20 Cdo 1487/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka v právní
věci žalobců A/ Mgr. E. D. a B/ Mgr. Z. D., zastoupených advokátem, proti
žalované Církvi Č. h., o určení trvání služebního poměru duchovních a
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C
253/2001, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 3.2.2003, č.j. 58 Co 403/2002-25, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.2.2003, č.j. 58 Co
403/2002-25, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31.7.2002,
č.j. 4 C 253/2001-14, se zrušují, a věc se vrací obvodnímu soud k
dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o
určení, že služební poměr žalobců u žalované trvá, s tím, že po právní moci
bude věc postoupena Ústřední radě žalované církve jako orgánu „věcně
příslušnému“. Odvolávaje se na předchozí řízení ve věci týchž účastníků (o
určení neplatnosti skončení služebního poměru), a zejména na nález Ústavního
soudu v něm vydaný, dospěl k závěru, že ani k projednání této věci není
pravomoc soudu dána. Jestliže se Ústavní soud ztotožnil s názorem obecných
soudů, že je tomu tak pro projednání a rozhodnutí sporu o neplatnost skončení
služebního poměru duchovních k církvi, pak totéž platí i pro spor posuzovaný
nyní, neboť „podstata věci zůstává stejná“. I zde by jinak došlo „k
nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a
nezávislé rozhodovací pravomoci“.
Žalobci (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání namítli, že řízení bylo
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ a b/ o.s.ř.). Rozhodnutím o určení trvání služebního poměru podle jejich
názoru k zásahu do nezávislosti církve nedochází; Listina základních práv a
svobod jej ostatně v článku 16 umožňuje, jde-li o ochranu práv a svobod jiných.
Obšírně též dovolatelé dovozovali, že služební poměr duchovního je povahy
pracovněprávní, popřípadě občanskoprávní, v důsledku čehož je k projednání
takové věci dána pravomoc obecných soudů se zřetelem k ustanovení § 7 odst. 1
o.s.ř.
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. (§ 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Vady vyjmenované v ustanovení § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř., k nimž je
dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední
povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají; jelikož jinak platí, že dovolací soud
je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je
předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že k projednání
žaloby o určení, že služební poměr žalobců u žalované trvá, není dána pravomoc
soudu.
Dovolatelé uplatnili způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř., jímž lze namítat, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolací soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v
občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 2 o.s.ř.).
„Věc” ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř. se identifikuje s jejími subjekty (účastníky
řízení) a předmětem, pro nějž se řízení vede, který ve sporném řízení určuje
žalobce vylíčením právně relevantních skutečností a toho, čeho se proti
žalovanému domáhá. Tím žalobce ozřejmuje i právní vztah, z něhož takto tvrzený
nárok vychází.
Soudu předložená věc, o niž jde, se spojuje s žalobou, aby bylo určeno, že
dříve (nesporně) založený právní vztah žalobců coby služební poměr duchovních u
žalované církve nadále trvá. Zjevně jde o žalobu, již v obecné rovině předjímá
ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř., a k doložení naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení žalobci uvádějí, že žalovaná právě existenci (trvání)
sporného právního vztahu popírá.
Podle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
V jiné věci týchž účastníků, o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru a
o náhradu mzdy, rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 26.3.2000, sp. zn. I. ÚS
211/96, tak, že zčásti ústavní stížnost žalobců zamítl (co do zastavení řízení
ohledně rozvázání služebního poměru) a zčásti rozhodnutí o zastavení řízení pro
nedostatek pravomoci soudu zrušil (ohledně nároku na náhradu mzdy).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, odkazuje na čl. 16 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a § 7 odst. 1, 2 zákona č. 308/1991 Sb., o
svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, že osoby
vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a
náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných
právních předpisů, a církve také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské
činnosti a podle toho určují jejich zařazení. „Obecné soudy se tedy správně
postavily na stanovisko, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru
duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve
a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá
z vnitřních předpisů této církve, konkrétně z § 34 Organizačního řádu Církve č.
h., kde se stanoví, že služební poměr duchovního s uvedenou církví se rozvazuje
propuštěním ze služeb církve Ústřední radou.“ Oproti tomu „ve věci mzdy a
případně jiných majetkových nároků“ podle názoru Ústavního soudu již o zásah do
vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci nejde. Zde „vystupuje do
popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá
závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým a tyto osoby mají rovné
postavení před zákonem…Proto v tomto případě si musí soudy podle právních
podkladů…posoudit, zda budou postupovat podle občanského zákoníku či podle
zákoníku práce (§ 7 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb.) a podle toho rozhodnout o
uplatňovaném nároku stěžovatelů…“
Ústavní soud tedy vychází z toho, že služební poměr duchovního k (žalované)
církvi, posuzován v jeho celistvosti, je vztahem soukromého práva, který je -
jako takový - podřaditelný „věci“ ve smyslu (citovaného) ustanovení § 7 odst. 1
o.s.ř.; jinak by nemohl uvažovat ani o pravomoci soudu k projednání nároku na
„náhradu mzdy“.
Proti tomu není námitek; lze jen dodat, že jde (též) o vztah blízký vztahu
pracovnímu, neboť jeho předmětem je i činnost jednoho subjektu (duchovního) pro
druhý (církev), vykonávaná v závislém postavení a za odměnu, přičemž její
„smluvní“ základna (shodná a svobodná vůle obou subjektů) je evidentní.
Jde-li o věc soukromého práva (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), může být pravomoc soudu k
jejímu projednání a rozhodnutí vyloučena jen tím, že ji „podle zákona“
projednávají a rozhodují o ní „jiné orgány“.
Důvod této výluky spatřoval odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho
rozhodnutí – v důsledcích zásad, zakotvených v článku 16 Listiny základních
práv a svobod.
Podle článku 16 odst. 2 církve a náboženské společnosti spravují své
záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují
řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle
odstavce 4 téhož článku výkon těchto práv může být omezen zákonem,
jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné
bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
Uplatněným dovolacím důvodem se však otevírá spor, jak pojímat atributy odtud
vyplývající „vnitřní autonomie církve a její samostatné a nezávislé rozhodovací
pravomoci“, jež mohou být dotčeny i „nepřípustným“ rozhodováním soudů (jak se
podává ze zmíněného nálezu Ústavního soudu), jestliže je současně tvrzeno, že
výkonem těchto oprávnění církve došlo k zásahu do individuálního práva fyzické
osoby, které si - jinak - rovněž zasluhuje ochrany (viz článek 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod).
„Nezávislost (církve) na státních orgánech“ má objektivně různorodou podobu;
může znamenat, že není potřeba souhlasu (určeného) státního orgánu s výkonem
funkce duchovního, že stát neurčuje místa působení duchovních, případně že
nezasahuje do ustanovení duchovních na místa zřízená apod. (srov. kupříkladu §
2 odst. 1, § 4, § 5, § 17 zrušeného vládního nařízení č. 219/1949 Sb.).
Citovaný článek 16 Listiny základních práv a svobod je - v obecné rovině -
vykládán tak, že zakotvuje základní práva, kterými disponují církve a
náboženské společnosti jako specifické právnické osoby (viz kupříkladu usnesení
Ústavního soudu ze dne 8.10.1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97), jejichž obsahem
(těžištěm) je právo na autonomii, resp. na nezávislost ve vztahu k státu při
správě svých záležitostí. „Garance svobodné organizace a správy vlastních
záležitostí totiž představuje nezbytný předpoklad pro svobodu náboženského
života a působení církve, vyžadující pro zachování jejích úkolů svobodu
stanovení organizace, prosazování norem a správy“ (viz nález Ústavního soudu ze
dne 27.11.2002, uveřejněný pod č. 4/2003 Sb.).
Není proto důvod nepřijmout ani takové pojetí „nezávislosti na státních
orgánech“ (jež vyložil Ústavní soud v dřívější věci účastníků), které zahrnuje
stav, kdy jsou soudy vyloučeny z přezkumu aktů, jimiž příslušný církevní orgán
podle vnitřních předpisů církve rozhodl, že služební poměr duchovního k církvi
skončil. Věci ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř., jež se oproti zde zakotvenému
principu vymyká pravomoci soudu, se tedy přiřazuje i spor o určení, že právní
akt, zakládající skončení služebního poměru duchovního, je neplatný (který
jinak, jde-li o poměr pracovní, je chápán jako „soudní“ spor zásadní – viz § 61
a násl. zákoníku práce).
Podle § 2 zákona (v době rozhodnutí odvolacího soudu účinného) zákona č. 3/2002
Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských
společností a o změně některých zákonů, je svoboda myšlení, svědomí a
náboženského vyznání zaručena. Každý má právo svobodně projevovat své
náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně,
bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Každý má
právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
Nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve a náboženské společnosti ani k
vystoupení z ní, k účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech
církve a náboženské společnosti. Každý má právo volit si duchovní nebo řeholní
stav a rozhodovat se pro život v komunitách, řádech a podobných společenstvích,
a nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a
náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo
je bez vyznání.
Podle § 4 téhož předpisu církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným
sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním
víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených
institucí; církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména
ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a
ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních
orgánech.
Právem zaručená dobrovolnost, svoboda a existence svobodné vůle při vstupu do
církevního (služebního) poměru vytváří rozumný (a přijatelný) předpoklad pro
úsudek, že není v rozporu s právem (ústavněprávními principy), pakliže je
jednání určité osoby zde spojeno se (svobodně) přijímanými, a předem danými,
(právními) omezeními pro případ, že má takový poměr zaniknout. Obecně tedy –
vskutku – nelze mít ničeho ani proti tomu, jestliže se tato osoba (svobodně)
vzdá (určité míry) soudní ochrany služebního poměru, do něhož vstoupila, totiž
ochrany prostřednictvím těch právních institutů, jež jsou jinak upraveny jako
základní (viz výše zmíněná ustanovení § 61 a násl zákoníku práce).
Proto je akceptovatelné - k prosazení zvláštního zájmu na zajištění vnitřní
autonomie církve (§ 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 4 odst. 3
zákona č. 3/2002 Sb.) - že subjekt církevně právního vztahu (duchovní) přijímá
i to, že o zániku jeho poměru k církvi, byť by byl v nikoli nevýznamných
znacích připodobnitelný obecnému vztahu pracovnímu, nebudou – vždy – rozhodovat
soudy, nýbrž (zásadně) orgány církevní.
Tím se - i z hledisek standardních požadavků ochrany práv fyzické osoby -
zdůvodňuje, proč se duchovní církve nemůže, jak bylo řečeno, domáhat u soudu
určení, že právní akt, jehož obsahem je skončení jeho služebního poměru, „je
neplatný“.
Je však třeba mít na zřeteli, že uvedený závěr vystihuje jen určitou -
konkrétně dosaženou - proporci mezi ochranou principu autonomie církve na
straně jedné, a ochranou individuálního práva na straně druhé. Ta se projevuje
i v tom, že z pravomoci soudu byl (v předchozím řízení ve věci týchž účastníků)
vyloučen - toliko, resp. výslovně jen - spor o určení neplatnosti skončení
služebního poměru.
Limity tohoto závěru jsou předznačeny již tím, že jedno z jeho východisek
(důsledky svobodné vůle fyzické osoby) nezahrnuje v úplnosti; vůle fyzické
osoby vstoupit do posuzovaného právního vztahu sice může – jak bylo dovozeno –
zahrnovat i dosud uvedená omezení následné právní ochrany, není však již
přípustné ji bez dalšího spojovat i s přijetím toho, že trvání vzniklého
služebního poměru (jeho výkon) bude určeno okolnostmi, jež existující pravidla
(vnitřní předpisy církve, případně právní předpisy obecné) nepředpokládají.
„Odepření spravedlnosti“ pak je i zde rizikem, jež staví hranice principu
„vnitřní autonomie církve a její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci“.
Podle § 4 obč. zák. platí, že proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se
domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán; není-li v zákoně stanoveno
něco jiného, je tímto orgánem soud.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 3 základní práva a svobody
se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a
náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního
původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo
jiného postavení.
Tvrdí-li proto někdo, že jeho služební poměr k církvi byl ukončen (jeho výkon
znemožněn) v rozporu s vnitřními předpisy církve tím, že zde není k tomu
způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán
církve, nemůže mu již být soudní ochrana odepřena; jinak by dotčený subjekt – v
rovině ochrany soukromých práv – byl nepřípustně diskriminován.
Nárok, jenž z uvedeného skutkového vymezení přiléhavě vychází, je též nárok o
určení, že služební poměr duchovního k církvi trvá, který žalobci v dané věci
skutečně uplatnili.
Závěr, že se nelze domáhat u soudu určení, že skončení služebního poměru
duchovního k církvi bylo neplatné, tím dotčen zjevně není, a nedochází ani k
„zásahu do vnitřní autonomie církve“; soud „nezávislou rozhodovací pravomoc“
církve neomezuje - v sledovaných souvislostech - nepřípustně, neboť právní akty
vydané církevními orgány nepřezkoumává (podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29.8.2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněném pod č. 51/2002 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, se otázka „platnosti“ rozvazovacího úkonu v
řízení o určení, že právní vztah trvá, neklade; soud se omezí na zjištění, zda
existuje úkon způsobilý být důvodem jeho zániku).
S odvolacím soudem proto nelze souhlasit, pokládal-li tuto věc „co do podstaty“
za „stejnou“ s těmi, jejichž projednání již dříve soudy odmítly (řízení o nichž
zastavily).
Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, je jeho rozhodnutí
nesprávné (§ 243b odst. 2, věta za středníkem o.s.ř.); dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil, a vzhledem k tomu, že
důvody, pro které se tak stalo, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil i je, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1,
věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu