20 Cdo 1520/98
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. S.,. proti
žalovaným 1). E. S., a 2) B. L., za účasti S. p. b. h. M. O. a P., státního
podniku v likvidaci, jako vedlejšího účastníka na straně první žalované, o
určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.
zn. 36 C 144/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. ledna 1998, č.j. 8 Co 619/97-127, takto:
I. Dovolání první žalované se odmítá.
II. Dovolání druhého žalovaného proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 8. ledna 1998, č.j. 8 Co 619/97-127, jímž tento soud potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 1996, č.j. 36 C
144/93-63, ve vztahu k první žalované, se odmítá, jinak se dovolání druhého
žalovaného zamítá.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení každý částku 537,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k
rukám zástupce žalobkyně.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. prosince 1996, č.j. 36 C
144/93-63, určil, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku označených nemovitostí
(domu se stavební parcelou). Soud měl provedeným dokazováním za prokázáno, že
žalobkyně, jež byla od roku 1948 vlastnicí nemovitostí, tyto v roce 1959
darovala státu. Jelikož však šlo o darování v tísni a za nápadně nevýhodných
podmínek, byla darovací smlouva ve shodě s ustanovením § 37 zákona č. 141/1950
Sb., to jest tehdy platného občanského zákoníku, od počátku neplatná. Stát,
který nikdy nenabyl vlastnického práva k nemovitostem, je proto nemohl v roce
1990 platně převést na žalované. Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném
určení shledal soud v tom, že bez tohoto určení by bylo ohroženo její
vlastnické právo a její právní postavení by se stalo nejistým.
Krajský soud v Ostravě pak rozsudkem ze dne 8. ledna 1998, č.j. 8 Co
619/97-127, odmítl odvolání druhého žalovaného (bod I. výroku) a rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve vztahu k první žalované (bod II. výroku). Odvolací
soud vyšel z toho, že podle údajů na příslušné doručence je třeba považovat za
den doručení rozsudku druhému žalovanému 6. únor 1997. Poslední den lhůty k
podání odvolání tudíž - v intencích § 204 odst. 1 občanského soudního řádu
(dále též jen "o. s. ř.") - připadl na 21. únor 1997, takže odvolání, které
tento žalovaný podal až 24. února 1997, je třeba se zřetelem k ustanovení § 218
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítnout jako opožděné. Tvrzení žalovaného, že se v
době pokusu o doručení rozsudku zdržoval mimo území České republiky, takže za
den doručení je nutné považovat 14. únor 1997, kdy si rozsudek vyzvedl na
poště, soud odmítl jako účelové; přitom odkázal na to, že žalovaný u odvolacího
jednání výslovně uvedl, že toto své tvrzení nemůže nijak doložit. Nepřípadná
byla podle odvolacího soudu v daných souvislostech i námitka, že tento žalovaný
již v prosinci 1996 písemně zmocnil k podání odvolání svým jménem první
žalovanou. Připustil, že první žalovaná soudu vskutku (spolu se svým podáním z
30. července 1997) předložila plnou moc datovanou 20. prosince 1996, nicméně
zdůraznil, že na základě této plné moci žalovaná v řízení žádný procesní úkon
za druhého žalovaného neučinila. V odvolání ze dne 3. února 1997 totiž
neuvedla, že je podává i jménem tohoto žalovaného, a neučinila tak ani v podání
ze dne 7. března 1997.
Ve vztahu k odvolání první žalované dospěl i odvolací soud (po doplnění
dokazování) k závěru, že žalobkyně uzavřela darovací smlouvu v roce 1959 v
tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. K námitce promlčení vznesené vedlejším
účastníkem na základě argumentu, že neplatnost právního úkonu podle § 37 zákona
č. 141/1950 Sb. byla neplatností relativní, odvolací soud uvedl, že o relativní
neplatnosti právních úkonů lze hovořit teprve od účinnosti zákona č. 131/1982
Sb., jehož prostřednictvím bylo do textu stávajícího občanského zákoníku
(zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vtěleno ustanovení § 40a.
Jestliže se v právní teorii výjimečně vyskytl názor podporující stanovisko
vedlejšího účastníka, šlo zřejmě o výklad, že v běžném životě se vyskytující
absolutně neplatný právní úkon je vlastně relativně neplatný, dokud se
neplatnosti nedovolá oprávněný subjekt. V judikatuře uveřejňované za účinnosti
zákona č. 141/1950 Sb. (od 1. ledna 1951 do 31. března 1964) neexistuje žádné
rozhodnutí, jež by přisvědčovalo názoru zastávanému vedlejším účastníkem. Také
odvolací soud tedy měl uvedenou smlouvu za neplatnou absolutně. Nadto soud
uvedl, že i kdyby byla námitka, že šlo jen o relativní neplatnost právního
úkonu, opodstatněnou, nemohlo by dojít k promlčení práva žalobkyně této
neplatnosti se dovolat, jelikož je přirozené, že v době trvání totalitního
režimu se jí dovolat nemohla a tato možnost nastala až po listopadu 1989, kdy
se žalobkyně neplatnosti smlouvy též opakovaně dovolávala. Nepřípadnou je podle
soudu i vedlejším účastníkem řízení uplatněná námitka vydržení, neboť za
účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. k vydržení (podle jeho § 116) nedošlo, jelikož
od uzavření darovací smlouvy do konce účinnosti cit. zákona uplynula pouze doba
přibližně čtyř let. Stávající občanský zákoník pak zná možnost právnických osob
vydržet vlastnické právo k věci až od 1. ledna 1992. Soud neuznal ani námitku
žalované, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s právními předpisy
proto, že o návrhu žalobkyně podaném podle § 10 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.
rozhodoval i po účinnosti zákona č. 90/1996 Sb., stejně jako námitku, že kupní
smlouva uzavřená mezi ní a druhým žalovaným na straně jedné, a právním
předchůdcem vedlejšího účastníka na straně druhé, dne 18. prosince 1990, je
nenapadnutelná, neboť byla registrována (a stala se tak účinnou) již 24. ledna
1991 (k posledně cit. námitce poznamenal, že právní teorie i konstantní
judikatura zastává jednoznačný názor, že registrace smlouvy státním notářstvím
nebrání tomu, aby její vznik či platnost byly přezkoumány soudně). Návrh první
žalované a vedlejšího účastníka na připuštění dovolání odvolací soud zamítl
(bod IV. výroku), uzavíraje, že jeho rozhodnutí není po právní stránce zásadně
významným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (zastoupeni advokátem) včas
dovolání.
První žalovaná opírá přípustnost svého dovolání (č.l. 155-157 a č.l. 167-170) o
ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody
uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř., tedy že řízení
je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (písmeno b/), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Jinou vadu řízení spatřuje
dovolatelka v tom, že soud neprovedl dovolateli navržený důkaz o těch závazcích
žalobkyně vůči státu, jež byly kompenzovány přenecháním sporné nemovitosti
státu. V rámci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
dovolatelka dále podrobně konkretizuje skutečnosti, jež soud vzal v úvahu, ač z
provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, jakož i
rozhodné skutečnosti, které měl soud pominout, ač provedenými důkazy prokázány
byly a v řízení najevo vyšly. Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř. je podle dovolatelky dán proto, že soud nesprávně vyložil právní předpis, a
to § 37 zákona č. 141/1950 Sb. tím, že měl (darovací) smlouvu za absolutně
neplatnou, ač důvody absolutní neplatnosti dány nebyly. Proto požaduje, aby
Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve svém dovolání (č.l. 159-161 a č.l. 171-175) především namítá,
že řízení je postiženo vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., tedy že
účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost
jednat před soudem. Konkrétně poukazuje na to, že ve smyslu § 47 odst. 2 o. s.
ř. nebyl splněn předpoklad náhradního doručení písemnosti určené do vlastních
rukou spočívající v tom, že se adresát v místě bydliště zdržuje. V době
doručování rozsudku soudu prvního stupně se již na adrese P. 2, L. č. 27,
nezdržoval, v rozhodné době pracoval v N. a po návratu do P. se zdržoval na
adrese P. 2, I. 12. Rozsudek mu nebyl doručen na adresu trvalého ani
přechodného bydliště a soud ani neučinil pokus o takové doručení. Neobstojí ani
tvrzení odvolacího soudu, že při odvolacím jednání dne 8. ledna 1998 uvedl, že
údaj o nepřítomnosti na území České republiky nemůže nijak doložit. Při jednání
před odvolacím soudem dne 8. ledna 1998 toliko prohlásil, že své tvrzení nemůže
"zatím" doložit. Byl tehdy pracovně velmi zaneprázdněn, avšak v současné době
již předkládá prohlášení referenta italského konzulátu v N. ze dne 10. února
1998 o tom, že se v rozhodné době zdržoval v M. Odtud podle dovolatele plyne,
že rozsudek mu byl doručen až 14. února 1997, takže jeho odvolání bylo včasné.
V další části dovolání dovolatel odkazuje na ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
a přejímá obsah dovolání první žalované o dovolacích důvodech dle § 241 odst. 3
písm. b/, c/ a d/ o. s. ř., včetně argumentů, jež dovolatelka na podporu závěru
o existenci těchto důvodů uplatnila. Také on pak požaduje, aby Nejvyšší soud
rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, jelikož byla doplněna až po
uplynutí lhůty uvedené v § 242 odst. 4 o. s. ř. Pro případ, že dovolání budou
shledána přípustnými, navrhuje je zamítnout, poukazujíc na, to že má-li být
jejich přípustnost založena podle § 239 odst. 2 o. s. ř., lze pominout tu
jejich část, ve které se dovolatelé snaží dovodit existenci dovolacích důvodů
dle § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. Co do dovolacího důvodu dle § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř. žalobkyně uvádí, že na podporu závěru o nesprávném
výkladu § 37 zákona č. 141/1950 Sb. neuplatnili dovolatelé žádný argument,
takže potud odkazuje na závěry odvolacího soudu. Podle žalobkyně neobstojí ani
tvrzení žalovaného o existenci vady dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neboť
nejde o nesprávný postup soudu "v průběhu řízení". Přitom dovolateli byla
odvolacím soudem dána možnost vyjádřit se k věci i ke včasnosti odvolání.
Tvrzení o pobytu v rozhodné době, jež dovolatel uplatnil v doplnění dovolání,
jsou pak tvrzeními novými, jež překračují rámec dovolacího řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaných dovolání.
Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií, jež
se pojí s povahou napadaného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu je nebo není přípustné jako takové). Objektivní přípustnost dovolání však
lze zkoumat, jen je-li přípustné subjektivně. K podání dovolání je totiž
(subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3,
ročník 1998, pod číslem 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července
1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož
časopisu, pod číslem 7).
Každý z dovolatelů se v dovolání domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu v
plném rozsahu; přehlížejí však, že v řízení o určení vlastnického práva
žalobkyně k označeným nemovitostem mají postavení samostatných (nikoli
nerozlučných) společníků v rozepři, tedy že každý z nich v řízení jedná sám za
sebe (srov. § 91 odst. 1 o. s. ř.). Samostatný společník je oprávněn podat
odvolání jen za sebe. Odmítl-li soud jako opožděné odvolání podané jen jedním
ze samostatných společníků, není další společník oprávněn podat proti takovému
rozhodnutí odvolacího soudu dovolání (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 381/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 2000, pod číslem 18). Odtud se podává, že směřuje-li
dovolání první žalované též proti bodu I. výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo odmítnuto jako opožděné odvolání druhého žalovaného, jde v tomto
rozsahu o dovolání podané osobou neoprávněnou. Totéž platí o té části dovolání
prvního žalovaného, která se týká bodu II. výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen vůči první žalované; odklizením
(jen) tohoto výroku by se totiž postavení prvního žalovaného nijak nezměnilo.
Nejvyšší soud proto obě dovolání v popsaném rozsahu odmítl podle ustanovení §
243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání první žalované pak Nejvyšší soud neshledal (objektivně) přípustným ani
ve zbývající části.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.
s. ř.
Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. "zmatečnosti") dovolatelka
nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
dovolání též není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl v bodě II.
výroku rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nejde ani o situaci předjímanou
ustanovením § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 19. prosince 1996
je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci). Podmínky stanovené v § 239 odst.
1 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého
rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle
tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují - srov. i rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a jde-li
zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není
založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní
význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku
je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do
obecného dopadu na případy obdobné povahy). Přípustnost dovolání podle § 239
odst. 2 o. s. ř. je však podmíněna i tím, že dotčené právní posouzení věci je
významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné
právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho
postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon
808/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1999, pod číslem
99).
Dovolatelka na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř. (jenž jediný může být východiskem úvah o přípustnosti
dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila pouze argument, že soud
nesprávně vyložil § 37 zákona č. 141/1950 Sb., jelikož měl darovací smlouvu za
absolutně neplatnou, ač důvody absolutní neplatnosti dány nebyly. Jinak řečeno,
v rovině právního posouzení věci se přihlašuje k dříve formulovanému závěru
vedlejšího účastníka, že rozpor s cit. ustanovením zakládal toliko relativní
neplatnost právního úkonu. V takto formulovaných hranicích právních otázek,
jejichž vymezením je dovolací soud (při absenci zmatečnostních vad řízení)
vázán (srov. § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.), by ovšem ani přijetí výkladu § 37
zákona č. 141/1950 Sb. předkládaného dovolatelkou význam pro věc samu nemělo.
Právní posouzení věci odvolacím soudem totiž spočívá i na úvaze, podle které
závěr, že rozpor s ustanovením § 37 zákona č. 141/1950 Sb. zakládá toliko
relativní neplatnost zkoumané darovací smlouvy, úspěchu žalobkyně ve sporu
nebrání, jelikož nedošlo (nemohlo dojít) k promlčení jejího práva relativní
neplatnost darovací smlouvy uplatnit. Správnost těchto závěrů dovoláním
zpochybněna není, takže by se jimi nemohl zabývat - po připuštění dovolání dle
§ 239 odst. 2 o. s. ř. - ani dovolací soud. Může-li napadený rozsudek obstát
bez zřetele k tomu, jak Nejvyšší soud vyřeší povahu neplatnosti právního úkonu
učiněného v rozporu s ustanovením § 37 zákona č. 141/1950 Sb., pak ovšem nemá
smysl založit pro řešení právě této otázky přípustnost dovolání dle § 239 odst.
2 o. s. ř.
Lze tedy uzavřít, že dovolání první žalované není ve zbývajícím rozsahu
přípustné ani dle § 239 odst. 2 o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto i potud odmítl
(§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání druhého žalovaného proti výroku, jímž odvolací soud odmítl jeho
odvolání, je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (ač je tento
výrok součástí rozsudku, má povahu usnesení), avšak není důvodné.
Vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost
věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí
soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto
rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají (shodně srov. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vedle
usnesení o zastavení odvolacího řízení (viz například § 207 odst. 2 o. s. ř.
nebo § 43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními § 205 a § 211 o. s. ř.) se
výše řečené vztahuje především na usnesení o odmítnutí odvolání (§ 218 odst. 1
o. s. ř.).
S opožděně podaným odvoláním zákon spojuje jediný důsledek - jeho odmítnutí (§
218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), aniž by odvolací soud byl oprávněn jakkoli
zkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí; odvolací soud nemůže (postupem
podle § 221 o. s. ř.) reagovat ani na tak zjevné procesní vady, jakými jsou
například nedostatek soudní pravomoci, rozhodování vyloučeného soudce či
nesprávné obsazení soudu prvního stupně. Jde o projev jedné ze stránek tzv.
materiální právní moci rozhodnutí, jíž je - v intencích § 159 odst. 1 a 3 o. s.
ř. - zásadní nezměnitelnost rozhodnutí, které nebylo napadeno včasným odvoláním
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon
1635/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem
16). Argumenty, jež dovolatel snáší na podporu závěru o existenci dovolacích
důvodů dle § 241 odst. 3 pod písmeny b/ až d/ o. s. ř. a které uvedené zásady
nerespektují, tudíž správnost napadeného výroku nezpochybňují a na tomto
základě dovolání za důvodné mít nelze.
Jelikož další vady dle § 237 odst. 1 o.s.ř. ani jiné vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel nenamítá a z obsahu
spisu nevyplývají, zbývá vypořádat se s jeho tvrzením o vadě řízení dle § 237
odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se
skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je
takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních
práv, která mu zákon přiznává. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně
vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího
soudu, že odvolání je opožděné) není nesprávným postupem soudu "v průběhu
řízení" (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 5, ročník 1997, pod pořadovým číslem 36). Jelikož dovolatel s
jiným "postupem" odvolacího soudu zmatečnost řízení nespojuje, Nejvyšší soud
uzavírá, že vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. řízení zjevně netrpí.
Pro úplnost lze dodat, že dovolatelova tvrzení nejsou (se zřetelem k době, kdy
byla uplatněna) způsobilá zvrátit správnost šetření odvolacího soudu o
okolnostech doručení rozsudku soudu prvního stupně druhému žalovanému, jež
vyústilo v závěr o opožděnosti jeho odvolání.
Podle ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má
být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje,
uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v
den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení
bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a
adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do
tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když
se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka,
kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné
údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené
do vlastních rukou, stanovila v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř. v
rozhodné době vyhláška č. 78/1989 Sb. ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb.
(poštovní řád). Podle svého obsahu doručenka též deklaruje, že adresát se v
místě doručení zdržuje (srov. obvyklý text "nebyl zastižen, ačkoli se v místě
doručení zdržuje").
Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a která se od listin
soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak,
pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ 134 o. s. ř.). Obsahuje-li
náležitosti, které vyžaduje poštovní řád (konkrétně jeho příloha č. 5 v bodech
18, 19 a 20), to jest je-li v ní uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den
a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis
pověřeného pracovníka pošty, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska
ustanovení § 47 odst. 2, § 204 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přímo
ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo
podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst.
2 písm. a/ o. s. ř.).
Z obsahu spisu se podává, že odvolacím soudem zkoumaná doručenka (založená u
č.l. 67 p.v.) všechny potřebné náležitosti má. K tomu, aby mohla být vyvrácena
správnost údajů o doručení v této doručence obsažených (jak jsou přiléhavě
popsány v napadeném rozsudku), musí účastník řízení nejen tvrdit konkrétní
skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé (zde
tvrzení, že druhý žalovaný se v době pokusu o doručení písemnosti v místě
doručení nezdržoval), nýbrž i nabídnout soudu důkazy, jež tyto skutečnosti
prokáží, případně tyto důkazy alespoň označit. Druhý žalovaný při jednání před
odvolacím soudem prohlásil (jak sám uvádí v dovolání), že tvrzení, že se v době
doručení rozsudku nezdržoval na území České republiky, "zatím nemůže žádným
způsobem doložit", přičemž (spolu s dalšími účastníky řízení) později rovněž
prohlásil, že nečiní žádné další skutkové přednesy a nemá žádné další důkazní
návrhy (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 8. ledna 1997,
č.l. 124 p.v.). Tímto - z hlediska zájmu na meritorním projednání odvolání
vadným - procesním postupem ovšem dovolatel sám znemožnil odvolacímu soudu
učinit jiný závěr co do včasnosti odvolání, neboť údaje plynoucí z doručenky
účinně nezpochybnil, i když možnost o této otázce jednat před odvolacím soudem
měl. Důkaz k prokázání včasnosti odvolání, který dovolatel nabízí soudu až v
dovolacím řízení, ač mohl jeho provedení navrhnout již v řízení odvolacím, se
zřetelem k § 243a odst. 2 o. s. ř. již proveden být nemůže.
Jelikož dovolateli se v dotčeném rozsahu správnost napadeného výroku zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání v této části jako nedůvodné usnesením zamítl
(§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení vzniklo procesně úspěšné žalobkyni -
ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první, per analogiam (co do odmítnutí
dovolání), § 142 odst. 1 (co do zamítnutí dovolání) a § 224 odst. 1 a § 243b
odst. 4 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Tyto náklady sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby
(vyjádření k dovolání), tedy ve výši 1.000,-Kč (§ 7, § 9 odst. 1 a 3 písm. a/ a
§ 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradních advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu) a z
paušální náhrady ve výši 75,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky). Nejvyšší soud proto
dovolatele k náhradě těchto nákladů žalobkyni v uvedeném rozsahu rovným dílem
zavázal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. prosince 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková