20 Cdo 1616/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční
věci oprávněných a) F. N., a b) R. N., proti povinnému L. Š., t. č. ve výkonu
trestu ve Věznici Valdice, zastoupenému JUDr. Milanem Plíškem, advokátem se
sídlem v Jičíně, Denisova č. 585, pro 29 685 Kč s příslušenstvím, o částečné
zastavení exekuce prodejem nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod
sp. zn. 16 EXE 230/2013, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 17 Co 284/2016-48, takto:
Dovolání povinného se zamítá.
Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 15. 9. 2016, č. j. 16 EXE 230/2013-35,
zamítl návrh, jímž se povinný domáhal částečného zastavení exekuce prodejem
nemovité věci, a to stavby bez čp/če na pozemku parc. č. st. 154 (LV č. 1755)
nezapsané v katastru nemovitostí, když stavba má přiděleno č. p. stavebním
úřadem Městského úřadu L. B. Po skutkové stránce soud prvního stupně uvedl, že
podle zprávy soudního exekutora je exekuce prozatím ve fázi vydaného exekučního
příkazu k prodeji předmětných nemovitostí, soudní exekutor dosud neeviduje
žádné přihlášky. Povinný má nařízeno pět pravomocných exekucí, které „budou
zřejmě přihlášeny.“ Povinný vykonává do roku 2030 trest odnětí svobody bez
pracovního zařazení a jiným způsobem exekuci nelze provést. Po právní stránce
soud prvního stupně především zdůraznil, že normou upravující podmínky pro
zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí je ustanovení § 336i zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Pohledávka bez
příslušenství v předmětném řízení činí 29 685 Kč. Prozatím ale není možné
dospět k závěru o výši pohledávek, které by měly být prodejem nemovitosti
uspokojeny, protože nelze předjímat, zda k okamžiku zahájení dražebního jednání
přibudou pohledávky dalších oprávněných, případně přihlášených věřitelů,
jejichž jistiny v součtu mohou přesáhnout částku 30 000 Kč. Návrhu povinného
proto v nynější fázi exekuce nelze vyhovět.
Krajský soud v Hradci Králové odvoláním napadeným usnesením rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrdil. Odkázal na skutková zjištění a právní posouzení soudu
prvního stupně a dodal, že ustanovení § 336i o. s. ř. umožňuje zastavit exekuci
prodejem nemovitosti až v okamžiku zahájení dražebního jednání. Až v této fázi
je jasné, jaké pohledávky by nakonec měly být z prodeje nemovitosti uspokojeny
(zda půjde vedle pohledávky oprávněného i o pohledávky dalších osob, které se k
exekuci připojily jako tzv. další oprávnění nebo přihlášení věřitelé), a jestli
ve svém součtu převýší zákonem stanovenou hranici 30 000 Kč.
Usnesení odvolacího soudu povinný napadl dovoláním. Uvedl v něm zejména, že
Nejvyšší soud se dosud nezabýval vyřešením právní otázky, zda je možno vést
exekuci prodejem nemovitosti, ve které má povinný trvalý pobyt, jestliže
jistina exekvované pohledávky nepřesahuje 30 000 Kč. Ze strany odvolacího soudu
byly vysloveny pouze úvahy (resp. zvažována možnost), zda se nepřihlásí i další
oprávnění, kdy by souhrnná jistina mohla převýšit částku 30 000 Kč. Takové
úvahy však nejsou na místě. Žádný další oprávněný se doposud nepřihlásil a
ustanovení § 336i o. s. ř. vylučuje možnost v exekuci prodejem nemovitosti dále
pokračovat. Ze strany exekutora, který prozatím ještě neprovedl ani ocenění
nemovitosti, se jedná jen o účelové prodlužování exekuce, neboť oprávnění vedou
u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 111 C 13/2014 řízení, v němž se vůči
povinnému domáhají dalších podle názoru povinného neoprávněných nároků. Exekuce
je vedena od roku 2013, tedy neúměrně dlouho. Jde-li o exekuci vedenou u
Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 23 EXE 912/2015, povinný již prokázal
neoprávněnost exekucí, které jsou proti němu vedeny. Povinný je přesvědčen, že
jeho jiné nemovité věci (zejména stavební parcela) neměly být dříve prodány,
účelovým prodejem stavební parcely exekutor znehodnotil rodinný dům povinného,
který je předmětem nynější exekuce. Jednáním exekutora je povinný postižen
dvakrát – jednak dřívějším prodejem pozemků, jednak tím, že na základě
vlastnictví těchto pozemků jsou za jeho osobou vytvářeny účelové pohledávky,
kvůli kterým by nyní měl být připraven i o rodinný dům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013. Dovolací
soud dále uzavřel, že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky Nejvyšším soudem dosud neřešeném výkladu ustanovení § 336i odst. 2 o. s.
ř. (ve znění novely o. s. ř. č. 164/2015 Sb.) a vztahu tohoto ustanovení k
ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř (zda soud rozhodující o návrhu na částečné
zastavení exekuce prodejem nemovité věci podaném proto, že jistina pohledávky
oprávněného sama o sobě nepřesahuje 30 000 Kč, může tento návrh zamítnout pro
jeho předčasnost právě s odkazem na ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř.).
Skutečnost, že předmětem exekuce je jistina ve výši 29 685 Kč s příslušenstvím,
v daném případě není důvodem pro závěr, že dovolání není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, protože
povinný se domáhá částečného zastavení exekuce prodejem nemovité věci.
Předmětem exekuce i v její části, v níž má dojít k postižení nemovité věci, je
jistina nedosahující částky 50 000 Kč, avšak obsahem exekuce v této její části
[tedy tím, jaká práva povinného mají být postižena a od čeho se odvíjí úvaha o
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12.
2013], je postižení vlastnického práva k nemovité věci (zde domu, objektu
bydlení povinného). Skutečnost, že dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu,
která přímo a adresně směřují k postižení nemovité věci jejím prodejem, nelze
pokládat za nepřípustná jen proto, že předmětem exekuce je částka nepřevyšující
50 000 Kč, Nejvyšší soud již dříve a opakovaně zdůraznil, když shledal, že
dovolání je přípustné do rozhodnutí odvolacího soudu o rozvrhu výtěžku z
prodeje nemovité věci (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016,
sp. zn. 20 Cdo 2333/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp.
zn. 20 Cdo 630/2017), nebo do usnesení o příklepu (například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 154/2017). Totéž musí
platit i při posouzení přípustnosti dovolání do usnesení o návrhu na částečné
zastavení exekuce prodejem nemovité věci, má-li být důvodem pro částečné
zastavení exekuce to, zda jsou či nejsou splněny předpoklady v pokračování
exekuce jejím prodejem.
Podle ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř. soud zastaví výkon rozhodnutí prodejem
nemovité věci, ve které má povinný místo trvalého pobytu, pokud výše pohledávek
oprávněného, těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a
přihlášených věřitelů povinného k okamžiku zahájení dražebního jednání
nepřesahuje 30 000 Kč bez příslušenství. To neplatí, jedná-li se o pohledávku
výživného nebo pohledávku náhrady újmy způsobené poškozenému ublížením na
zdraví či trestným činem nebo by to odporovalo dobrým mravům.
Podle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době
jeho vyhlášení.
Podle ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř. jde-li o opětující se dávky, lze uložit
povinnost i k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve v budoucnu.
Povinnému je třeba dát za pravdu, že obecně platí, že soud rozhoduje podle
stavu věci, který je dán v době vydání rozhodnutí (ustanovení § 154 odst. 1 o.
s. ř.). Nicméně zákon z tohoto pravidla ustavuje výjimky, jež jsou dány
specifickou situací nebo povahou rozhodnutí, jež má být vydáno. Tak je tomu
nejen v případě, že soud ukládá povinnost k plnění dávek (§ 154 odst. 2 o. s.
ř.), ale i v případě, že má být rozhodnuto o částečném zastavení exekuce
prodejem nemovité věci proto, že jistina, která má být z prodeje uhrazena,
nepřesahuje 30 000 Kč. Ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř. totiž normuje, že
výše jistiny (včetně případných pohledávek dalších oprávněných nebo pohledávek
dalších věřitelů) se posuzuje až k okamžiku zahájení dražebního jednání. V
daném případě však dražební jednání ještě ani nebylo nařízeno, a proto argument
povinného, že jistina pohledávky oprávněného ve výši 29 685 Kč nedosahuje
limitu stanoveného podle ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř. (tedy částky 30 000
Kč) a že soud proto má o částečném zastavení exekuce prodejem nemovité věci
rozhodnout, aniž by byl znám stav přihlášených pohledávek dalších věřitelů a
pohledávek dalších oprávněných k době zahájení dražebního jednání, nemůže
obstát, neboť je v rozporu s dikcí i se zjevným smyslem ustanovení § 336i odst.
2 o. s. ř., jímž je, aby k částečnému zastavení exekuce prodejem nemovité věci,
v níž má povinný trvalé bydliště, došlo až v případě, že by z dražby byly
uspokojeny jen pohledávky, jejichž úhrnná jistina nepřesahuje 30 000 Kč,
protože takový postup by byl ve zjevném nepoměru mezi mírou užitku oprávněného
(dalších oprávněných nebo přihlášených věřitelů) a újmou, k níž by došlo na
právech povinného.
Jde-li o námitky povinného, že soudní exekutor jedná účelově, jestliže s
nařízením dražebního jednání vyčkává do doby, než oprávnění budou vůči
povinnému disponovat dalšími vykonatelnými pohledávkami, a že v předchozích
exekucích soudní exekutor konal tak, aby povinnému vůči oprávněným vznikly
další dluhy, na jejichž základě by posléze skrze exekuční řízení zbavili
povinného nejen pozemků, ale i jeho domu, jedná se o jen v hrubých rysech
uvedené skutkové okolnosti, ohledně nichž povinný ani nesdělil, v čem spočívá
předpoklad přípustnosti dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
"ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" se řešení této otázky hmotného
nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nevymezení předpokladů
přípustnosti dovolání dovolacímu soudu brání v tom, aby se těmito námitkami
věcně zabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného podle ustanovení § 243d písm.
a) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu