20 Cdo 1539/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) J. M., a b) A. M., zastoupených advokátem, proti povinné O. D., zastoupené advokátkou, pro 266.980,- Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. E 2458/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, č.j. 21 Co 338/2002-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil (v odvoláním napadené části) usnesení ze dne 7. 8. 2002, č.j. E 2458/2000-133, kterým Okresní soud v Mělníku nařídil podle svého rozsudku ze dne 19. 6. 1998, sp. zn. 6 C 103/91, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 25 Co 528/99, k uspokojení pohledávek první oprávněné ve výši 133.755,- Kč, druhého oprávněného ve výši 133.225,- Kč a pro exekuční náklady (16.150,- Kč) výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí povinné. Předpoklady, které ustanovení § 251 a § 335 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), k nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vyžaduje, měl odvolací soud za splněny. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i v tom, že jiné způsoby výkonu rozhodnutí by k uspokojení oprávněných v přiměřené době nevedly, takže prodej nemovitostí (domu a pozemkových parcel) není ve smyslu § 264 odst. 1 o.s.ř. zřejmě nevhodný; povinná totiž „nemá žádné účty u tuzemských ani zahraničních bank, jejím jediným skutečně reálným příjmem je důchod ve výši 7.000,- Kč, … splácí půjčku měsíčně ve výši 6.000,- Kč,“ pronajímá sice nebytové prostory v předmětném domě, avšak nájemné dosud plněno nebylo. Pokud jde o umělecké předměty (obrazy), „není jasné, jakou mají cenu, a zda se jedná vůbec o originály,“ nehledě k tomu, že povinná měla vzhledem k délce řízení dostatek času tyto věci sama prodat a z výtěžku splatit dluhy.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítá, že prodej nemovitostí nepředstavuje vhodný způsob výkonu (na jeho zřejmou nevhodnost usuzuje nejen z nepoměru výše pohledávek a ceny předmětů, z nichž má být jejich uspokojení dosaženo, ale i z vyhrocenosti „rodinně sousedských sporů“). Řízení před odvolacím soudem je navíc podle dovolatelky postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.; přestože se skutkové okolnosti po podání odvolání změnily, vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a nevypořádal se s těmi důkazními prostředky, které povinná nabídla (z nichž se podávají její majetkové poměry a to, že dluhy zčásti zaplatila a že oprávnění vyslovili souhlas s plněním ve splátkách).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval – poté, co jeho předcházející dvě rozhodnutí odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějších rozhodnutích /vždy nařídil výkon rozhodnutí prodejem týchž nemovitostí/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy
pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jehož dovolatelka (mimo jiné) užila. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (tj. výtka, že odvolací soud nepřihlédl k novým tvrzením povinné a neověřil si je provedením důkazů, jež navrhla), k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nejsou způsobilé; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud totiž podle § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. přihlíží, je-li dovolání přípustné (uvedená podmínka však v projednávaném případě splněna není).
Výhrada, že vymáhané pohledávky povinná (zčásti) uhradila, má místo toliko v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. § 268 odst. 1 písm. g/, odst. 4 o.s.ř.).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích – např. v usnesení ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 2/2004 pod č. 38 – vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu – usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon rozhodnutí jejich prodejem, je podle ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně – po slyšení oprávněného – nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (vydobytí vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit (aniž by se vyžadovalo, aby nařízení výkonu prodejem nemovitostí předcházely neúspěšné exekuce jinými způsoby uvedenými v § 258 odst. 1 o.s.ř.), není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky.
Lze uzavřít, že odvolací soud otázku vhodnosti způsobu výkonu vyřešil v souladu se standardní soudní praxí (jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam nemá); Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněným v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a dovolatelka na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu