u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 6689/2006 a pod sp. zn. 50 Nc
5316/2006 směřují návrhy na nařízení exekuce v souladu s exekučním titulem k
postižení rozdílných ideálních polovin předmětných nemovitostí. Z tohoto důvodu
je tudíž nesprávný závěr soudů obou stupňů, že projednání a rozhodnutí dané
věci brání ve smyslu § 35 odst. 3 exekučního řádu, resp. § 159a odst. 5 o. s. ř. překážka věci pravomocně rozhodnuté. Protože tímto vadným postupem by došlo
k porušení práv a chráněných zájmů oprávněného, navrhl, aby usnesení soudů obou
stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Povinná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími
soudů obou stupňů. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné
podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného
usnesení odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není
důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci),
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o
takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví
(§ 104 odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Podle § 159a odst. 5 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto,
nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné
osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) tedy nastává tehdy, má li
být v dalším řízení projednávána stejná věc, o níž již v jiném řízení bylo
pravomocně rozhodnuto.
Pojem stejné věci je pro věci výkonu rozhodnutí i pro věci exekuční třeba
vykládat se zřetelem ke zvláštnostem těchto řízení; obvyklý obecný náhled
právní teorie i soudní praxe na totožnost věci založený na shodě v uplatnění
téhož nároku vzešlého ze stejného skutkového stavu věci a týkajícího se týchž
osob je třeba ve zvláštních podmínkách vykonávacího (exekučního) řízení
přizpůsobit tomu, že zde z pohledu předmětového, tj. skutkového a nárokového,
jde nejen o uložené povinnosti a tituly takové povinnosti ukládající, ale i o
způsoby, jimiž mají být uložené povinnosti nuceně vymoženy. Z uvedeného
vyplývá, že „toutéž věcí“ ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. se pro účely
exekučního řízení (vykonávacího řízení) rozumí stejný způsob výkonu (srov. §
258 o. s. ř.) na týž předmět exekuce (výkonu) uplatňovaný mezi týmiž účastníky
pro pohledávku (její část) přisouzenou stejným exekučním titulem.
V posuzované věci je exekučním titulem usnesení Okresního soudu v Olomouci ze
dne 20. 1. 2000, č. j. 7 Nc 316/99 - 45, ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 30. 4. 2002, č. j. 12 Co 686/2001 - 124,
jímž ve věci zástavního věřitele I. a p. b., proti zástavním dlužníkům MUDr. J.
M. a Ing. M. M. byl podle § 151f odst. 1 obč. zák., v tehdy platném znění,
„nařízen prodej nemovitosti ve vlastnictví zástavních dlužníků, a to pozemku a
stavby parc. č. st. 310, číslo popisné 210 zastavěná plocha, objekt bydlení a
pozemku parc. č. 384/5 zahrada, tak jak jsou tyto nemovitosti zapsány na listu
vlastnictví pro katastrální území H., obec H. a okres O., v podílovém
spoluvlastnictví zástavních dlužníků s tím, že podíl každého ze zástavních
dlužníků činí jednu ideální polovinu těchto nemovitostí; nařízení prodeje se
vztahuje na všechny součásti a příslušenství uvedených nemovitostí“.
Jak z obsahu spisu v dané věci vyplývá, v pořadí první návrh na nařízení
exekuce prodejem (předmětných) zastavených nemovitostí podle citovaného
exekučního titulu podal oprávněný dne 24. 5. 2006 (s doplněním ze dne 3. 7.
2006) proti MUDr. J. M., Ing. M. M. a MUDr. P. S. O tomto návrhu rozhodl
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 8. 2006, č. j. 50 Nc 5316/2006 -
50, tak, že řízení proti Ing. M. M. zastavil, návrh na nařízení exekuce proti
povinné MUDr. P. S. (z důvodu její smrti) zamítl a ve vztahu mezi oprávněným a
MUDr.J. M. nařídil k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1.757.961,46 Kč
z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí (jako celku), pro náklady
předcházejícího řízení ve výši 35.960,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v
průběhu řízení stanoveny, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora
Mgr. Ing. R. O., soudního exekutora, Exekutorský úřad v O. Odvolání povinné
MUDr. J. M. proti tomuto usnesení bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 26. 2. 2007, č. j. 56 Co 43/2007 - 70, pro opožděnost odmítnuto. Podle
zjištění odvolacího soudu nabylo rozhodnutí o nařízení exekuce právní moci dne
16. 12. 2006.
Návrhem ze dne 30. 10. 2006 se oprávněný v dané věci domáhal podle téhož
exekučního titulu nařízení exekuce proti neznámým dědicům po MUDr. P. S. k
zaplacení částky 1.757.961,46 Kč z výtěžku prodeje předmětných zastavených
nemovitostí (jako celku) a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 35.960,-
Kč. S ohledem na to, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne
12. 1. 2007, č. j. 66 D 299/2006 - 4, o dodatečném projednání dědictví po
zůstavitelce P. S., bylo její dceři MUDr. J. M. jako jediné dědičce potvrzeno
nabytí dědictví k jedné ideální polovině předmětných zastavených nemovitostí,
doplnil oprávněný návrh na nařízení exekuce tak, že směřuje proti povinné MUDr.
J. M.
Byl-li tudíž návrh na nařízení exekuce prodejem (předmětných) zastavených
nemovitostí jako celku podán podle téhož exekučního titulu mezi týmiž účastníky
řízení pro tutéž zajištěnou pohledávku, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto,
je právní závěr odvolacího soudu, že jeho projednání brání překážka věci
rozsouzené, v důsledku čehož je řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky
řízení nutno zastavit, správný.
Na uvedeném závěru přitom nemůže nic změnit ani dovolací námitka oprávněného,
jíž soudům obou stupňů vytýká, že „nedostatečně zkoumaly hmotněprávní i
procesněprávní podstatu návrhu na nařízení exekuce v dané věci, neboť návrhy na
nařízení exekuce v řízeních vedených u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.
47 Nc 6689/2006 (tedy v dané věci) a pod sp. zn. 50 Nc 5316/2006 směřují v
souladu s exekučním titulem k postižení rozdílných ideálních polovin
předmětných nemovitostí“. Podle § 167 odst. 2 a § 159a odst. 4 o. s. ř. totiž
platí, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného usnesení závazný pro
účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Pro
soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozhodnutí v jiných než
statusových věcech závazný, pokud posuzují mezi účastníky právní vztahy, které
byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Protože oprávněný i povinná byli
účastníky řízení v exekuční věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.
zn. 50 Nc 5316/2006, je vyhovující výrok usnesení tohoto soudu ze dne 22. 8.
2006, č. j. 50 Nc 5316/2006 - 50, který nabyl právní moci dne 16. 12. 2006, pro
soud v tomto řízení závazný (i kdyby byl nesprávný, jak oprávněný v dovolání
dovozuje).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné a protože vady řízení uvedené v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a v § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jiné
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebyly zjištěny, Nejvyšší soud dovolání oprávněného
podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněný na jejich náhradu s ohledem na
výsledek tohoto řízení nemá právo a povinné v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna
2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu