20 Cdo 1642/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. H., zastoupené advokátem, proti povinnému Ing. P. Š., zastoupenému advokátem, pro 37.400,- Kč, srážkami ze mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 77 E 13/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2004, č.j. 19 Co 176/2004-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení ze dne 6. 4. 2004, č.j. 77 E 13/2003-27, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 8. 2004, č.j. 77 E 13/2003-33, jímž Městský soud v Brně zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (nařízeného usnesením ze dne 13. 1. 2003, č.j. 77 E 13/2003-3, na podkladě rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 9. 1997, č.j. P 184/81-419). Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že povinnému se nepodařilo prokázat, že by částku, pro kterou byl nařízen výkon rozhodnutí, oprávněné uhradil; předložené kopie složenek svědčí pouze o tom, že tyto souhlasí s prvopisem kopií, nikoli, že souhlasí originály složenek.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – povinný namítá nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje v nesprávnosti závěru soudů obou stupňů, že se mu nepodařilo prokázat zaplacení vymáhaného výživného. Tím došlo k tomu, že je v rozporu s dobrými mravy přinucen zaplatit tutéž pohledávku dvakrát. Úředně ověřené fotokopie původních dokladů jsou podle přesvědčení povinného hodnověrnými důkazy a mají též ekvivalentní důkazní sílu; zaujetím opačného stanoviska by zákonné ověřování listin ztratilo svůj smysl. Úvahy Č. p. citované v napadeném rozhodnutí jsou hypotetické a právně irelevantní. Povinný navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Ačkoli dovolatel ohlásil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., fakticky soudům obou stupňů pouze vytýká nesprávnost závěru, že se mu nepodařilo prokázat zaplacení vymáhaného výživného. Tento závěr je ovšem – oproti přesvědčení dovolatele – závěrem skutkovým, nikoli právním, a jeho správnost je možné zpochybnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod dovolatel (implicitně) uplatňuje tím, že polemizuje se závěrem soudů obou stupňů, že jím předložené listiny nejsou způsobilé prokázat zaplacení vymáhaného výživného. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) být nemůže.
Jelikož napadené rozhodnutí nelze shledat zásadně významným po právní stránce a dovolatel argumenty na podporu tohoto závěru ani nepřednesl, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na nepřípustnosti dovolání nic nemění nesprávné poučení odvolacího soudu, že proti jeho rozhodnutí je možno (bez dalšího) podat dovolání; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněné, jež by jinak měla právo na jejich náhradu podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu