20 Cdo 1679/2003-84
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobkyně Ř. f. u k. sv. J. S., zastoupené advokátkou, proti
žalované České republice – P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 171/2002, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.4.2003, č.j. 27 Co
84/2003-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit
žalobkyni 2.575,- Kč, k rukám advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně určil, že
žalobkyně je vlastníkem označených nemovitostí. Přisvědčil závěru soudu prvního
stupně, že k přechodu vlastnictví ke sporným nemovitostem na československý
stát po 1.1.1950 (na základě správního rozhodnutí) nedošlo, neboť „nebylo
prokázáno, že uvedené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno, doručenka nebyla
nalezena“ a doručení jiného dne, než je vyznačen jako den právní moci
rozhodnutí, žalovaná neprokázala. Odvolací soud vycházel z toho, že zákon č.
46/1948 Sb., na jehož základě k nabytí vlastnictví státu mělo dojít,
předpokládal intabulaci v pozemkové knize, pročež jím vyžadované správní
rozhodnutí o provedení výkupu půdy samo o sobě tyto účinky nemělo; k
zaknihování žádosti o zápis přechodu vlastnického práva zde došlo až 27.8.1958,
kdy však již tento zápis konstitutivní povahu neměl. Proto po 1.1.1951 byla
podle odvolacího soudu podmínkou přechodu vlastnického práva již toliko
skutečnost, že podkladové správní rozhodnutí bylo „perfektní, a to mimo jiné i
z hlediska právní moci“. Ani tato podmínka pro nabytí vlastnictví státu v dané
věci splněna nebyla; odvolací soud zjistil, že příslušné správní rozhodnutí
nemohlo nabýt právní moci dne 16.6.1949, jak uvádí příslušná doložka, jestliže
bylo vypravováno a doručováno až po uvedeném datu, a dospěl k závěru, že
„nebylo prokázáno, že žalobkyni toto rozhodnutí bylo doručeno“, resp. že
žalovaná neunesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení opačnému. K námitce
nabytí vlastnictví vydržením uvedl odvolací soud, že žalovaná „ani na výzvu po
poučení soudu“ nevylíčila všechny skutkové okolnosti, které by umožnily držbu
státu prohlásit za oprávněnou; námitka o vydržení vlastnictví po 1.1.1992 je
pak novou skutečností, jíž se odvolací soud vzhledem k ustanovení § 205a odst.
1 o.s.ř. zabývat nemohl.
Žalovaná (za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním)
ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, které „navíc nemá opodstatnění“ ve skutkovém
zjištění soudu prvního stupně. K přechodu vlastnického práva na stát podle
dovolatelky došlo již v roce 1958, a to poznámkou provedení výkupu podle zákona
č. 46/1948 Sb., která měla sama o sobě a „bez dalšího“ tyto účinky; jedná se
tedy o nabytí vlastnického práva ze zákona, na základě samostatně existujícího
nabývacího titulu „vedle případného pravomocného rozhodnutí příslušného
správního orgánu“. Podle dovolatelky není ani správný závěr, že námitka nabytí
vlastnického práva vydržením po 1.1.1992 představuje novou skutečnost
neuvedenou před soudem prvního stupně, neboť opak vyplývá již z obsahu
protokolu z jednání před soudem prvního stupně; vydržecí doba je nadto
podmínkou pro vydržení, jejíž splnění má soud v řízení zkoumat obligatorně. V
dalším se pak dovolatelka obšírně věnovala podmínkám (právním i skutkovým),
jejichž splnění nemůže vést k jinému - oproti odvolacímu správnému - závěru, že
dotčené nemovitosti stát vskutku vydržením nabyl.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou
stupňů.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí (jiný) rozsudek soudu prvního stupně byl
odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Proto jsou zde bezcenné námitky proti skutkovým zjištěním, které dovolatelka
učinila těžištěm podaného dovolání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném
účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), v dané
věci zjevně nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posouzení otázky
výkladu ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. - uplatnil právní názory
nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; oponentura proti
nim k právním závěrům, jež by bylo možné pokládat za zásadní, resp. zásadně
právně významné (ve smyslu, jenž byl výše vyložen) proto nevede.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1754/97 uvedl,
že nebyla-li realizována „poznámka provedení výkupu“ v pozemkové knize (s níž
zákon v § 10 odst. 3 věta prvá spojoval „účinky přechodu vlastnictví k
vykoupené půdě na československý stát“) do 31.12.1950, nabyl stát vlastnického
práva k vykoupeným pozemků dnem 1.1.1951, tj. dnem účinnosti občanského
zákoníku č. 141/1950 Sb.; to však jen za předpokladu, že ve vztahu k dotčeným
nemovitostem bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného správního orgánu
(okresního národního výboru) o výkupu půdy podle zákona č. 46/1948 Sb. Obdobnou
metodu užil Ústavní soud v nálezu, uveřejněném pod č. 166/1995 Sb., v němž
dospěl k závěru, že po účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1.
1. 1951, byl výslovně opuštěn intabulační princip a jedinou podmínkou nabytí
vlastnictví (k přídělům podle zákona č. 46/1948 Sb.) po tomto datu zůstalo
dokončení příslušného správního (přídělového) řízení (vydáním přídělové
listiny), a ke stejnému závěru dospěla i dobová judikatura (viz rozhodnutí
Krajského soudu v Bratislavě ze dne 28.1.1953 sp. zn. Rc 106/53, 13 Ok 198/52).
Z uvedeného se podává, že po 1.1.1950 bylo - z hlediska nabytí vlastnictví
státem - rozhodující výlučně, zda jde zde vykonatelné (zákonem č. 46/1948 Sb.
předvídané) správní rozhodnutí.
Jen potud může jít o spor o právo, z pohledu podmínek přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. relevantní; právní názor uplatněný
odvolacím soudem je však s uvedenými závěry soudní praxe konformní, a v
důsledku toho tyto podmínky nezakládá.
Ohledně závěrů, na jejichž základě odvolací soud odmítl obranu dovolatelky
vydržením, platí obdobné; zde bylo rozhodné, zda dovolatelka „vylíčila“
rozhodné skutkové okolnosti či nikoli, resp. zda - v odvolacím řízení ovládaném
zásadami tzv. neúplné apelace - uvedla nepřípustné nové skutečnosti. Přezkum
rozhodnutí odvolacího soudu se totiž může odbývat jen v mezích úvah o existenci
procesních, případně skutkových vad (srov. § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3
o.s.ř.), jež pro úsudek, zda dovolání je v dané věci přípustné, význam nemají.
Není-li dostupný závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu
po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §
243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo
zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalobkyni náhrada nákladů právní služby podle
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„vyhláška“). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta)
za vyjádření k dovolání v částce 2.500,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5
písm. b/, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč
paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu