20 Cdo 1559/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci
oprávněné M. J., zastoupené advokátem, proti povinné I. V., zastoupené
advokátem, pro 27.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53
Nc 10012/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 28. 2. 2003, č.j. 9 Co 406/2002- 24, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 14.
3. 2002, č.j. 53 Nc 10012/2002-4, kterým Okresní soud v Ostravě nařídil podle
rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 40 C 9/96, k
vymožení pohledávky 27.600,- Kč exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. J. P.,
soudního exekutora, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Podle odvolacího
soudu v řízení, v němž byl vydán vykonávaný rozsudek, vystupovala povinná – po
prohlášení konkursu na majetek žalobkyně (N.-L., spol. s r. o.) – nikoli jako
subjekt, o jehož právech a povinnostech bylo rozhodováno, nýbrž jako správkyně
konkursní podstaty úpadkyně, na kterou přešlo oprávnění nakládat s majetkem
podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/, c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“).
Nebyla-li pohledávka náhrady nákladů nalézacího řízení, tedy pohledávka za
podstatou, uspokojena v rozvrhu (§ 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.) a došlo-
li ke zrušení konkursu na majetek úpadkyně po splnění rozvrhového usnesení,
nelze z toho dovozovat, že ji lze vydobýt po povinné, jež byla ustanovena
správkyní konkursní podstaty.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž
prostřednictvím ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“),
namítla nesprávnost právního posouzení věcné legitimace povinné. Rozsudek,
jehož výkon navrhla, totiž zavazuje k náhradě nákladů řízení povinnou, aniž by
stanovil, že uspokojení pohledávky se může oprávněná domáhat pouze z konkurzní
podstaty úpadkyně. Z ustanovení § 25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. podle
dovolatelky vyplývá, že – vyjma tam zmíněných případů – má účastník proti
správci konkursní podstaty právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že
konkurs byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen (a oprávněná se nemohla
proti rozvrhu bránit), není možné jiné uspokojení pohledávky než proti povinné.
Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ve spojení
s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. a § 130 zákona 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších
zákonů (dále jen „ex. ř.“), přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým
odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce); důvodné však není.
Protože vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/,
b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty
druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány
nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože je dovolací soud uplatněným
dovolacím důvodem – zde důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – včetně
jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je
předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že povinná není
věcně legitimována.
Právní posouzení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podkladovým rozhodnutím je v projednávaném případě rozsudek Okresního
soudu v Karviné ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 40 C 9/96, tedy exekuční titul ve
smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. a/ ex. ř. V průběhu řízení, v němž byl
vydán, byl na majetek žalobkyně N.-L., spol. s r. o., prohlášen usnesením
Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. 8 K 29/97,
konkurs a správkyní konkursní podstaty byla ustanovena povinná. Protože
předmětem sporu byl nárok, který se týkal majetku patřícího do konkursní
podstaty, stala se povinná účastnicí řízení místo úpadkyně a na její návrh bylo
v řízení pokračováno (§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb.). Exekučním
titulem byla povinná jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně zavázána k
náhradě nákladů, které v řízení vznikly oprávněné (třetí žalované).
Soud nařídí podle ustanovení § 44 odst. 2, věty první, ex. ř. exekuci,
jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro její nařízení;
k nim patří i požadavek, aby povinný byl osobou, jíž svědčí věcná legitimace,
tedy tím, jehož titul zavazuje, popř. na něhož přešla povinnost z titulu.
Se závěrem odvolacího soudu, že povinná není v daném exekučním řízení
věcně legitimována, se dovolací soud ztotožňuje.
Již v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003,
sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
1/2005 pod č. 2, bylo vysvětleno, jaké důsledky plynou z toho, že pohledávka
(pravomocně) přiznaná v nalézacím řízení proti správci konkursní podstaty jako
náhrada nákladů řízení je pohledávkou za podstatou ve smyslu § 31 odst. 2
zákona č. 328/1991 Sb., která vznikla po prohlášení konkursu na majetek úpadce.
Soudní praxe byla usměrněna i v otázce, jejíž řešení je předmětem daného
dovolacího přezkumu, kdo je v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) pro
vymožení takové pohledávky pasivně věcně legitimován, byl-li nárok exekučním
titulem přiznán vůči správci konkursní podstaty. S odkazem na stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn
19/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/1998 pod č. 52,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1105/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 125, soud dovodil, že
jím je úpadce.
Od závěrů shora uvedených není důvodu se odchýlit ani v souzené věci.
Okolnost, že konkurs byl podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. b/ zákona č.
328/1991 Sb. zrušen, na jejich použitelnost nemá vliv. Dovolatelka se mýlí,
usuzuje-li, že se nemohla bránit rozvrhu, v němž nebyla uspokojena nevyplacená
pohledávka za podstatou (srov. § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.); účastnicí
dané fáze konkursního řízení byla a proti rozvrhovému usnesení mohla podat
odvolání (srov. § 30 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.). Argumentace úpravou
provedenou § 25a zákona č. 328/1991 Sb. není případná; dané ustanovení řeší
problematiku náhrady nákladů incidenčních sporů, jímž řízení, jež předcházelo
vydání exekučního titulu, nebylo (řízení ostatně bylo zahájeno před prohlášením
konkursu, viz bod XXV. stanoviska).
Uplatnil-li odvolací soud v otázce věcné legitimace povinné názor
vycházející z výkladu shora, je jeho právní posouzení věci správné a dovolací
důvod založený na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. neobstojí; Nejvyšší
soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o.s.ř.).
Oprávněná v dovolacím řízení úspěšná nebyla, povinné však náklady v
tomto stadiu řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá žádná z nich právo (§ 243b odst. 5, věta první, § 224
odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu