20 Cdo 1577/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a
soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční
věci oprávněné České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se
sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 639 98 530,
zastoupené JUDr. Michalem Marcinkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Ladova
389/10, proti povinné T. D., zastoupené JUDr. Miroslavem Pindešem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Bučovicích, Zámecká 550, o nařízení exekuce, pro 1.842,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského v Brně pod sp. zn. 103 EXE 1963/2012, o
dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2013,
č. j. 20 Co 696/2012 - 43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. 5. 2012, č. j. 103 EXE 1963/2012 - 12,
nařídil exekuci na majetek povinné podle „vykonatelného“ rozsudku Okresního
soudu Brno - venkov ze dne 23. 2. 2011, č. j. 8 EC 98/2010 - 39, k uspokojení
pohledávky oprávněné ve výši 1.842,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z
prodlení a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 8.220,- Kč, jejímž
provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, Exekutorský úřad
Šumperk, a současně s odkazem na § 87 a § 88 exekučního řádu uložil povinné
uhradit oprávněné a exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena
samostatným rozhodnutím
Krajský soud v Brně shora označeným usnesením k odvolání povinné
usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh oprávněné zamítl (výrok I.),
rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů exekučního
řízení částku 2.475,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Pindeše, Ph.D., do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), a soudnímu exekutorovi Mgr.
Marcelu Kubisovi, Exekutorský úřad Šumperk, náhradu nákladů exekuce ve výši
7.865,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.).
Proti výroku II. a III. usnesení odvolacího soudu podala oprávněná
dovolání, v němž, namítá, že odvolací soud měl při rozhodování o nákladech
exekuce na danou věc aplikovat ustanovení
§ 150 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost,
že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. ledna 2013, o dovolání rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, a dospěl k závěru,
že dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle § 237
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z dikce posledně citovaného ustanovení „ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2“ vyplývá, že tato výjimka se vztahuje pouze na nalézací řízení, v němž
soud rozhoduje spory (vyplývající např. ze vztahů ze spotřebitelských smluv)
nebo upravuje práva a povinnosti účastníků v jiné právní věci autoritativním
způsobem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až
376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2061). Exekuční řízení je
přitom řízení zcela samostatné a na nalézacím řízení nezávislé. Z obsahového
hlediska představuje exekuční řízení souhrn specifických procesně právních
vztahů mezi soudem výkonu na straně jedné a účastníky řízení (zejména
oprávněným a povinným) na straně druhé, v jejichž rámci rozhodnutími a
faktickými opatřeními soudu dochází k nucené realizaci kvalifikovaně uložených
povinností (srov. V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení,
Linde, Praha 2004, str. 9).
Dovolání oprávněné směřuje proti výrokům usnesení, jimiž odvolací
soud rozhodl o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000,- Kč. Nejvyšší soud
proto dovolání oprávněné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst.
3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněná s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo a povinné v tomto
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu