20 Cdo 1450/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci žalobce P. kraje, zastoupeného advokátem, proti žalované A. U. CZ,
s.r.o., zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 45/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2005, č. j. 10 Co 839/2004-90, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku ve výši 1.428,- Kč, k rukám advokáta.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž soud
prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí z exekuce s odůvodněním,
že vlastnické právo žalobce k věcem specifikovaných ve výroku napadeného
rozsudku není takovým právem, pro které by věci měly být vyloučeny z výkonu
rozhodnutí. Tento závěr odvolacímu soudu plyne z úzké propojenosti mezi
žalobcem a jím zřízenou příspěvkovou organizací, která možnost úspěchu
vylučovací žaloby znemožňuje.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení § 256
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů (dále také jen „o.s.ř.“) a § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.,
exekučního řádu, neboť jsou předmětné nemovitosti majetkem jiného, než kdo byl
v exekuci označen jako povinný, přičemž nebylo prokázáno, že by na tento
subjekt přešla povinnost plynoucí z předmětného rozhodnutí. Dovolatel je toho
názoru, že svěření majetku do správy ve smyslu § 27 odst. 2 zákona č. 250/2000
Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění pozdějších předpisů
není právem, které by zakládalo přípustnost výkonu rozhodnutí; vlastnické právo
žalobce k postihovaným nemovitým věcem je proto právem, které výkon rozhodnutí
vylučuje. Žalobce současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby bylo dovolání
žalobce zamítnuto. Žalovaná je toho názoru, že nařízený výkon rozhodnutí
nepředstavuje neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobce, neboť žalobce –
jakožto vlastník nemovitostí svěřených příspěvkové organizaci k vlastnímu
hospodářskému využití – má povinnost strpět úhradu pohledávky za touto
příspěvkovou organizací výkonem rozhodnutí jím postižených nemovitostí.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že
dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 1.dubna 2005.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je
zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v
dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném
případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným
výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové
organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu
hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), a nelze
tedy – byť s časovým odstupem od jeho projevu - souhlasit s názorem dovolatele,
dle kterého nebyla předmětná otázka v době rozhodování této věci dovolacím
soudem řešena. V uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle
kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným
vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí
uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku
a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně
aplikovatelný i v této právní věci.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001
Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb. a č. 618/2004 Sb.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve
výši 228,- Kč, celkem tedy ve výši 1.428,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou
náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu