20 Cdo 1483/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně městské části v P.,
proti žalované I. S., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 8 C 149/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. března 2000, č.j. 11 Co 110/2000-56, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci
usnesení.
kat. ve 6. podlaží domu č. p. 1552 v P., k. ú. N.,“ ve výroku o náhradě nákladů
řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanou zavázal k úhradě
částky 2.825,- Kč žalobkyni, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl
návrh žalované na připuštění dovolání „k řešení právní otázky, zda v daném
případě vzhledem k situaci, která nastala, lze vyložit právní stav se zřetelem
na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.“
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uzavřel,
že žalobkyně, jíž byl předmětný dům svěřen vlastníkem do správy, se důvodně
domáhá ochrany vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“), neboť žalovaná předmětný byt užívá bez právního důvodu. Dovodil, že
podmínky pro přechod práva nájmu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. nesplnila,
protože má vlastní byt a se svou matkou – M. G. - v den její smrti (5. 1. 1998)
ve společné domácnosti nežila (žalovaná ostatně ani opak netvrdila), a protože
sporný byt nebyl bytem družstevním, je vyloučeno uvažovat ve smyslu ustanovení
§ 706 odst. 2 obč. zák. o přechodu členství v družstvu a nájmu bytu na
žalovanou jako dědičku, jíž připadl členský podíl. Okolnost, že se žalovaná
stala - děděním členského podílu odpovídajícího členskému vkladu ve výši
2.500,- Kč po své matce - členkou „Bytového družstva P.“, nepokládal odvolací
soud za významnou; družstvo, které bylo založeno za účelem koupě domu, se totiž
vlastníkem domu, v němž je sporný byt, do smrti matky žalované nestalo (obec
vlastnické právo na uvedené družstvo nepřevedlo), takže členství žalované v
družstvu nájemní vztah k bytu nezakládá. Podle názoru odvolacího soudu
nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.; na základě
uvedeného ustanovení totiž nelze „konstruovat právní vztah, který dosud
neexistuje.“
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná (zastoupená advokátem) včasným
dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. e/ a § 239
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), uplatňujíc tak dovolací důvody podle § 241
odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. V tom, že žalobu podepsala advokátka, která
„nikdy nebyla žalobkyní zmocněna k podání tohoto návrhu ani zastupování v
řízení,“ spatřuje dovolatelka vadu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.
(nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba).
Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho právního názoru na možnost aplikace
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a dovozuje, že právo žalobkyně na ochranu
vlastnictví vyklizením bytu „reálně existuje“ (na žalovanou právo nájmu podle §
706 odst. 1 obč. zák. smrtí její matky skutečně nepřešlo), ovšem jeho výkon je
v rozporu s dobrými mravy. Tento rozpor pak shledává v tom, že „vinou“
žalobkyně, která „privatizaci domu bezdůvodně zdržovala,“ nedošlo k převodu
domu na bytové družstvo ještě za života matky žalované, takže na dovolatelku
nepřešel nájem bytu zděděním členského podílu podle § 706 odst. 2 obč. zák.
Je-li však žalovaná členkou družstva „založeného za účelem privatizace
předmětného domu,“ bylo by vyklizení bytu v rozporu s dobrými mravy a žaloba
měla být zamítnuta. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se v písemném vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239
o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s
takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu
zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatelka
příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou
skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/,
b/, c/, d/, f/ a g/ o.s.ř. dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají,
zabýval se dovolací soud tím, zda řízení je postiženo zmatečností ve smyslu §
237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., na niž dovolání výslovně poukazuje.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže
nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba.
Citované ustanovení postihuje situace, kdy soud věc projednal a meritorně o ní
rozhodl, aniž byl podán návrh na zahájení řízení (žaloba), přestože nešlo o
žádný z případů, ve kterých mohl řízení zahájit vydáním usnesení (srov. § 79
odst. 1 větu první a třetí, § 81 odst. 1, 3, § 82 odst. 1 o.s.ř.). V takovém
případě představuje absence návrhu na zahájení řízení (žaloby) neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení; probíhá-li takové řízení, musí je soud v kterémkoli
jeho stadiu zastavit.
V projednávaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobu ze dne 20. 5. 1999
podala žalobkyně v zastoupení advokátky, která také podání podepsala (řízení
bylo zahájeno dne 24. 5. 1999, kdy soudu žaloba došla /§ 82 odst. 1 o.s.ř./).
Dovolatelka (nesprávně) směšuje neexistenci návrhu na zahájení řízení (žaloby)
s případem, kdy návrh (žaloba) podán je, avšak osobou, která k tomu nebyla
účastníkem zmocněna (srov. argument v dovolání, podle něhož žaloba podepsaná
zástupcem účastníka, jemuž žalobce neudělil plnou moc, je žalobou, která
vlastně nebyla podána). Okolnost, že návrh na zahájení řízení (žalobu) jménem
žalobkyně podal někdo, kdo k tomu nebyl řádně zmocněn (např. nebyl zástupcem,
jehož si žalobkyně zvolila a udělila mu plnou moc), nezpůsobuje zmatečnost
řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.; mohlo by jít pouze o jinou vadu
řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., spočívající v nedostatku
průkazu plné moci, která však přípustnost dovolání není sto založit (ostatně
nelze přehlédnout, že žalobkyně /dodatečně/ předložila ověřenou kopii procesní
plné moci ze dne 22. 12. 1998, kterou udělila JUDr. N. T.).
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání přípustné, neboť
nesměřuje proti měnícímu, nýbrž proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu,
a protože odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně,
nelze o přípustnosti dovolání uvažovat ani v intencích ustanovení § 238 odst. 1
písm. b/ o.s.ř.
Jelikož odvolací soud přípustnost dovolání výrokem svého rozsudku nevyslovil (§
239 odst. 1 o.s.ř.), zbývá posoudit, zda jsou splněny předpoklady přípustnosti
ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že se
dovolací přezkum otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových,
které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž -
vedle důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již pouze důvod uvedený v §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž také
žalovaná (mimo jiné) dovolání zdůvodnila. Jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění prohlášení přípustnosti dovolání
neumožňují. Pokud tedy dovolatelka - v obecné rovině - vytýká odvolacímu soudu,
že pominul rozhodné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo (a jsou důležité
pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.), uplatňuje důvod podle § 241
odst. 3 písm. c/ o.s.ř., který však není v případě přípustnosti dovolání podle
§ 239 odst. 2 o.s.ř. k dispozici.
Protože žalovaná v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání vymezila pro
dovolací přezkum konkrétní právní otázku (čímž po objektivní stránce stanovila
meze přezkumu v dovolacím řízení), jejíž řešení odvolací soud nepokládal za
zásadně právně významné, a vzhledem k vázanosti dovolacího soudu užitým
dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3 věta první
o.s.ř.), lze v daném případě závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má
ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. zásadní právní význam, spojovat jen s
otázkou, zda lze na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (tedy pro rozpor s
dobrými mravy) zamítnout žalobu o vyklizení bytu za situace, kdy na žalovanou
nepřešlo právo nájmu smrtí její matky, kdy ovšem zdědila členský vklad v
družstvu, které bylo nájemci bytů v domě (tedy i matkou žalované) založeno s
tím (nenaplněným) účelem, aby obec na něho převedla vlastnické právo k domu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy,
jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla
pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (nikoliv tedy otázky, které pro
rozhodnutí nebyly určující). Současně musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po
právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní
otázku, která judikaturou vyšších soudů, popřípadě ve stanovisku Nejvyššího
soudu (§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů), anebo v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla
vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury uveřejněna ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího
soudu představuje v tomto směru odlišné - „nové“ - řešení této právní otázky).
Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou
otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní
praxí (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2
Cdon 932/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 2/1998 pod č. 12, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 13/1997 pod č. 101).
Pokud odvolací soud uzavřel, že zjištěné okolnosti neumožňují na
základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ochranu vlastnického práva (zcela)
odepřít tím, že žalobu o vyklizení bytu zamítne, je jeho názor v souladu s
ustálenou judikaturou a jeho rozhodnutí tak nelze pokládat ve smyslu § 239
odst. 2 o.s.ř. za zásadně právně významné.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu
proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se
může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Soudní praxe dovodila, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
lze jen omezit stávající právo, nikoli založit právo nové, které jinak z
pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle nálezu Ústavního soudu České republiky
ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněného pod č. 87 ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 4, ročník 1995, II. díl, nelze na
základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. aktem aplikace práva konstituovat
dosud neexistující povinnosti, jelikož by takový postup vedl k porušení článku
4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Pokud tedy v projednávané věci žalované k bytu nesvědčí žádný právní
titul (nájemní právo na ní nepřešlo, což ostatně ani sama nezpochybnila), nelze
ji přiznat právo v bytě bydlet ani na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.;
právě takový důsledek by totiž mělo rozhodnutí, jímž by soud - ve shodě s
požadavkem žalované - žalobu o vyklizení bytu zamítl. Přiznáním práva bydlení -
práva, které žalovaná objektivně dříve neměla - by navíc soud ochranu
vlastnického práva žalobkyně neomezil, nýbrž zcela odepřel.
Jestliže - oproti tomu - soudní praxe v obdobných vztazích vzhledem k
důvodům hodným zvláštního zřetele na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
připouští odepřít právo na vyklizení bytu bez náhrady ve lhůtě plynoucí již od
právní moci soudního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 3/1998 pod č. 16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998,
sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
1/2001 pod č. 5), neodnímá tím samotné právo na vyklizení, nýbrž spojuje jeho
realizaci se splněním určité podmínky; důsledkem takové aplikace cit.
ustanovení pak není založení „nového“ subjektivního práva tomu, kdo má byt
vyklidit, nýbrž omezení existujícího práva žalobce, jež vyplývá z
ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., totiž práva na vyklizení žalovaného ve
lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil dovolacímu přezkumu
otevřenou právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu;
dovolání není tudíž přípustné ani podle § 239 odst. 2 o.s.ř. a Nejvyšší soud je
proto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto,
takže žalobkyni (zastoupené advokátkou) vzniklo ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam)
o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení (srov.
část dvanáctou, hlavu I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony). Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) ve výši 500,- Kč a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 75,- Kč (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst.
1 písm. k/, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění
vyhlášky č. 235/1997 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2002
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu