20 Cdo 1696/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a
soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční
věci oprávněné CP Inkaso s.r.o., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2,
identifikační číslo osoby 290 27 241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem,
advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti povinnému J. Č., o
nařízení exekuce, pro 20.998,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 6 EXE 581/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013, č. j. 19 Co 20/2013 - 50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 20. 8. 2012, č. j. 6 EXE 581/2012 -
24, zamítl návrh oprávněné, aby soud nařídil exekuci na majetek povinného k
uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 20.998,55 Kč, úroků z prodlení ve výši
7,75 % ročně z částky 20.934,78 Kč od 22. 2. 2011 do zaplacení, úroků ve výši
21,90 % ročně z částky 18.513,12 Kč od 22. 2. 2011 do zaplacení, nákladů
rozhodčího řízení ve výši 14.259,- Kč a nákladů exekučního řízení podle
rozhodčího nálezu sp. zn. K/2011/02913 ze dne 31. 10. 2011 vydaného rozhodcem
JUDr. Janou Kurkovou (výrok I.), současně nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů (výrok II.) a oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi
JUDr. Dalimilu Mikovi, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, náhradu nákladů 1.200,-
Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.).
Krajský soud v Praze shora označeným usnesením k odvolání oprávněné usnesení
soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech exekuce změnil tak, že soudní
exekutor nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů exekuce, jinak usnesení
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, v němž odvolacímu
soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky platnosti rozhodčí doložky, na
jejímž základě byl vydán rozhodčí nález navržený oprávněnou k exekuci. Navrhla,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že
napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. ledna 2013, o dovolání rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, a dospěl k závěru,
že dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z dikce posledně citovaného ustanovení „ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských
smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2“ vyplývá, že
tato výjimka se vztahuje pouze pro nalézací řízení, v němž soud rozhoduje spory
(vyplývající např. ze vztahů ze spotřebitelských smluv) nebo upravuje práva a
povinnosti účastníků v jiné právní věci autoritativním způsobem (srov. Drápal,
L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2061). Exekuční řízení je přitom řízení zcela
samostatné a na nalézacím řízení nezávislé. Z obsahového hlediska představuje
exekuční řízení souhrn specifických procesně právních vztahů mezi soudem výkonu
na straně jedné a účastníky řízení (zejména oprávněným a povinným) na straně
druhé, v jejichž rámci rozhodnutími a faktickými opatřeními soudu dochází k
nucené realizaci kvalifikovaně uložených povinností (srov. V. Kurka a L.
Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 9).
Dovolání oprávněné směřuje (podle námitek obsažených v dovolání) proti části
výroku, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o
zamítnutí návrhu oprávněné na nařízení exekuce. Protože v této části výroku
odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, Nejvyšší
soud dovolání oprávněné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst.
1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněná s ohledem na výsledek dovolacího
řízení na jejich náhradu nemá právo a povinnému v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu