USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, proti povinné Š. B., zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova č. 378, pro 4 000 000 s příslušenstvím a smluvní pokutu, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 8046/2018, o dovoláních povinné a oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2023, č. j. 17 Co 132/2022-421, t a k t o :
Právní moc usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2023, č. j. 17 Co 132/2022-421, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovoláních povinné a oprávněného podaných proti tomuto usnesení.
Povinná a oprávněný podali dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2023, č. j. 17 Co 132/2022-421, kterým odvolací soud (výrokem I.) změnil výrok I. usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. prosince 2021, č. j. 206 EXE 8046/2018-166, tak, že zastavil exekuci zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech povinné – pozemcích st. parc. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, st. parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných na LV č. XY pro k.ú.
XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, vedenou na základě pověření Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 9. 2018, č. j. 206 EXE 8046/2018-18, soudní exekutorkou JUDr. Ivetou Glogrovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 126 EX 93/18, konkrétně co do jistiny 2 000 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2 000 000 Kč ode dne 4. 3. 2011 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 4. 3. 2011 do 31.
1. 2016 a dále od 1. 4. 2016 do zaplacení, co do úroku ve výši 2 % měsíčně z částky 2 000 000 Kč ode dne 22. 2. 2011 do zaplacení k zajištění pohledávky oprávněného podle notářského zápisu sepsaného dne 21. 2. 2011 notářem JUDr. Romanem Bláhou, sp. zn. NZ 215/2011, N 180/2011, a co do úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 000 000 Kč ode dne 4. 11. 2012 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 4. 11. 2012 do 31. 1. 2016 a ode dne 1.
5. 2016 do zaplacení, dále co do úroku ve výši 1 % měsíčně z částky 2 000 000 Kč ode dne 6. 10. 2012 do zaplacení k zajištění pohledávky podle notářského zápisu sepsaného dne 5. 10. 2012 jménem notáře JUDr. Romana Bláhy, notářskou kandidátkou JUDr. Michaelou Havlovou, sp. zn. NZ 990/2012, N 948/2012; a výrok II. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh povinné na zastavení exekuce zřízením zástavního práva v rozsahu smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu února a března 2016 podle notářského zápisu sepsaného dne 21.
2. 2011 notářem JUDr. Romanem Bláhou, sp. zn. NZ 215/2011, N 180/2011, v rozsahu jistiny ve výši 2 000 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu února až dubna 2016 podle notářského zápisu sepsaného dne 5. 10. 2012 jménem notáře JUDr. Romana Bláhy, notářskou kandidátkou JUDr. Michaelou Havlovou, sp. zn. NZ 990/2012, N 948/2012; ve výroku IV. usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II. odvolací soud zavázal oprávněného zaplatit povinné náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a soudní exekutorkou částkou ve výši 20 776,80 Kč. Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
února 2019, dále jen „o. s. ř.“. V souladu s § 243 písm. b) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud, aniž by předjímal výsledek dovolacího řízení, dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro odklad právní moci usnesení odvolacího soudu, a jeho právní moc proto odložil do právní moci rozhodnutí o dovoláních.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu
Ve čtvrtém článku se povinná zavázala splatit celé poskytnuté úvěry nejpozději do 31. března 2012 u notářského zápisu ze dne 21. února 2011 a do 5. října 2013 u notářského zápisu ze dne 5. října 2012, dále se zavázala pod sankcí okamžité splatnosti jistin platit oprávněnému běžné úroky uvedené ve třetím článku pravidelnými měsíčními nepřetržitě po sobě jdoucími splátkami splatnými počínaje měsícem březnem 2011 u notářského zápisu ze dne 21. února 2011 a listopadem 2012 u notářského zápisu ze dne 5.
října 2012 vždy k třetímu dni kalendářního měsíce. Nastane-li prodlení povinné se zaplacením kterékoliv jedné splátky úroků, nastává prvním dnem prodlení splatnost celých dlužných částek, tj. jistin a běžných úroků přirostlých ke dni ztráty výhody splátek. Povinná se zavázala pro případ prodlení se splacením úvěrů platit oprávněnému smluvní pokuty ve výši uvedené ve třetím článku notářských zápisů vždy nejpozději do 3. dne kalendářního měsíce, ve kterém nastalo nebo trvá prodlení. V pátém článku notářských zápisů svolila ve smyslu § 71b odst. 2 písm. a) notářského řádu, aby v případě, že svůj závazek z citovaných smluv o úvěrech nesplní řádně a včas, byla k vymožení a vydobytí předmětu plnění ve prospěch oprávněného nařízena a provedena exekuce, tj. svolila k vykonatelnosti notářských zápisů a souhlasila, aby byly exekučními tituly.
V šestém a sedmém článku bylo obsaženo ručitelské prohlášení ve smyslu § 303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), a v osmém a devátém článku ručitel(é) svolil(i) k vykonatelnosti daných zápisů ve vztahu k těmto ručitelským závazkům. Soud prvního stupně uzavřel, že zákonné úroky z prodlení v exekučních titulech nebyly sjednány a z tohoto důvodu nelze exekuci vést pro jejich vymožení. Ujednání o smluvních pokutách posoudil jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť i bez zajištění smluvními pokutami se věřiteli - s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019, sp. zn. 33 Cdo 101/2019 - dostalo náležitého zajištění pohledávek prostřednictvím dalších právních nástrojů (smluvním úrokem, notářským zápisem se svolením k přímé vykonatelnosti, zajištěním zástavním právem k nemovité věci a ručitelským závazkem a smluvní pokutou ve výši 1 000 000 Kč za každé porušení sjednané povinnosti). V takto vymezeném rozsahu proto exekuci zastavil. Ostatní ujednání ohledně jistin a smluvních úroků soud považoval za platná.
Jako důvod k zastavení exekuce nespatřoval skutečnost, že plnění bylo poskytnuto až po sepisu exekučních titulů, že oprávněný neměl oprávnění poskytovat bankovní úvěry a že oprávněný před poskytnutím úvěrů neposuzoval úvěruschopnost povinné podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 25. 2. 2013 (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), jenž se na projednávanou věc nepoužije, jelikož sjednaná výše úvěrů přesahuje částku 1 880 000 Kč.
Přenechával-li oprávněný v naprosté většině případů peníze svým známým fyzickým osobám, popřípadě právnickým osobám jím ovládaným, nelze na smlouvy o úvěrech pohlížet jako na smlouvy uzavřené ve spotřebitelském režimu, jelikož oprávněný v závazkovém vztahu nevystupoval jako výrazně silnější strana a smlouvy neuzavíral ani na formulářových vzorech bez možnosti ovlivnění obsahu ze strany dlužníka – spotřebitele. Odvolací soud aproboval názor soudu prvního stupně co do nepřípustného vedení exekuce ve vztahu k úrokům z prodlení v zákonné výši, neplyne-li z exekučních titulů souhlas povinné k jejich přímému vymáhání.
Dovodil též neplatnost v exekučních titulech zahrnutých ujednání o smluvních úrocích, není-li ani z jazykového výkladu zřejmý mechanismus jejich výpočtu, nadto nebyl sjednán ani počátek, od něhož mají být úroky počítány. Na prodlení se splácením takto neurčitě sjednaných smluvních úroků přitom byla navázána předčasná splatnost celých úvěrů a rovněž i nárok na smluvní pokuty. Exekuční tituly jsou z tohoto důvodu v rozsahu smluvních pokut za dobu předčasné splatnosti úvěrů pro nesplacení splátek úroků materiálně nevykonatelné.
Právní vztah mezi oprávněným a povinnou přitom nelze považovat za nadměrně zajištěný, jelikož na jednání učiněné dvěma fyzickými osobami, které vystupují v rámci skutečné či domnělé podnikatelské činnosti, nelze klást ohledně smluvních podmínek stejně přísné požadavky jako v případě spotřebitelských smluv. Výše smluvních úroků a smluvních pokut soud neshledal nepřiměřenými s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, a ze dne 25.
listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007. Se zřetelem k neplnění celých dluhů, k neurčitosti vymezení smluvních úroků (v exekučních titulech i smlouvách o úvěrech), jejich problematickému uplatnění a absenci přímé vykonatelnosti zákonných úroků z prodlení dovodil, že smluvní pokuty představovaly jediný prostředek, který pokrývá oprávněnému škodu z dlouhodobého nesplácení úvěrů. Úvěrové smlouvy proto sice byly výrazně zajištěny, nikoliv však natolik, aby byly shledány absolutně neplatnými pro rozpor s dobrými mravy.
Odvolací soud se rovněž zabýval spotřebitelskou povahou smluv o úvěrech podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a případně i podle zákona o spotřebitelském úvěru, načež uzavřel, že oprávněný i povinná vystupovali při uzavírání předmětných smluv jako podnikatelé, plně v režimu obch. zák. Rozhodovací praxe Ústavního soudu sice vyžaduje po věřiteli, aby zkoumal, zda dlužník nebude mít zjevný problém s plněním, a to nejen u spotřebitelských úvěrů, nicméně nelze klást stejné požadavky na prověřování v podnikatelských vztazích a vztazích spotřebitelských.
Ačkoliv oprávněný nezkoumal příjmy povinné či její dluhy z veřejných zdrojů, vycházel minimálně ze znalosti nemovitého majetku povinné, jejího podnikání a podnikání jejího tehdejšího partnera.
Absence práva oprávněného podnikat v oblasti půjčování peněz nemá sama o sobě vliv na povahu a platnost právních úkonů oprávněného podle § 3a odst. 1 obch. zák. Na základě závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2023, č. j. 20 Cdo 909/2023-334, se odvolací soud zabýval okamžikem splatnosti vymáhaných jistin a smluvních pokut podle pravidel, které si strany stanovily ve smlouvách o úvěrech. Uzavřel, že neobsahovaly-li notářské zápisy výslovný a nezaměnitelný projev vůle změnit smlouvy o úvěrech a z nich plynoucí práva a povinnosti, bylo možno splatnost posuzovat výlučně podle ujednání obsažených ve smlouvách o úvěrech.
Následně odvolací soud doplnil dokazování ohledně otázky, kdy konkrétně v daném případě nastala splatnost vymáhaných jistin, a vzal za prokázané, že oprávněný vyzval povinnou k vrácení jistin čerpaných úvěrů v období ledna 2016, konkrétně v horizontu mezi 8. lednem a 18. lednem 2016. Od tohoto okamžiku běžela měsíční lhůta k vrácení jistin a nejpozději k 19. únoru 2016 nastalo prodlení s jejich vrácením, na které byly vázány paušalizované smluvní pokuty pro případ prodlení pevnou měsíční částkou 50 000 Kč, na které vznikl nárok za každý byť započatý měsíc prodlení.
Z ujednání o smluvních pokutách byla jednoznačně patrná jejich výše, počátek vzniku nároků (jakmile v příslušném měsíci nastane byť jediný den prodlení s úhradou mimo jiné jistin), tak i konec (měsíc, v němž žádné prodlení již netrvalo byť jediný den). Prokázal-li oprávněný předloženou písemnou výzvou ze dne 12. dubna 2016, že vyzval povinnou k zaplacení smluvních pokut za 61 měsíců zpětně v případě smlouvy o úvěru ze dne 21. února 2011 a za 41 měsíců zpětně v případě smlouvy o úvěru ze dne 5. října 2012, nevznikl oprávněnému nárok na smluvní pokuty za období předcházející splatnosti (do dne 18.
února 2016), tj. od 4. března 2011 do 31. ledna 2016 u první smlouvy a od 4. listopadu 2012 do 31. ledna 2016 u druhé smlouvy, nýbrž toliko vymahatelný nárok na smluvní pokuty za měsíce únor a březen 2016 u první smlouvy a únor, březen a duben 2016 u druhé smlouvy. Oprávněný přitom netvrdil ani neprokazoval výzvu k zaplacení smluvních pokut za období od 1. května 2016 do budoucna. K námitce promlčení uplatněné povinnou uvedl, že k promlčení jistiny z exekučního titulu ze dne 21. února 2011 skutečně došlo, neboť oprávněný mohl nejdříve svůj nárok u soudu uplatnit dne 22.
března 2012, dne 21. dubna 2016, kdy byla zahájena tato exekuce, tak již čtyřletá promlčecí doba, která nebyla prodloužena, uplynula. Námitku přitom neshledal podanou v rozporu s dobrými mravy. Co do hodnocení exekučních titulů odvolací soud uzavřel, že notářské zápisy dostojí požadavkům formální i materiální vykonatelnosti, jelikož jistiny úvěrů i smluvní pokuty byly vymezeny dostatečně určitě jak z hlediska předmětu plnění (co má být vymáháno), tak i doby plnění (do kdy mělo být v budoucnu povinnou dobrovolně splněno), s výjimkou předčasné doby plnění pro případ prodlení s hrazením splátek úroků.
Otázka, zda má oprávněný v okamžiku zahájení exekuce na vymáhané plnění od povinné osoby hmotněprávní nárok, nemá vliv na formální nebo materiální vykonatelnost zápisu, ale absence takového nároku je důvodem pro úplné či částečné zastavení exekuce z důvodu nepřípustnosti podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Odkaz povinné na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 533/2002, je nepřípadný, neboť v něm dovolací soud toliko dovodil, že doba plnění nemůže být stanovena tak, aby uplynula v době sepisu notářského zápisu.
Rovněž nepřiléhavým je i odkaz na závěry usnesení ze dne 20. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 477/2007, v němž se Nejvyšší soud dominantně věnuje určitosti vymezení úroku. Je odpovědností oprávněného, aby přistoupil k vymáhání nároku vykonatelného k okamžiku zahájení exekuce (tj. nároku, u nějž uplynula marně lhůta k plnění sjednaná v exekučním titulu pro tento účel), na nějž má hmotněprávní nárok (zejména vyplývá z platného závazku, je splatný, je uplatnitelný u soudu atd.). Oprávněný podal proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu dovolání.
Přípustnost dovolání vymezil tak, že napadené usnesení spočívá na řešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Obecně uvedl, že odvolací soud napadeným usnesením rozhodl překvapivě a nepředvídatelně v neprospěch oprávněného. Nesouhlasil s právními závěry odvolacího soudu ohledně promlčení jistiny a smluvních pokut. Rozhodnutí, na které odvolací soud v napadeném usnesení odkazoval, je podle oprávněného v rozporu s ústavním pořádkem, jelikož umožňuje, aby se nárok na vrácení úvěru promlčel dříve, než se vůbec stal splatným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, publikovaný ve Sbírce nálezů a stanovisek pod č. 10/2014). Odvolací soud se chybně při posuzování mravnosti podané námitky promlčení zaměřil pouze na osobu oprávněného, aniž by zohlednil celkově jednání a chování povinné, které v oprávněném důvodně vyvolalo dojem, že dojde ke smírnému řešení sporu, a proto podal exekuční návrh opožděně (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2015, sp. zn. 25 Cdo
3319/2013, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2005, sp. zn. 14 Co 561/2005). Dovolacímu soudu proto předložil otázky k řešení, a to 1. „zda otázku běhu a konce promlčecí doby, resp. promlčení, odvolací soud vyhodnotil v souladu s platnou zákonnou úpravou“, 2. „zda závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, publikovaného ve Sbírce nálezů a stanovisek pod č. 10/2014 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, o které odvolací soud opírá své rozhodnutí ve věci, jsou v souladu s požadavkem autonomie vůle a ústavním pořádkem České republiky“, 3. „zda je třeba otázku posouzení nemravnosti uplatnění námitky promlčení v řízení vztahovat k oprávněnému či k povinné, resp. osobě, která se promlčení dovolává“, 4.
„zda námitku promlčení lze v odvolacím řízení vznést až v okamžiku, kdy řízení bylo pravomocně skončeno“. Dále namítl, že odvolací soud nesprávně právně vyřešil otázku (č. 5), jestli „formulace uznání předcházejícího právního závazku pro potřeby jiného následného právního jednání má účinky uznání závazku dle ustanovení § 323 odst. 1 ObchZ“, když provedl dokazování listinami, konkrétně úvěrovou smlouvou ze dne 5. října 2012 a dohodou o započtení č. 1/2016, nevyvodil z nich však patřičné závěry. Oprávněný taktéž rozporoval názor odvolacího soudu, že smluvní úroky sjednané v úvěrových smlouvách jsou pro svou neurčitou formulaci neplatné, protože v daném případě se užije dispozitivní právní úprava (§ 502 a § 503 obch. zák.), z níž vyplývá, že úrok se platí od doby poskytnutí peněžních prostředků a je počítán z poskytnutých peněžních prostředků.
Předložil proto dovolacímu soudu k řešení další otázky 6. „zda sjednání výše úroků v souladu s ustanovením § 502 odst. 1 ObchZ vylučuje uplatnění zákonné úpravy úroku při poskytnutí úvěru“ a 7. „zda je zákonná úprava úroků při poskytnutí úvěru v obchodním zákoníku srozumitelná, určitá a platná“. Oprávněný namítl, že naopak při stanovení splatnosti jistin odvolací soud vycházel z ustanovení § 504 obch. zák. (splatnost nastává uplynutím jednoho měsíce od výzvy oprávněného), ačkoliv z čl. 9.2 úvěrových smluv se podává, že věřitel smí v souladu s ustanovením § 504 obch. zák. žádat splacení jistin úvěrů po jednom roce od uzavření smlouvy.
Dalším důsledkem opomenutí odvolacího soudu aplikovat dispozitivní ustanovení § 502 a § 503 při posuzování určitosti smluvních úroků je nepřiznání oprávněnému nároků na smluvní pokuty v případě prodlení s hrazením úroku (přiznán byl pouze nárok na smluvní pokutu za dobu prokazatelného prodlení s úhradou jistiny). Ohledně možné hmotněprávní dohody obsažené v notářských zápisech se svolením k přímé vykonatelnosti oprávněný uvedl, že odvolací soud citoval dvě protichůdné rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž se přiklonil bez jakéhokoliv odůvodnění k rozhodnutí, podle kterého nemůže zápis obsahovat hmotněprávní ujednání.
K tomu dovolacímu soudu předložil otázku (č. 8), „zda ujednání v notářském zápisu podepsaném účastníky lze považovat za platnou písemnou změnu písemně uzavřené smlouvy vzhledem k zachování formy“. S ohledem na shora uvedené oprávněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Povinná s podaným dovoláním oprávněného nesouhlasila. Zdůraznila, že se při chybějícím, či neplatném ujednání o smluvních úrocích postupuje podle zákonné úpravy, neurčitá ujednání však nelze doplňovat či nahrazovat zněním zákona a prohlásit je za platná smluvní ujednání, odrážející vůli stran.
Neurčité ujednání lze přitom překonat výkladem vůle jednající stran, v tomto ohledu však oprávněný žádné smluvní ujednání předmětem výkladu v dovolání neučinil (příslušnou otázku dovolacímu soudu nepředestřel).
Neurčitost ujednání o smluvní pokutě se předně týká znění notářského zápisu, a není tudíž zřejmé, k přímé vykonatelnosti které částky měla dát povinná souhlas. Ani další oprávněným předložené otázky nemohou založit přípustnost dovolání. S ohledem na shora uvedené povinná navrhla, aby dovolací soud dovolání oprávněného odmítl, eventuálně zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu v části, v níž byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce, podala povinná dovolání. Přípustnost ve smyslu § 237 o. s.
ř. vymezila tvrzením, že se odvolací soud při řešení otázky „zda má v notářském zápisu specifikovaná doba plnění, která ovšem předchází hmotněprávní splatnosti závazku, za následek formální či materiální nevykonatelnost notářského zápisu a zda je dán důvod pro zastavení exekuce vedené na základě takového notářského zápisu“, odchýlil od závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v (kasačním) usnesení ze dne 18. dubna 2023, č. j. 20 Cdo 909/2023-334. Upozornila, že i kdyby bylo možné přistoupit na tezi odvolacího soudu, že na základě předčasného zesplatnění úvěrů mohla splatnost jistin hypoteticky nastat před dobou plnění podle čl.
4.1 notářských zápisů, k žádnému (platnému) zesplatnění úvěrů v této věci nedošlo (nebylo nalézacím ani odvolacím soudem v průběhu dokazování zjištěno). Odvolací soud přitom považoval notářské zápisy stanovující dobu plnění, která přinejmenším mohla předcházet splatnosti závazků podle úvěrových smluv (a také předcházela), za formálně i materiálně vykonatelné, ačkoli takové posouzení v předešlém kasačním rozhodnutí v této věci sporoval Nejvyšší soud. Postrádalo by přitom jakékoliv legitimní opodstatnění umožnit vymezení doby plnění datem, kdy závazek ani nemůže být splatný (a tedy nemůže být po povinném oprávněně vymáhán).
Je přitom třeba rovněž odmítnout, aby doba plnění mohla být sjednána před tím, než dlužník (povinný) svůj závazek nesplní. Jestliže z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 3009/2019, a contrario plyne, že u nesplatné pohledávky bez dalšího nelze sjednat jinou dobu plnění než odpovídající splatnosti podle hmotněprávního titulu, nelze než konstatovat, že je tímto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v přímém rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přitom ani z podstaty notářského zápisu dlužník nemůže dát svolení k tomu, aby byl notářský zápis exekučním titulem před tím, než (dlužník) svou povinnost řádně a včas nesplní.
Uvedené pak obdobně platí pro dobu plnění a splatnost smluvních pokut, ve vztahu k nimž doba plnění uvedená v notářských zápisech neodpovídala jejich splatnosti podle úvěrových smluv. Odvolací soud posuzoval stanovení doby plnění čistě formalisticky (jedná se o dostatečně určité vymezení nějaké doby plnění), bez jakékoliv vazby na splatnost smluvních pokut. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil ve výroku I. napadené usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I.
mění tak, že se exekuce zcela zastavuje, napadený výrok II. usnesení soudu prvního stupně se ruší, jinak se ve výroku IV.
potvrzuje, a aby oprávněnému uložil povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a soudní exekutorkou. Oprávněný s podaným dovoláním povinné nesouhlasil. Jde-li o formální a materiální vykonatelnost notářského zápisu, odvolací soud se těmito požadavky řádně zabýval, a to v bodech 64 a 65 napadeného usnesení. Skutečnost, zda oprávněný v době návrhu na zahájení exekuce má hmotněprávní nárok či nemá, není podmínkou vykonatelnosti notářského zápisu. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání oprávněného a povinné projednal a rozhodl o nich podle občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná (§ 237 o. s. ř.). K dovolání oprávněného: Oprávněný v dovolání vytkl odvolacímu soudu, že napadeným usnesením rozhodl nepředvídatelně v neprospěch oprávněného. Nicméně odvolací soud byl v dané věci vázán právním názorem vysloveným v kasačním usnesení Nejvyššího soudu, proto nelze jím učiněné závěry hodnotit jako překvapivé.
Námitky oprávněného směřující k problematice promlčení nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť otázky č. 1 a č. 2 nejsou vymezeny ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., otázkou č. 3 oprávněný rozporuje skutkové závěry odvolacího soudu (k nepřípustnosti viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014) a na řešení otázky č. 4 napadené usnesení nespočívalo, jelikož v projednávané věci nebyla vznesena námitka promlčení poté, kdy bylo řízení pravomocně skončeno. Otázkou č. 5, zda došlo v daném případě k uznání dluhu (a tím přetržení promlčecí doby podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák.), oprávněný nesouhlasil s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem, čímž však nelze úspěšně vymezit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Nadto odvolací soud postupoval v řešení této otázky v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1206/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 32 Odo 1400/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019), když nepovažoval dohodu o započtení č. 1/2016 ze dne 23. února 2016 ani návěť smlouvy o úvěru ze dne 5. října 2012 za písemné uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák., neboť by v těchto právních úkonech musel být obsažen projev vůle povinné směřující k uznání předmětných závazků (jednoznačná identifikace závazku v právním úkonu a písemná forma samy o sobě nepostačují k platnému uznání dluhu). Ani otázkami č.
6 a 7 nebyla založena přípustnost dovolání, poněvadž závěry odvolacího soudu ohledně posouzení ujednání o smluvních úrocích jsou souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 489/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, a ze dne 16. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016), z níž se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednající osoby, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.
Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana, jíž byl projev vůle určen (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li skutečnou vůli jednající osoby zjistit, soud postupuje podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému jednání zpravidla přikládala osoba v obdobném postavení.
Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak rovněž při posouzení významu projevu vůle podle § 266 odst. 2 obch. zák. musí soud zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další). V posuzované věci odvolací soud uvedená výkladová pravidla plně respektoval, dospěl-li k závěru, že ze skutečné vůle stran či jejího projevu vyjádřeného nejen ve smlouvách o úvěrech, nýbrž (a právě) v notářských zápisech jako exekučních titulech, nelze dospět k jednoznačnému úsudku ohledně částky, z níž má být úrok stanovený procentní sazbou (2 % a 1 %) měsíčně počítán, tj. „zda z vymezeného úvěrového rámce /do 2 000 000 Kč/, skutečně poskytnutých prostředků, nebo z částky nevrácené jistiny, když smlouvy hovoří o peněžních prostředcích poskytnutelných ve dvou částech až do celkové výše 2 000 000 Kč, a úrok pak má být placen z peněžních prostředků.
Ze smluv pak není ani patrné, od kdy má být konkrétně hrazen a vyčíslován pro účely měsíční splátky.“ Uzavřel-li proto odvolací soud, že smluvní úroky byly v notářských zápisech vymezeny neurčitě, a tudíž nejsou exekuční tituly v tomto rozsahu materiálně vykonatelné, nelze uvedenému zjištění nic vytknout. V souladu s takto vyjádřeným závěrem se potom zodpovězení oprávněným předestřených otázek jeví jako zcela bezpředmětné, nebylo-li uplatnění „zákonné úpravy úroku podle § 502 obch. zák.“ odvolacím soudem vůbec řešeno (na posouzení oprávněným prosazovaného „dalšího“ nároku napadené rozhodnutí tudíž založeno není), přičemž oprávněným zvolená argumentace není ani jinak způsobilá zpochybnit závěr o neurčitosti smluvních úroků ve znění exekučních titulů.
Z uvedeného tedy jinými slovy plyne, že požadavek, aby byl v tuto chvíli exekučně vymáhán „alespoň“ zákonný úrok podle § 502 obch. zák., s obsahem exekučních titulů (a se souhlasem povinné co do přímé vykonatelnosti notářských zápisů) nekoresponduje. Rovněž otázkou č. 8 oprávněný nevymezil přípustnost dovolání, jelikož jeho nesouhlas směřoval do hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem – zda v exekučních titulech byly obsaženy dohody, které měly za následek změnu hmotněprávních ujednání předmětných smluv o úvěrech (k tomu viz již výše uvedené k otázce č. 5). Dovolací soud přitom nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu. Odvolací soud svůj závěr dostatečně zdůvodnil a podpořil odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. K dovolání povinné:
Ani dovolání povinné není přípustné, protože odvolací soud předloženou otázku v napadeném usnesení posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud konstantně dovozuje, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je exekučním titulem, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech, jestliže dále obsahuje dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění, předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění tedy - vyjádřeno jinak - jaké plnění a v jakém množství má povinná osoba podle údajů v notářském zápise poskytnout oprávněné osobě) a doba plnění (přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti (srov. např. usnesení ze dne 14.
dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 4, ročník 2000, usnesení ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 593/2000, či usnesení ze dne 26. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 1941/2005). Při nařízení výkonu rozhodnutí se soud nemůže zabývat tím, zda zápis odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001 pod poř.
č. 15). Pro účely formální vykonatelnosti notářského zápisu proto postačuje, pokud je doba plnění stanovena dostatečně přesně a určitě a směřuje do budoucna (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 533/2002). Ve fázi řízení o návrhu na zastavení exekuce se soud mimo jiné zabývá tím, zda ke dni zahájení exekučního řízení oprávněný disponoval vykonatelným exekučním titulem (uplynula doba plnění určená v notářském zápise) ukládajícím povinné zaplatit v tom okamžiku a podle hmotného práva existentní pohledávku.
V nyní posuzovaném případě v době zahájení exekučního řízení (5.
září 2018) byly notářské zápisy již vykonatelné a pohledávky oprávněného splatné, proto je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda mohla v určitém okamžiku vykonatelnost notářských zápisů předcházet splatnosti vymáhaného plnění. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání oprávněného a povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu