20 Cdo
1601/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobce Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou, se sídlem v Praze
1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem
v Praze 1, Haštalská č. 27, proti žalovaným 1/ České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Janem Herdou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 38 2/ K. H., a 3/ G – Centru Mineral,
a.s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem,
advokátem v Praze 8, Sokolovská 49, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 69/96, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6.2.1998, č.j. 35 Co 548/97 - 106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit první a
třetí žalované každé 1.075,-Kč k rukám JUDr. Jana Herdy resp. JUDr. Jiřího
Hartmanna, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Rozsudkem ze dne 20.5.1997, č.j. 10 C 69/96 - 61, soud prvního stupně určil, že
žalobce je vlastníkem nemovitostí, jež ve výroku označil. Dospěl k závěru, že
darování těchto nemovitostí státu, který uskutečnila Náboženská matice na
základě nabídky ze dne 22.2.1956, je neplatným právním úkonem, a to absolutně,
a na důsledku toho nemůže ničeho změnit ani speciální restituční zákon č.
298/1990 Sb., stejně jako to, že dotčené nemovitosti poté nabyl druhý žalovaný
ve veřejné dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. (který je převedl na žalovanou
třetí).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 6.2.1998, č.j. 35 Co 548/97 - 106, tento
rozsudek změnil tak, že žalobu o určení vlastnického práva zamítl. Zákon č.
298/1990 Sb., uvedl, oproti jiným restitučním předpisům zvolil odlišnou
(výčtovou) restituční metodu, a při vlastnické obnově nerozlišuje, zda ke
ztrátě vlastnictví církevních subjektů došlo v souladu s dobovým právem či v
rozporu s ním. Z toho důvodu „taxativní seznam“ restituovaného majetku
(upravený zákonem č. 338/1991 Sb., a k dalšímu doplnění uvažovaný ve vládním
usnesení č. 498 ze dne 25.9.1996) nelze rozšiřovat „cestou mimo restituční
církevní zákon“. Odvolací soud se ztotožnil s názorem vysloveným v rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1995, sp. zn. 7 Cdo 65/94, a v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, a uzavřel, že
restituce majetku (určení vlastnictví) neuvedeného v přílohách zvláštního
zákona možná není.
Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) namítá, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř.). Nesprávný je aplikovaný názor o důsledcích speciality zákona
č. 298/1990 Sb., jak jej dříve ve zmíněném rozsudku vyjádřil Vrchní soud v
Praze; za správný dovolatel pokládá naopak názor, jímž mu oponuje Městský soud
v Praze v rozsudcích ze dne 16.12.1996, sp. zn. 20 Co 406/96, a ze dne
3.3.1997, sp. zn. 20 Co 683/96. Zákon č. 298/1990 Sb. nepředstavuje důvod
vyloučení obecné úpravy nápravy majetkových křivd, neboť není univerzální
úpravou všech majetkových vztahů řeholních řádů, a proto nemůže být vyloučeno,
aby se řád domáhal ochrany svého vlastnictví i k majetku, v přílohách zákona
neuvedenému. Tato možnost byla dána i za předchozí úpravy, a při výkladu
zastávaném odvolacím soudem by paradoxně byla napříště vyloučena; zákony
demokratického státu by poškozené osobě přiznávaly méně práv než zákony státu
nedemokratického. Uplatněný názor je tím v rozporu s právem vlastníků na
spravedlivou ochranu, zakotveném v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a
svobod.
První a třetí žalovaná navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto. Napadený rozsudek
pokládají za správný, a to i z jiných důvodů.
Dovolání je ve smyslu § 236 odst.1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti
rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím uplatnil způsobilý dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze namítat, že rozsudek odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán
dovolacím důvodem (včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil), je
předmětem přezkumu správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry
lze vyvozovat ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů
řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č.
338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), ke kterému v dané věci dospěl
odvolací soud.
Dovolání není důvodné.
Nejen v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1995, sp. zn. 7 Cdo 65/94,
ale i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96,
ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon
669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, a ze dne 30.6.1999, sp. zn.
20 Cdo 409/98, byl vysloven názor, který je s právním posouzením
věci odvolacím soudem v souladu (rozsudek sp. zn. 3 Cdon 404/96 byl publikován
v časopise Soudní judikatura pod č. 78, ročník 1997, s právní větou: „Subjekt,
který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb.,
oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k
uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním
řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není.“).
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že otázka, jaké důsledky
pro hodnocené právní poměry lze vyvozovat ze zákona č. 298/1990 Sb., je v
kontextu posuzovaného nároku relevantní, a nelze ji přehlédnout.
Podle preambule zákona je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům
a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich
nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3
nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k
1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, a za vlastnictví
jednotlivých řádů a kongregací byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4),
který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je
známo, kde se nachází.
To, že zákon č. 298/1990 Sb. pro dané restituční vztahy význam nemá, je
zpravidla podmíněno dvěma možnými (ať vyslovenými nebo implicitními)
argumentačními východisky. Za prvé, že tento zákon dopadá zásadně na případy
odnětí majetku řeholních řádů a kongregací, ke kterým došlo podle dobově
platného práva a v souladu s ním, zatímco restituce majetku, v přílohách zákona
nevyjmenovaného, odňatého v rozporu s tehdejšími předpisy se spravuje obecnými
právními předpisy, anebo za druhé, že zákon nemá vliv na nevyjmenovaný majetek
proto, že představuje toliko zjednodušení a urychlení obnovy vlastnického
práva k majetku vyjmenovanému.
Východisko prve uvedené koliduje již s citovaným zněním preambule
zákona. Ta ohlašuje nápravu křivd způsobených nikoli v souladu s tehdy platnými
právními předpisy, ale „zejména protiprávním odnětím“ majetku, přičemž
protiprávnost ve smyslu rozporu s dobově platným právem předem vyloučit nelze.
Zúžení působnosti zákona č. 298/1990 Sb. na „platná“ odnětí majetku je sporné
též z hlediska ustanovení § 2, podle kterého dnem účinnosti zákona zanikají
nároky příslušných řádů a kongregací vůči dosavadním vlastníkům a uživatelům
majetku uvedeného v § 1 na náhradu škody a vydání neoprávněného majetkového
prospěchu včetně nároků na úhradu nájemného, pokud vznikly v době od 1.1.1950
do dne účinnosti zákona. Je totiž logicky zdůvodnitelná úvaha, že zánik těchto
nároků předpokládá jejich vznik, a ten je podmíněn zásadně protiprávním, tedy
typicky „neplatným“ odnětím majetku, k němuž jsou tyto nároky vztaženy.
Důsledkem druhé koncepce, pro který rovněž nemůže být jednoznačně
přijatelná, je, že připouští, že existující vlastnické právo může být „navíc“
založeno zákonem, a to k jinému okamžiku, než od kterého vlastníku předtím
svědčilo.
Názor, že zákon č. 298/1990 Sb. posuzované právní poměry neovlivňuje,
tedy ani z jedné z uvedených argumentací uspokojivě dovodit nelze.
Důvod, pro který nemůže obstát, spočívá však především v tom, že tento
názor podceňuje důsledky specifické restituční metody, kterou zákon zvolil, a
jež nápravu majetkových křivd zakládá na jmenovitém výčtu nemovitého majetku a
v něm umístěného majetku movitého.
Postupy odnětí majetku, uplatněné i v žalobcově případě, které
vycházejí z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských
společností, z úpravy působnosti Státního úřadu pro věci církevní (ministerstva
školství a kultury), z existence správy majetkových podstat řádů a kongregací
(jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí a z oprávnění, svěřených jí
jejím statutem, a které byly posléze finalizovány Náboženskou maticí
uskutečňovanými převody (začasto darovacími smlouvami), jsou postupy, jež byly
uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby typické resp. obecné.
Tento závěr, o jehož správnosti nelze pochybovat, má ideový a organizační
základ jednak již v tom, že popsané postupy byly regulovány (uvedenými)
obecnými právními instrumenty, jednak vyplývá z jejich obsahového směřování,
určeného všeobecným záměrem (jak se uvádí ve směrnici Státního úřadu pro věci
církevní ze dne 16.12.1954, případně v dopise členů Sboru národních správců ze
dne 3.5.1956, známých Nejvyššímu soudu z úřední činnosti), jímž byla
univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací (nikoli pouze
likvidace řádu žalobce).
Z toho, že tyto postupy, kterými se odnímal majetek řeholních řádů a
kongregací, byly užívány vůči majetku těchto subjektů typicky a obecně, lze
důvodně dovozovat, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními
prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové
křivdy páchány. Postihuje je nejméně potud, že upravuje restituci vlastnictví
toho majetku, jenž byl právě v jejich rámci odňat původním vlastníkům.
Potom je nevyhnutelné vyvodit odpovídající důsledky z toho, že určitý
majetek, jenž byl uvedenými typickými a obecnými postupy odňat, ve výčtu
majetku prohlášeného zákonem č. 298/1990 Sb. za vlastnictví jednotlivých řádů a
kongregací figuruje (což se týká i žalobce) a jiný nikoli. Jestliže zákon tímto
výčtem založil nápravu majetkové křivdy ohledně jen některého z takto odňatého
majetku a nikoli jiného, byť odňatého týmž postupem, pak - jde-li o zákon
speciální - to nemůže logicky znamenat nic jiného, než že subjekt jinak podle
zákona oprávněný (vůči majetku vypočtenému) ohledně tohoto majetku jiného
(nevypočteného) k uplatnění vlastnického práva legitimován není. Jinak
řečeno, původní majetek řeholních řádů a kongregací, jenž byl odňat uvažovanými
postupy, je jednou výčtem zákona č. 298/1990 Sb. pozitivně dotčen, a podruhé
dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem
určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry
nemění.
Tyto navzájem odlišné vlastnické důsledky nejsou nikterak závislé na
právní kvalifikaci úkonů (příp. darovacích smluv), které k tomuto odnětí vedly,
resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom,
zda jde nebo nejde o majetek určený na základě výčtu podle § 1 zákona č.
298/1990 Sb.
Uvedený, opakovaně Nejvyšším soudem vyjádřený, závěr by se uplatnil i v
poměrech toho pojetí zákona č. 298/1990 Sb., jež je též zastáváno, kterému je
vlastní, že zákon upravuje pouze majetkové poměry (někde je zakládá, jinde jen
deklaruje) k tomu majetku, u něhož „byla politická vůle tak učinit“ (obdobně
působí dovolatelem uvedený znak majetku „v případech nesporných a v době vydání
zákona známých“). Také tomuto pojetí totiž logicky odpovídá, že není rozhodné,
zda k odnětí majetku došlo v souladu s dobovým právem nebo v rozporu s ním. Ve
sledovaných souvislostech je podstatné, k čemu se vztahuje tato vůle, jež je
nutně nejen diferenciačním kritériem k odlišení majetku zákonem dotčeného, ale
i východiskem pro návod, jak „restitučně“ nakládat s majetkem ostatním. Z dikce
zákona je zjevné, že se nevztahuje k majetkové „úpravě“ jakékoli, ale k
prohlášení - taxative určeného - majetku za vlastnictví jednotlivých řádů a
kongregací (§ 1 odst. 1, 3); jinými slovy, vztahuje se k úpravě, jejímž obsahem
je navrácení (vlastnická obnova, restituce) tohoto majetku původním vlastníkům.
A logicky naopak, takto vymezená vůle tak učinit (to jest majetek navrátit)
evidentně chybí co do majetku, který v přílohách zákona uveden není. Důsledky
toho jsou potom shodné s těmi, jež odpovídají názoru, který byl výše vyložen.
Výtka, již tomuto názoru adresuje dovolatel, že zvolenou úpravu dle
zákona č. 298/1990 Sb. nelze považovat za univerzální úpravu všech majetkových
vztahů řeholních řádů, pokud jde o nápravu křivd z minulosti, není oprávněná
již proto, že opačný závěr Nejvyšší soud ani dříve nevyslovil. Právní názor,
který zastává, se váže k určitým, specifickým (a shora popsaným) způsobům
odnětí majetku („restituční skutkové podstatě„), k nimž došlo při výkonu
státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností. Obavu z
protiústavního konečného účinku zákona, by v té podobě, jak ji dovolatel
vyjádřil, bylo lze spojovat i s jinými restitučními předpisy (srov. kupř. § 6
odst. 2, § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 6
odst.1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podaný
výklad zákona č. 298/1990 Sb. je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu
ústavně konformní.
Smysl zákona č. 298/1990 Sb. při opačné interpretaci není vůbec žádný
(„všichni si všechno vyžalují“), resp. obracel by se - ze zamýšleného
restitučního dobrodiní - v zjevný opak; spočíval by toliko v tom, že
restituenty „ze zákona“ připravil o nároky na náhradu škody a vydání
bezdůvodného obohacení (viz § 2).
Nejvyšší soud vykládá zákon č. 298/1990 Sb. v kontextu celého právního
řádu.
Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. uvádí, že majetek, jehož původním
vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze
převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho
logicky plyne, že tyto subjekty (a o ně ve věcech posuzovaného druhu jde) zákon
za současné vlastníky nepokládá.
Zákon č. 298/1990 Sb. - z pohledu intencionálního - zjevně představoval jistý
(první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku; citované ustanovení §
29 zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V
případě, že by se prosadila argumentace dovolatele, byly by prakticky
vyloučeny. „Restituce církevního majetku“ by se prováděla v rámci soudních
řízení, na základě stávajících „obecných předpisů“.
Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje i názoru, který
vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96,
uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č.
33 ve svazku 6, ročník 1996 díl II., na straně 607 až 609.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy obstojí, a na něm
spočívající rozsudek (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) je ve smyslu § 243b odst.
1 o.s.ř. správný. Dovolání žalobce proto Nejvyšší soud podle téhož ustanovení
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4,
§ 224 odst. l, a § 142 odst. 1 o.s.ř.; první a třetí žalované přísluší náhrada
nákladů právní služby, spočívající v odměně zástupců (advokátů) za jeden úkon
(vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7, § 9 odst. 1, 3 písm. a/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve výši 1.000,-Kč a v paušální náhradě výdajů podle § 13 odst.
3 téhož předpisu v částce 75,-Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně 30. listopadu 1999
JUDr. Vladimír K u r k a
předseda senátu