20 Cdo 1519/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve
věci žalobce Plzeňského kraje, zastoupeného advokátem, proti žalované P. P. G.,
a.s., zastoupené advokátkou, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 128/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2005, č. j. 14 Co 5/2005-93, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku
ve výši 1.428,- Kč, k rukám advokátky.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil ve výroku I.
rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí z
exekuce s odůvodněním, dle kterého je žalobce jakožto vlastník majetkových
hodnot, které předal k hospodářskému využití příspěvkové organizaci, ve svém
vlastnickém právu dispozičně omezen právem jím zřízené příspěvkové organizace.
Za této situace tak – dle názoru odvolacího soudu – nařízená exekuce
nepředstavuje neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobce k předmětným
pohledávkám, neboť žalobce má povinnost strpět úhradu dluhu povinné příspěvkové
organizace výkonem rozhodnutí, resp. exekucí přikázáním těchto pohledávek.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení §§ 256 a 267
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále také jen „o.s.ř.“), a § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního
řádu neboť jsou předmětné pohledávky majetkovými hodnotami jiného, než kdo byl
v exekuci označen jako povinný, přičemž nebylo prokázáno, že by na tento
subjekt přešla povinnost plynoucí z předmětného rozhodnutí.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby bylo dovolání
žalobce zamítnuto. Je toho názoru, že žalobce – byť vlastník majetku
postihovaného exekucí – je povinen strpět exekuci, která se proti tomuto
majetku vede. Současně také odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR řešící
problematiku dovolatelem napadenou.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm b/ o.s.ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud
zrušil usnesením ze dne 31. března 2004, č. j. 14 Co 157/2004-43 rozsudek soudu
prvního stupně, avšak toliko pro procesní vady prvostupňového řízení a
nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Za této situace a při vyloučení přípustnosti
dovolání dle § 237 odst. 1 písm a/ o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za
splnění podmínek předpokládaných § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve
věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí
je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených
v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném
případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným
výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové
organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu
hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), a nelze
tedy - byť s časovým odstupem od jeho projevu - souhlasit s názorem dovolatele,
dle kterého nebyla předmětná otázka v době rozhodování této věci dovolacím
soudem řešena. V uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle
kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným
vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí
uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku
a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně
aplikovatelný i v této právní věci.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb.,
č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č.
618/2004 Sb.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je
advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 228,- Kč,
celkem tedy ve výši 1.428,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů
řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala
(§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,,
lze se jeho výkonu domáhat podáním návrhu na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu