20 Cdo 1543/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky
ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné zdravotní pojišťovny České republiky
(Okresní pojišťovny v L.), proti povinnému J. M., zastoupenému advokátem, pro
27.983,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u
Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. E 194/2004, o dovolání povinného
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2004, č.j. 11 Co
297/2004-9, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení ze dne 5.
2. 2004, č.j. E 194/2004-3, jímž Okresní soud v Litoměřicích nařídil výkon
rozhodnutí (platebních výměrů oprávněné ze dne 26. 11. 2003, č. 4240301721 a č.
2140301720). Odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu
rozhodnutí jsou splněny. Promlčením vymáhaného nároku se soud při rozhodování o
nařízení výkonu rozhodnutí nezabývá; má-li povinný zato, že nárok je promlčen,
je na něm, aby u soudu prvního stupně navrhl zastavení výkonu rozhodnutí.
Oprávnění ředitelky Okresní pojišťovny v L. jednat za oprávněnou je soudu známo
z jeho úřední činnosti a vyplývá z organizačního řádu oprávněné.
V podaném dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinný
nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
námitka promlčení je uplatnitelná pouze v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí;
touto námitkou se soud měl zabývat i v rámci řízení o návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí. Zákonné předpoklady pro vznik vymáhané pohledávky nebyly dány;
nebylo přihlédnuto k důchodovému věku povinného a jeho dlouhodobě nepříznivému
zdravotnímu stavu (od roku 1988 trpí anginou pectoris, v roce 1993 utrpěl
pracovní úraz a stihl ho infarkt). Oprávněná nepředložila v minulosti ke své
pohledávce žádné důkazy. Povinný navrhl, aby napadené usnesení i usnesení soudu
prvního stupně byla zrušena a věc vrácena posledně uvedenému soudu k dalšímu
řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst.
1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b)
nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně
nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu),
zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Otázka, kterou dovolatel zejména nabízí k přezkumu (zda k promlčení
vymáhaného nároku lze přihlédnout i při rozhodování o nařízení výkonu
rozhodnutí), shora uvedené znaky nesplňuje, neboť odvolací soud ji vyřešil v
souladu s ustálenou soudní praxí, podle níž je námitka promlčení relevantní
pouze v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod č. 21, str.
525).
Námitku, že vymáhaná pohledávka je neoprávněná vzhledem k dovolatelově
důchodovému věku a nepříznivému zdravotnímu stavu, posoudil odvolací soud též v
souladu s ustálenou soudní praxí, neboť věcnou správností exekučního titulu se
soud při rozhodování o nařízení jeho výkonu zabývat nemůže (srov. např.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo
2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník
2000 pod č. 4).
Rovněž (teprve v dovolání uplatněná) námitka, že oprávněná v minulosti
nedoložila ke své pohledávce žádné důkazy, míří na věcnou správnost exekučního
titulu a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tudíž – jak již bylo
uvedeno – založit nemůže.
Jelikož napadené usnesení nelze shledat zásadně významným po právní
stránce, Nejvyšší soud dovolání proti němu jako nepřípustné odmítl (§ 243b
odst. 5, věta první§ 218 písm. c) o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v
tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu