20 Cdo 1615/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce Plzeňského kraje, zastoupeného advokátem, proti žalované A. U. C.,
s.r.o., zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 132/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2005, č. j. 14 Co 610/2004-78, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku ve výši 1.200,- Kč, k rukám advokáta.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž
soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení pohledávek z exekuce s
odůvodněním, dle kterého je žalobce – jakožto vlastník majetkových hodnot,
které předal k hospodářskému využití příspěvkové organizaci – ve svém
vlastnickém právu dispozičně omezen právem jím zřízené příspěvkové organizace;
za této situace tak nařízený výkon rozhodnutí nepředstavuje neoprávněný zásah
do vlastnického práva žalobce k předmětným pohledávkám, neboť žalobce má
povinnost strpět úhradu dluhu za touto příspěvkovou organizací výkonem
rozhodnutí, resp. exekucí přikázáním těchto pohledávek oprávněnému.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam a nastolená otázka nebyla doposud dovolacím soudem
řešena. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení § 256 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“),
a § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, neboť postižená aktiva
jsou majetkem jiného, než kdo byl v exekuci označen jako povinný, přičemž
nebylo prokázáno, že by na tento subjekt přešla povinnost plynoucí z
předmětného rozhodnutí. Dle názoru dovolatele je napadené rozhodnutí také v
rozporu se zákonem č. 290/2000 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a
závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti
tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně dalších zákonů ve
znění pozdějších předpisů a s ustanovením § 27 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby bylo dovolání
žalobce zamítnuto. Žalovaná je toho názoru, že nařízený výkon rozhodnutí
nepředstavuje neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobce, neboť žalobce
(jakožto vlastník) má povinnost strpět úhradu pohledávky za touto příspěvkovou
organizací výkonem rozhodnutí jím postižených pohledávek.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm b/ o.s.ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud
zrušil usnesením ze dne 14. dubna 2004, č. j. 14 Co 188/2004-44, rozsudek soudu
prvního stupně, avšak toliko pro vady řízení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí,
aniž vyslovil právní názor, jímž by byl ve věci prvostupňový soud vázán. Za
této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm a/
o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za splnění podmínek předpokládaných § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je
zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v
dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném
případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným
výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové
organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu
hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), a nelze tedy – byť s
časovým odstupem od jeho projevu - souhlasit s názorem dovolatele, dle kterého
nebyla předmětná otázka v době rozhodování této věci dovolacím soudem řešena. V
uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého
příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným
majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené
plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a
nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný
i v této právní věci.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb.,
č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č.
618/2004 Sb.), celkem tedy ve výši 1.200,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou
náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nespní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu