20 Cdo 1592/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška
v exekuční věci oprávněného S. F., s. r. o., proti povinnému P. B., pro
17.406,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 24
Nc 4214/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě -
pobočky v Olomouci ze dne 26. 1. 2006, č.j. 40 Co 69/2006-17, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne
19. 12. 2005, č.j. 24 Nc 4214/2005-8, kterým Okresní soud v Přerově zamítl
návrh, jímž se oprávněný domáhal podle rozhodčího nálezu z 15. 9. 2004, sp. zn.
1136/2004, k vydobytí pohledávky 17.406,- Kč s příslušenstvím nařízení exekuce.
Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že rozhodčí nález – přestože je
opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti – podkladem pro nařízení exekuce
být nemůže, neboť není vykonatelný; povinnému totiž nebyl doručen. Protože
zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), nestanoví jinak, užijí se na
doručování písemností v rozhodčím řízení přiměřeně ustanovení občanského
soudního řádu, tedy v daném případě § 46 odst. 4 ve znění účinném v době, kdy
se doručení titulu mělo uskutečnit. Odvolací soud – pochybuje vůbec o tom, zda
„pod postup, kterým mají rozhodci vést řízení, lze zahrnout úpravu doručování
rozhodčího nálezu či usnesení vydaného rozhodcem“ – dohodu účastníků o způsobu
doručení rozhodčího nálezu, zakládající fikci doručení bez ohledu na to, zda se
adresát v místě doručení zdržoval, považoval za neplatnou pro rozpor s výše
uvedeným ustanovením (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů). Taková dohoda, argumentuje dále, se rovněž příčí zásadám
rovného postavení a poskytnutí stejných příležitostí k uplatnění práv v
rozhodčím řízení (§ 18 a § 19 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, kterým
prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„o.s.ř.“), oponuje závěru o nevykonatelnosti rozhodčího nálezu; zásadní právní
význam spatřuje v otázce, zda postup, kterým mají rozhodci vést řízení,
zahrnuje i úpravu doručování rozhodčích nálezů nebo usnesení vydaných
rozhodcem. Účastníci sjednali ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.
dohodu o způsobu doručování písemností v rozhodčím řízení a podle dohodnutých
pravidel byl rozhodčí nález povinnému (náhradním způsobem) doručen. Okruh
procesních otázek, ohledně kterých se strany mohou pro účely rozhodčího řízení
dohodnout, není žádným způsobem omezen či taxativně vyjmenován; mohou tedy,
dovozuje dovolatel, upravit jakékoli otázky týkající se postupu řízení,
budou-li zachovány základní zásady rozhodčího řízení, tj. zásady stejné
příležitosti a rovného postavení stran. Podle dovolatele není vyloučeno, aby se
dohoda o postupu, kterým má rozhodce vést řízení, týkala i způsobu, jakým bude
rozhodčí nález doručován, a je-li taková dohoda, je rozhodce povinen se jí
řídit. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř., § 130
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční
řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č.
120/2001 Sb.“); ten je dán tím, že otázkou, zda si mohou strany rozhodčího
řízení dohodou sjednat způsob, kterým jim bude doručen rozhodčí nález, se
Nejvyšší soud dosud nezabýval.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, může
oprávněný podat návrh na nařízení exekuce (§ 37 odst. 2 zákona č. 120/2001
Sb.). Soud nařídí exekuci a jejím provedením pověří oprávněným označeného
soudního exekutora, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady
pro nařízení exekuce (§ 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.); k nim patří
(mimo jiné) existence exekučního titulu, tj. rozhodnutí soudu, jiného orgánu,
popř. jiného subjektu, anebo listina, která je objektivním právem uznána za
přímo vykonatelnou.
Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb. je
exekučním titulem vykonatelný rozhodčí nález. To, zda podkladový titul je z
hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelný, a to jak po
stránce formální, tak i po stránce obsahové (materiální), zkoumá soud před
nařízením exekuce. Není přitom omezen údaji vyplývajícími z potvrzení o
vykonatelnosti, jímž titul opatřil orgán, který ho vydal, ale je oprávněn
správnost potvrzení o vykonatelnosti přezkoumat (§ 41, § 52 odst. 1 zákona č.
120/2001 Sb., § 275 odst. 2 o.s.ř.). Vykonatelnost – v jednotě obou aspektů –
lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k
nucenému uskutečnění cestou exekuce; nevykonatelnost titulu je důvodem pro
zamítnutí návrhu.
Podle ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. musí být písemné
vyhotovení rozhodčího nálezu (stejné platí i pro usnesení ve smyslu § 23 písm.
b/ cit. zákona) doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou o právní moci.
Nezbytnost doručení zákon zdůrazňuje proto, že rozhodčí nález – za podmínek
vyjádřených v § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. – nabývá dnem doručení účinku
pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Protože doručování
rozhodčích nálezů nebo usnesení není v zákoně č. 216/1994 Sb. upraveno, uplatní
se ustanovení o doručování písemností v občanském soudním řízení (srov. § 30
zákona č. 216/1994 Sb.). To znamená, že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu
(stejně jako rozsudku, viz § 45b odst. 1, § 158 odst. 2 o.s.ř.) se doručuje
stranám (účastníkům rozhodčího řízení) do vlastních rukou. Právní moc a
vykonatelnost je pak podmíněna účinným doručením rozhodčího nálezu.
V projednávaném případě je exekučním titulem rozhodčí nález vydaný rozhodcem
JUDr. T. V. dne 15. 9. 2004, sp. zn. 1136/2004. Pravomoc rozhodce k projednání
sporu a rozhodnutí byla účastníky založena rozhodčí doložkou ve smlouvě o
půjčce č. 2003-2920 a zajišťovacím převodu práva k movitým věcem (dále jen
„smlouva o půjčce“). Součástí rozhodčí doložky je toto ujednání: „Pro účely
doručování písemností v rámci smluvního vztahu a také v rozhodčím řízení si
strany dohodly, že doručování se provádí na adresu bydliště/sídla stran, jak je
uvedeno v záhlaví této smlouvy. V případě změny adresy bydliště/sídla jsou
účastníci povinni tuto změnu prokazatelným způsobem písemně oznámit druhé
smluvní straně. V případě, že se písemnosti z takto uvedených adres bydliště/
sídla vrátí jako nedoručená, považuje se za doručenou dnem následujícím po dni,
kdy byla zásilka vrácena zpět odesílateli (smluvní straně nebo rozhodci), a to
i když se účastník o tomto doručení nedozvěděl“. Z obsahu rozhodčího spisu bylo
soudy nižších stupňů zjištěno, že zásilka s písemným vyhotovením rozhodčího
nálezu byla povinnému prostřednictvím pošty zaslána – doporučeným dopisem s
dodejkou – do vlastních rukou na adresu uvedenou ve smlouvě o půjčce (H. 4,
Mlýnská 221). K přepravě byla zásilka podána 17. 9. 2004 (na poště P. 4, R
004285) a následně vrácena zpět odesílateli dodací poštou v H. dne 22. 9. 2004
se zprávou, že doručeno nebylo, neboť adresát (povinný) je na uvedené adrese
neznámý. Na podkladě tohoto sdělení pošty a v souladu s ujednáním v rozhodčí
doložce opatřil rozhodce (vycházeje z toho, že oprávněnému byl doručen 15. 9.
2004) rozhodčí nález potvrzením o nabytí právní moci dne 23. 9. 2004 (čtvrtek),
i když se povinný „o tomto doručení nedozvěděl“. Protože výrok zavazoval k
plnění do tří dnů od právní moci, vyznačil rozhodce vykonatelnost nálezu dnem
27. 9. 2004 (pondělí).
Podle ustanovení § 46 odst. 4 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2004, nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních
rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a
adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si
adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty
za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručení zásilky
náhradním způsobem (uložením) je tedy vyloučeno, nezdržoval-li se adresát v
místě doručení v době, kdy doručující orgán mu hodlal zásilku předat. Splnění
tohoto předpokladu z obsahu spisu nevyplývá, naopak bylo zjištěno, že povinný
na adrese, kam mu bylo podkladové rozhodnutí doručováno, byl neznámý. Ostatně o
tom, že rozhodčí nález nebyl povinnému tímto postupem doručen, nejistota
nepanuje; opak netvrdí ani dovolatel.
Pro posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu je podstatné, zda úprava
rozhodčího řízení připouští, aby si strany ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č.
216/1994 Sb. dohodly odlišně pravidla (postup) doručování písemného vyhotovení
rozhodčího nálezu, popřípadě aby se podrobily podle ustanovení § 13 odst. 3
zákona č. 216/1994 Sb. statutu (řádu) stálého rozhodčího soudu, jímž jsou
odlišná pravidla doručování písemného vyhotovení rozhodčího nálezu určena.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. mohou stálé rozhodčí soudy
vydávat své statuty a řády, které musí být zveřejněny v Obchodním věstníku;
tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a
mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty
a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s
činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení
a odměňování rozhodců. Podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb.,
jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu
a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům
uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím
soudem.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout
na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být
rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo
všemi rozhodci. Podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., není-li
uzavřena dohoda podle odstavce 1, postupují rozhodci v řízení způsobem, který
považují za vhodný. Vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a
při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn
skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu.
Pro posouzení otázky nabídnuté k dovolacímu přezkumu je nutné nejprve se
zabývat „postupem, kterým mají rozhodci vést řízen“. Zákon č. 216/1994 Sb.
používá i další termíny, a to „otázky řízení“ (§ 19 odst. 1, věta druhá) a
„způsob řízení“ (§ 13 odst. 2, věta druhá). Není na místě činit rozdíly mezi
uvedenými pojmy už s ohledem na to, že strany si mohou zvolit v rozhodčí
smlouvě příslušnost stálého rozhodčího soudu, aniž by se podrobily jeho řádu (§
13 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb.), či zvolit variantu řízení u příležitostného
rozhodce a pro procesní pravidla odkázat na řád stálého rozhodčího soudu (srov.
Doc. JUDr. R., N., CSc., Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním
obchodním styku, ASPI Publishing, s.r.o., Praha, 2002, vydání první, str. 90).
Vzhledem ke způsobu užití vyjadřují totéž, a to pravidla určující postup
rozhodců v rozhodčím řízení, tj. činnost rozhodců od zahájení rozhodčího řízení
(§ 14 zákona č. 216/1994 Sb.) do okamžiku jeho ukončení (§ 23, § 27
zákona č. 216/1994 Sb.). Předmětem dohody může být – obecně –
postup v řízení, jehož cílem je zjištění skutkového stavu věci, na základě
kterého je o majetkovém sporu mezi stranami rozhodnuto. Rozsah „otázek řízení“
není zákonem č. 216/1994 Sb. přímo regulován, pouze je jeho kogentními
ustanoveními a ustanoveními, z nichž vyplývají základní zásady českého
rozhodčího řízení (viz § 18), vymezen rámec, ve kterém se mohou strany
(rozhodci) pohybovat. Platí, že na otázky, u kterých nebyla možnost dispozice s
nimi využita, stejně jako na otázky, které nespadají do uvedeného rámce, je
nutné aplikovat v souladu s § 30 zákona č. 216/1994 Sb. přiměřeně ustanovení
občanského soudního řádu. To znamená, že ustanovení občanského soudního řádu
nelze užít mechanicky tam, kde strany, rozhodci či zákon č. 216/1994 Sb. mlčí,
nýbrž že při této aplikaci je nutné zohlednit zásady, na nichž je rozhodčí
řízení vystavěno (zásadu rovnosti stran zahrnující povinnost poskytnout jim
plnou příležitost k uplatnění práv, zásadu dispoziční, zásadu rychlosti a
hospodárnosti řízení, zásadu projednací, zásadu volného hodnocení důkazů,
zásadu neformálnosti vedení řízení).
Doručování rozhodnutí stranám součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení,
není. Je tomu tak proto, že – jak již bylo naznačeno výše – stranám (rozhodcům)
je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od
okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení
končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává
rozhodčí nález (srov. § 23, § 24 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), případně
vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve
smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. (ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 216/1994
Sb. proto počítá se zvláštní – jinou než o postupu v rozhodčím řízení – dohodou
stran, nemá-li být rozhodčí nález odůvodněn). Do okruhu procesních otázek,
jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž
zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném
rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení
pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním
řízení. Jinými slovy, písemné vyhotovení rozhodčího nálezu nebo usnesení musí
být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního
řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o.s.ř.).
Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, podle něhož rozhodčí nález není
vykonatelný (protože jeho písemné vyhotovení nebylo povinnému účinně doručeno),
je správný; Nejvyšší soud proto – vyloučiv vady řízení vyjmenované v § 242
odst. 3, větě druhé, o.s.ř. – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2,
část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení
§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (povinnému náklady v tomto
stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu