20 Cdo 1524/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Vězeňské služby České
republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, identifikační číslo osoby
00212423, proti povinnému P. V., zastoupenému Mgr. Tomášem Kubínem, advokátem
se sídlem v Lokti, T. G. Masaryka č. 107/49, pro 23 025,- Kč, srážkami ze mzdy,
vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 17 E 1165/2007, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2008, č. j. 16 Co
200/2008-25, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2008, č. j. 16 Co 200/2008-25, a
usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 18. 3. 2008, č. j. 17 E
1165/2007-19, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Brno – venkov usnesením ze dne 18. 3. 2008, č. j. 17 E
1165/2007-19, nařídil podle vykonatelného usnesení téhož soudu ze dne 22. 5.
2002, sp. zn. 1 T 215/2000, a rozhodnutí vydaného ředitelem Věznice Horní
Slavkov ze dne 13. 8. 2001, č. j. 28759/721-07, na částku 15 645,- Kč a
rozhodnutí vydaného ředitelem téže věznice ze dne 26. 9. 2001, č. j.
28759/2001-UNVT-10, na částku 7 380,- Kč, k uspokojení nepřednostní pohledávky
oprávněné ve výši 23 025,- Kč výkon rozhodnutí srážkami z příjmu, který
přísluší povinnému od plátce mzdy - Vězeňské služby České republiky,
Generálního ředitelství Praha - Věznice Horní Slavkov.
Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a oprávněné nepřiznal další náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru,
že oba exekuční tituly jsou vykonatelné, že Krajský soud v Brně již ve svém
usnesení z 19. 2. 2008, č. j. 16 Co 55/2008-17, vydaném v této věci, zaujal
názor, že nárok oprávněné není prekludován, a že povinný dne 21. 10. 2001 uznal
dluh co do důvodu i výše.
V dovolání povinný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“). Vytýká soudům obou stupňů, že přisuzují
uznání dluhu povinného účinky, které tento úkon způsobit nemůže. Podle jeho
názoru rozhodnutí ředitele Věznice Horní Slavkov ze dne 13. 8. 2001 a 26. 9.
2001 mají správní povahu, a proto se na ně vztahuje ustanovení § 71 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb.; § 39 odst. 3 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne
16. 7. 2001 nemá ve vztahu k povinnému žádný právní význam, má význam jako
podzákonný předpis pro státní orgány podřízené Ministerstvu spravedlnosti.
Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc posoudil podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009
Sb.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (usnesení soudu
prvního stupně předcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož
soudu, přičemž soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším
usnesení, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho
dřívější rozhodnutí zrušil), a je i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
takové vady však z obsahu spisu nevyplývají. Jinak je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.). Předmětem dovolacího přezkumu je tedy závěr odvolacího
soudu, že oba exekuční tituly jsou vykonatelné a nárok oprávněné v projednávané
věci není prekludován.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo
4240/2008, vyjádřil názor, že rozhodnutí ředitele věznice, jímž byly stanoveny
náklady výkonu trestu, je rozhodnutím správního úřadu vydaným ve správním
řízení, a že se tudíž na ně vztahuje zákon č. 71/1967 Sb. Uplatní se tedy i
ustanovení § 71 odst. 3 tohoto předpisu, podle něhož lze rozhodnutí vykonat
nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené
povinnosti.
V souzené věci vydal ředitel věznice rozhodnutí o výši nákladů výkonu vazby dne
13. 8. 2001, v němž povinnému uložil zaplatit částku 15 645,- Kč do tří dnů po
nabytí právní moci; rozhodnutí nabylo právní moci 21. 8. 2001 a je vykonatelné
od 24. 8. 2001. Rozhodnutí bylo možno vykonat nejpozději do 24. 8. 2004.
Rozhodnutím ředitele Věznice o povinnosti uhradit náklady výkonu trestu odnětí
svobody ze dne 26. 9. 2001, č. j. 28759/2001-UNVT-10, bylo povinnému uloženo
zaplatit částku 7 380,- Kč do třiceti dnů od propuštění; rozhodnutí nabylo
právní moci 9. 10. 2001; ze spisu se podává, že povinný byl 21. 10. 2001
propuštěn, rozhodnutí je tedy vykonatelné od 21. 11. 2001. Rozhodnutí bylo
možno vykonat nejpozději do 21. 11. 2004.
Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, podaný oprávněným dne 20. 12. 2007, byl
tudíž podán po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v § 71 odst. 3 zákona č.
71/1967 Sb.
Instrukce 35/01-E Ministerstva spravedlnosti ze dne 16. 7. 2001, o vymáhání
pohledávek, představuje metodický nástroj a návod Ministerstva spravedlnosti,
jak vymáhat pohledávky. Nemá však povahu obecně závazného předpisu, a proto ani
(promlčecí) lhůta, zmíněná v jejím § 39 odst. 3 (stanovící, že pohledávky z
výkonu vazby a trestu odnětí svobody se v případě písemného uznání dluhu co do
výše a důvodu promlčí v desetileté lhůtě) nemůže zpochybnit závěr, že nárok
oprávněné byl v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí podle § 71
odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. již prekludován.
K námitce, že dluh byl povinným písemně uznán, nutno dodat, že byl-li nárok
oprávněné prekludován (rozhodnutí již podle zákona nelze vykonat), je písemné
uznání dluhu co do důvodu a výše (které jiný respektive nový nárok nezaloží)
bez právních účinků.
Dospěl-li odvolací soud k jinému názoru, je jeho posouzení nesprávné; Nejvyšší
soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1 část první věty za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení předchozího, včetně dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu