20 Cdo 1535/98
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. S.,
proti žalovaným 1) České republice, Ministerstvu vnitra, Praha 7, Strojnická 7,
2) České republice, Ministerstvu spravedlnosti, Praha 1, Vyšehradská 12, 3) J.
R., 4) J. R. a 5) J Sch., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou pod sp. zn. 7 C 1000/94, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 1997, č. j. 11 Co 271/96-73, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.
listopadu 1997, č. j. 11 Co 271/96-73, se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. února 1996,
č. j. 7 C 1000/94-45, jímž Okresní soud v Jablonci na Nisou pro zpětvzetí
žaloby zastavil řízení a žalobce zavázal k náhradě jeho nákladů.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které
pak doplnil podáním sepsaným advokátem, v němž namítá, že ve věci rozhodoval
vyloučený soudce. Vadu, jež činí řízení zmatečným ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), dovolatel
spatřuje v okolnosti, že samosoudkyně JUDr. R. S. dne 12. února 1996 vydala
usnesení o zastavení řízení, ač již předtím (dne 30. ledna 1996 - viz. č. l.
38) bylo do spisu doručeno podání, jímž opětovně namítl její podjatost. O této
v pořadí druhé námitce podjatosti uvedené soudkyně již odvolací soud nerozhodl.
Kromě toho - uvádí žalobce v dovolání - v onom podání doručeném 30. ledna 1996
namítl podjatost všech soudců Vrchního soudu v Praze a soudců Krajského soudu v
Ústí nad Labem JUDr. A. B., JUDr. J. N. a JUDr. Z. H. Ačkoli Nejvyšší soud
rozhodl, že z projednávání a rozhodování předmětné věci (tj. sp. zn. 7 C
1000/94) nejsou ze soudců Vrchního soudu v Praze vyloučeni soudci stanovení
rozvrhem práce, totiž JUDr. M. T., JUDr. J. G. a JUDr. J. K., o vyloučení
soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodl senát vrchního soudu ve složení
JUDr. J. G. a JUDr. M. T., avšak za předsednictví JUDr. H. H., tedy ve složení
jiném. V dovolání pak žalovaný namítl podjatost i této soudkyně, tedy JUDr. H.
H., a opětovně pak i podjatost soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. A.
B., JUDr. J. N. a JUDr. Z. H.
Dovolání není přípustné.
Dle § 236 odst. 1 o.s.ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239
o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání
přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž
potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §
238a odst. 1, písm. b)/ až f) o. s. ř. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná
věc rovněž nesplňuje, neboť rozhodnutí o zastavení řízení, a tedy ani usnesení
odvolacího soudu toto rozhodnutí potvrzující, není usnesením ve věci samé.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení
spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s
výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a
rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost
dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí,
ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu
spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání
rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na niž poukazuje dovolatel.
Dle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání přípustné i tehdy,
rozhodoval-li vyloučený soudce.
Předně, pokud jde o dovolací argument, že JUDr. R. S. o zastavení
řízení pro zpětvzetí žaloby rozhodla poté, co žalobce opětovně namítl její
podjatost, aniž však o této námitce rozhodl nadřízený soud, nelze nevidět, že -
jednak - tuto námitku (č. l. 38) žalobce soudu doručil pouhých osm dní poté, co
obdržel usnesení (č. l. 37) nadřízeného soudu, že jmenovaná soudkyně z
projednávání a rozhodování předmětné věci vyloučena není (přičemž v onom
osmidenním mezidobí soud ve vztahu k němu žádný úkon neučinil), a jednak, že
tato námitka je (s výjimkou, o níž viz níže) pouhou polemikou s odůvodněním již
vydaného rozhodnutí nadřízeného soudu. Žalobce se totiž v podání, jež sám v
dovolání označuje jako "další námitku", pouze kriticky vyjadřuje k okolnosti,
že senát krajského soudu za předsednictví JUDr. L. J. "...vycházel jen z
vyjádření soudkyně a menší části námitek žalobce a přitom zcela opominul jinou
část odůvodnění žalobce a materiální důvody", a dále pak rozvádí, z jakých
konkrétních úkonů samosoudkyně již ve své první námitce dovozoval její
podjatost, přičemž výslovně uvádí, že soudkyně "...ve svém postoji vůči žalobci
setrvává i nadále".
Nejsou-li ovšem podáním z 27. ledna 1996 (s výjimkou námitky "přímé a nepřímé
materiální závislosti soudkyně na druhém žalovaném") uplatněny žádné okolnosti,
jež by bylo možno hodnotit jako nové ve srovnání s těmi, s nimiž se vypořádal
krajský soudu v usnesení z 9. ledna 1996, pak již nebylo důvodu k postupu podle
ustanovení § 16 odst. 1 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. července 1999, 2 Cdon 768/96, otištěné v časopise Soudní judikatura č. 1,
ročník 2000, pod poř. č. 6, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze z 21.
července 1994, Nco 123/94, uveřejněné v Bulletinu vrchního soudu č. 3, ročník
1994, pod poř. č. 18).
K žalobcově námitce - jediné jím samotným v podání z 27. ledna 1996 označené
jako nová - o závislosti soudkyně na druhém žalovaném se JUDr. R. S. vyjádřila
tak, že odměňována je podle platných právních předpisů, že tento žalovaný nemá
možnost do výše její odměny zasahovat, že příjmy z jiné činnosti, a to ani od
druhého žalovaného nemá a že tedy žádnou přímou ani nepřímou závislost na něm
nepociťuje.
Plat soudce je určen zákonem a k jeho snížení nemůže dojít jinak než v důsledku
pravomocného rozhodnutí kárného senátu; jestliže tedy soudkyně u druhého
žalovaného žádný jiný příjem nemá, pak (jediný) nově namítnutý důvod k jejímu
vyloučení z projednávání a rozhodování věci ke dni vydání rozhodnutí o
zastavení řízení, tedy ke dni 12. února 1996, neexistoval a ve vztahu k této
soudkyni řízení namítnutou zmatečností podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
netrpí.
Vadou podle téhož ustanovení však řízení netrpí ani ve vztahu k soudkyni
Vrchního soudu v Praze JUDr. H. H., jež jako předsedkyně senátu rozhodovala o
vyloučenosti soudců Krajského soudu v Ústí na Labem, byť Nejvyšší soud o tom,
zda je z projednávání a rozhodování dané věci vyloučena konkrétně ona,
nerozhodl. Předně nelze přisvědčit dovolacímu tvrzení, že žalobce v podání z
27. ledna 1996 namítl podjatost všech soudců vrchního soudu, když ve všech
třech odstavcích podání, v nichž se zmiňuje o soudcích vrchního soudu (tj. 4.,
3. a 1. odstavec zdola), užívá pouze neurčitého pojmu "organizovaná skupina
osob (kromě jiných soudů) Vrchního soudu v Praze".
Kromě toho se část uvedeného podání vztahující se k soudcům vrchního soudu
netýká předmětné věci sp. zn. 7 C 1000/94, nýbrž věcí jiných, totiž sp. zn. 9 C
1051/93, 7 C 1086/91 a 9 C 1087/91 (přičemž ani tak ovšem nelze ztrácet ze
zřetele závěr přijatý např. v usnesení Nejvyššího soudu z 30. září 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1651/97, podle něhož důvodem k vyloučení soudce podle § 14 odst. 1
o. s. ř. nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v projednávané věci,
který platí tím spíše, jsou-li důvodem namítané podjatosti okolnosti
spočívající v jeho postupu ve věci jiné). Konečně žalobce v dovolání - ač tak
je povinen učinit - svou námitku podjatosti soudkyně JUDr. H. H. nijak
nezdůvodnil, a to ani dodatečně k výzvě Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000. I
kdyby se tak však stalo, z důvodů uvedených v pořadí jako prvých vyplývá, že
rozhodovala-li jako předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. H. H., pak
- protože nebyla namítána podjatost všech soudců vrchního soudu ani konkrétně
jí samotné, a (subsidiárně) protože se námitky podjatosti blíže neurčeného
okruhu soudců vrchního soudu uplatněné v podání z 27. ledna 1996 předmětné věci
netýkaly - lze uzavřít, že řízení ani ve vztahu k této soudkyni vrchního soudu
zmatečností podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. netrpělo.
Pokud jde o námitku podjatosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad
Labem JUDr. A. B., vznesenou žalobcem dne 19. února 1998, tedy poté, co vrchní
soud dne 1. října 1997 rozhodl, že soudci krajského soudu JUDr. A. B., JUDr. J.
N. a JUDr. Z. H. z projednávání a rozhodování dané věci vyloučeni nejsou (aniž
přitom krajský soud v mezidobí vůči kterémukoli z účastníků včetně žalobce
učinil jakýkoli úkon), ta je neopodstatněná již proto, že důvodem k vyloučení
soudce nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané
věci; tím méně pak může takovým důvodem být samotné rozhodnutí (s nímž žalobce
polemizuje argumentem, že předsedkyně senátu "... se vůbec nevypořádala s
podstatnými částmi odvolání ze dne 14. 3. 1996"). Námitka podjatosti týchž
soudců krajského soudu vznesená opětovně v dovolání zůstala neodůvodněna. Je-li
tato podjatost spatřována v okolnosti, že o jejich nevyloučení rozhodl senát
vrchního soudu za předsednictví soudkyně JUDr. H. H., o níž měl žalobce zato,
že je z projednávání a rozhodování věci vyloučena, ukázal se tento dovolatelův
výchozí předpoklad (viz. výše) nesprávný.
Odtud se podává závěr, že řízení vadou podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
zatíženo není; protože tedy dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.;
Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o. s. ř.), usnesením odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobce z procesního hlediska zavinil odmítnutí dovolání, u žalovaných, jenž by
měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné
náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci
odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam), § 224
odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto
řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková