20 Cdo 1718/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného L. S., zastoupeného advokátkou, proti povinné H. Ch., spol. s r. o., vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. Nc 2734/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 30. 10. 2003, č. j. 18 Co 233/2003-29, takto:
Dovolání se zamítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinné změnil usnesení z 18. 11. 2002, č. j. Nc 2734/2002-3, kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého exekutora, a to tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru o formální nevykonatelnosti k exekuci navrženého platebního rozkazu (téhož okresního soudu z 28. 11. 2001, č. j. Ro 794/2001-18), jejž vyvodil ze zjištění, že ten byl povinné – v rozporu s ustanovením § 173 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) – doručen náhradním způsobem podle § 47 odst. 4 věty první o. s. ř. Protože se totiž nalézacímu soudu platební rozkaz nepodařilo doručit na adresu uvedenou v ustanovení § 47 odst. 1 o. s. ř., jelikož se povinná (žalovaná) právnická osoba v místě doručování nezdržovala a jiná její adresa nebyla soudu známa, byl platební rozkaz doručen jejímu jednateli K. M. jakožto fyzické osobě, o níž bylo soudu podle obsahu spisu známo, že je oprávněna za povinnou před soudem jednat (§ 21 o. s. ř.).
V dovolání (aniž jakkoli zpochybňuje skutkové zjištění, že platební rozkaz byl doručen přímo jednateli povinné) oprávněný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že doručení písemnosti (určené do vlastních rukou) fyzické osobě oprávněné za právnickou osobu před soudem jednat není doručením do vlastních rukou vyžadovaným pro platební rozkaz ustanovením § 173 odst. 1 o. s. ř., nýbrž – pouze – doručením náhradním. Dovolatel pak vyjádřil názor, že doručením náhradním je u právnických osob teprve doručení podle § 47 odst. 4 věty druhé o. s. ř.
Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu o nedostatku formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, odůvodněný závěrem, že k exekuci navržený platební rozkaz byl doručen náhradním způsobem podle § 47 odst. 4 věty první o. s. ř., a tedy – protože v rozporu s ustanovením § 173 odst. 1 o. s. ř. – neúčinně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení § 47 odst. 4 věty první o. s. ř. v rozhodném znění nepodaří-li se písemnost doručit na adresu uvedenou v odstavci 1 (tedy adresu sídla podle § 2 odst. 3 obchodního zákoníku, případně, jestliže o to právnická osoba požádá, na adresu sdělenou soudu) proto, že se právnická osoba v místě doručování nezdržuje a jiná její adresa není soudu známa, písemnost určená této právnické osobě se doručí fyzické osobě, o níž je soudu podle obsahu spisu známo, že je oprávněna za ni před soudem jednat (§ 21); při tomto doručování se postupuje obdobně podle § 46.
Dovolateli tedy sice lze přisvědčit v tom, že citované ustanovení (výslovně) „neuvádí, že by doručování fyzické osobě – jednateli bylo považováno za doručení náhradní,“ to však je jediné, v čem s ním lze souhlasit. Pojem náhradní doručení totiž není termínem samotného ustanovení § 47 – a občanský soudní řád jej neužíval ani ve znění účinném v rozhodné době (tedy k 15. 4. 2002, kdy byl platební rozkaz doručen jednateli povinné), ani v kterýchkoli zněních předchozích či pozdějších. Jde tedy o pojem užívaný při výkladu tohoto ustanovení (na rozdíl například právě od ustanovení § 173 odst. 1 o. s. ř., v němž je tohoto pojmu užito výslovně). V důvodové zprávě k ustanovení § 47 o. s. ř. v rozhodném znění se pak výslovně uvádí, že „v případě, že se právnická osoba na adrese doručení nezdržuje, stanoví se náhradní způsoby doručení. Písemnost se v první řadě doručí fyzické osobě, o níž je soudu známo, že je oprávněna za ni před soudem v projednávané věci jednat (§ 21).“
Z uvedeného je tedy mimo jakoukoli pochybnost zřejmé, že zákonodárce považuje za náhradní, a tedy z hlediska § 173 odst. 1 o. s. ř. neúčinné, nejen (jak to nesprávně dovozuje dovolatel) doručení podle § 47 odst. 4 věty druhé, ale i podle věty první tohoto ustanovení občanského soudního řádu.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech vzniklých povinné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu