20 Cdo 1575/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného R. a J. M., státního podniku „v likvidaci“,
zastoupeného advokátkou, proti povinnému V. P., zastoupenému advokátem, pro
210.640,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu,
vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. E 2267/2002, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2006,
č.j. 11 Co 348/2005-38, takto:
Dovolání se zamítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne
18. 3. 2005, č.j. E 2267/2002-33, jímž okresní soud (posuzováno podle obsahu)
vyhověl návrhu, aby na místo Okresního podniku služeb – státního podniku „v
likvidaci“ vstoupil do řízení oprávněný. Odvolací soud se sice neztotožnil s
(implicitním) právním názorem soudu prvního stupně, že státní podniky mohou v
režimu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích ve znění pozdějších předpisů, uzavřít smlouvu o změně
příslušnosti k hospodaření s pohledávkami státu, nicméně oprávněným předložený
právní úkon lze (podle obsahu) vyložit jako smlouvu o postoupení pohledávky.
Ustanovení § 256 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), se nevztahuje na procesní nástupnictví
po nařízení výkonu rozhodnutí.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 písm.
b) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – namítá povinný nesprávné
právní posouzení věci. Je přesvědčen, že způsobem uvedeným v § 256 odst. 2
o.s.ř. je třeba přechod práva nebo povinnosti prokázat i po nařízení výkonu
rozhodnutí; tomuto závěru nasvědčuje jak dikce § 256 odst. 1 o.s.ř. („nařídit a
provést“), tak okolnost, že ve výkonu rozhodnutí se neprovádí dokazování.
Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání – přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. – není důvodné.
Podle § 256 odst. 1 o.s.ř. proti jinému, než kdo je v rozhodnutí
označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen
jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je
prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí.
Podle § 256 odst. 2 o.s.ř. lze přechod povinnosti nebo práva prokázat
jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud
nevyplývá přímo z právního předpisu.
S názorem dovolatele, že požadavek průkazu přechodu práva nebo
povinnosti kvalifikovanými listinami (zakotvený pro sukcesi nastalou před
zahájením řízení o výkon rozhodnutí ustanovením § 256 odst. 2 o.s.ř.) se
vztahuje i na sukcesi nastalou po zahájení tohoto řízení (při rozhodování podle
§ 107 a § 107a o.s.ř.), je třeba se – v obecné rovině – ztotožnit. Nezbytnost
předložení kvalifikovaných listin je dána principem formalizace předpokladů
nařízení výkonu rozhodnutí, jemuž odpovídá, že listinami dokládajícími sukcesi
se neprovádí dokazování. To platí i pro procesní nástupnictví, k němuž došlo po
zahájení řízení o výkon rozhodnutí; bylo by vskutku nelogické, aby nástupnictví
nastalé před zahájením řízení bylo nutno dokládat kvalifikovaně (a rozhodnout o
něm bez dokazování), zatímco nástupnictví nastalé po zahájení řízení nikoli
(pročež by k němu bylo nutno vést dokazování). Ke stejnému závěru dospěl
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 593/2000, a
dospívá k němu i odborná literatura (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář,
Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář II. díl, 6. vydání, C. H. Beck
Praha 2003, str. 1180-1182). Potud (opačný) právní názor odvolacího soudu
správný není.
Nejvyšší soud nicméně již vícekrát vyložil, že z důvodu nesprávného
právního posouzení věci je možno napadené rozhodnutí zrušit pouze tehdy,
jestliže se řešení příslušné právní otázky může projevit v poměrech dovolatele.
Jestliže by i správné řešení dané právní otázky vedlo pro dovolatele ke
stejnému výsledku, dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. naplněn
není (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2
Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník
2001 pod č. 27).
Tak je tomu i v souzené věci. Dovolatel totiž přehlíží, že původním
oprávněným předložená smlouva ze dne 17. 9. 2004 (založená ve spise na č.l.
29-32) požadavky kladené § 256 odst. 2 o.s.ř. splňuje, neboť podpisy na ní jsou
ověřeny podle zákona č. 41/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2053/2004,
uveřejněné v Soudní judikatuře č. 3, ročník 2005 pod č. 43). I kdyby tedy
odvolací soud (správně) dovodil, že kvalifikovanými listinami je nutno doložit
i sukcesi nastalou až po zahájení řízení o výkon rozhodnutí, výsledek řízení by
byl pro dovolatele stejný, neboť smlouva ze dne 17. 9. 2004 takovou
kvalifikovanou listinou je.
Jelikož napadené rozhodnutí je – ve svém výsledku – z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správné a řešení jiných otázek dovoláním
zpochybněno nebylo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, části věty
před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2006
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu