20 Cdo 166/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky v exekuční věci
oprávněné A. S., zastoupené advokátem, proti povinnému J. Š., zastoupenému
advokátem, pro 933.922,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Přerově pod sp. zn. 19 SE 26/2002, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2002, č.j. 11 Co 332/2002-17, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení
ze dne 27. 2. 2002, č.j. 19 SE 26/2002-2, kterým Okresní soud v Přerově nařídil
podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č.
6/2002 Sb. (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), na podkladě svého rozsudku
ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 9 C 126/2000, k vydobytí pohledávky ve výši
933.922,- Kč s 10 % úroky z částky 880.154,- Kč od 18. 4. 2000 do zaplacení a
nákladů předcházejícího řízení (23.523,- Kč) exekuci a jejím provedením pověřil
JUDr. T. V., soudního exekutora. Odvolací soud – maje podkladové rozhodnutí
materiálně a formálně vykonatelným – se odmítl zabývat námitkou nevhodnosti
způsobu provedení exekuce (§ 264 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“) a výtkou, že
je postihován majetek, který je z exekuce vyloučen (§ 321, § 322 o.s.ř.); takto
uplatněná obrana povinného nemá místa v řízení, které nařízení exekuce
předchází.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný včas dovoláním, jímž – podle
obsahu – namítá s odkazem na ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. zřejmou nevhodnost
způsobu provedení exekuce, který byl určen v exekučním příkazu;
hodnota věcí, z jejichž prodeje má být vymáhaná pohledávka s příslušenstvím
uspokojena, „činí při střízlivém odhadu pouze v nemovitém majetku více než 20
000.000,- Kč bez dalšího vnitřního vybavení, které činí minimálně 3 000.000,-
Kč.“ Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil, když „oba akty, které jsou
součástí exekučního řízení jako celku (nařízení exekuce a exekuční příkaz),
posuzoval izolovaně,“ čímž – na rozdíl od výkonu realizovaného soudem – odepřel
povinnému možnost brojit proti způsobu provedení exekuce z důvodu nepoměru výše
pohledávky a ceny předmětu, z něhož má být uspokojena. Dovolatel dále zmiňuje i
tu skutečnost, že jím označené nemovitosti, které mají být exekucí postiženy,
nevlastní. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu
§ 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1
písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního
stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož
soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.).
V projednávaném případě nejsou podmínky pro vyslovení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. splněny. Dovolatelem
(prostřednictvím důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) zpochybněný závěr
odvolacího soudu, že námitka zřejmé nevhodnosti „určeného“ způsobu provedení
exekuce je v řízení, které nařízení exekuce předchází, bezcenná, přímo vyplývá
z úpravy exekučního řízení (a v praxi soudů nečiní tato otázka, jež by měla být
podrobena dovolacímu přezkumu, potíže). Podle ustanovení § 44 odst. 2, věty
první, zákona č. 120/2001 Sb. totiž soud nařídí exekuci, jestliže jsou
splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro její nařízení (tj.
existence vykonatelného podkladového rozhodnutí /exekučního titulu/
přiznávajícího právo, jež není prekludováno, a věcná legitimace účastníků).
Protože způsob provedení exekuce stanoví až po nařízení exekuce exekuční příkaz
(srov. § 44 odst. 2, větu druhou, § 48 písm. f/ a § 58 odst. 3 zákona č.
120/2001 Sb.), podle kterého se exekuce po právní moci usnesení o jejím
nařízení provede (§ 47 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), je evidentní, že
aplikace ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. je pojmově vyloučena (význam námitky
zřejmé nevhodnosti způsobu provedení exekuce se tím odsouvá do řízení o
zastavení výkonu rozhodnutí, viz § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Právo k majetku, který nepřipouští exekuci, lze pak uplatnit jen
způsobem předvídaným ustanovením § 267 o.s.ř. (ve spojení s § 52 odst. 1 zákona
č. 120/2001 Sb.).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího
ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst.
1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/
o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné,
která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení náklady
nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu