USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Lyncis Beta, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 1349/2, identifikační číslo osoby 02044439, zastoupené Mgr. Kristýnou Ditmarovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palackého č. 592/49, proti povinným 1) S. L., narozenému XY, bytem v XY, a 2) D. L., narozené XY, bytem tamtéž, oběma zastoupeným Mgr. Vítem Feberem, advokátem se sídlem v Havířově, Ostravská č. 586/4, pro 1 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 EXE 6350/2013, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. února 2023, č. j. 40 Co 439/2022-934, takto:
Právní moc prvního výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. února 2023, č. j. 40 Co 439/2022-934, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání povinných, kterým bylo uvedené usnesení napadeno v rozsahu prvního výroku.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. února 2023, č. j. 40 Co 439/2022-934, potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2022, č. j. 51 EXE 6350/2013-816, v rozsahu kterým byl zamítnut návrh povinných na zastavení exekuce co do vymáhané pohledávky 1 300 000 Kč (první výrok) a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení v rozsahu vymáhaní pohledávky představující smluvní pokutu (druhý výrok). První výrok usnesení odvolacího soudu napadli povinní společným dovoláním, v němž navrhli odklad právní moci napadeného výroku podle ustanovení § 243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.
s. ř.“). Povinní v dovolání uvádějí, že dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu jsou závažně ohroženi na svých právech. Jde o exekuční řízení, jehož exekučním titulem je notářský zápis obsahující dohodu o přímé vykonatelnosti pohledávek, tedy v dané věci neprobíhalo nalézací řízení. S ohledem na právní moc dovoláním napadeného výroku oprávněné nic nebrání pokračovat v exekučním vymáhání pohledávky, zejména zpeněžením nemovitých věcí ve vlastnictví povinné 2), a to včetně staveb v nichž bydlí povinní se svými dětmi nebo matka povinné 2).
Výkonem napadeného výroku usnesení odvolacího soudu by byl nenávratně zpeněžen nemovitý majetek, který po generace užívá rodina povinné 2). Dovolatelé dále uvádějí, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení.
Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.).
Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud, aniž by předjímal výsledek dovolacího řízení, dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro odložení právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a rozhodl shora uvedeným výrokem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu
dovolatelů napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí: 1) Zda v daném případě v rozporu s ustanoveními § 120 odst. 1 o. s. ř., § 132 o. s. ř., § 157 odst. 2 o. s. ř. a § 254 odst. 6 o. s. ř. odvolací soud opomněl provést nové důkazy navrhované povinnými v jejich odvolání bez řádného odůvodnění tohoto postupu, tj. bez vyložení konkrétních důvodů pro které navržené důkazy neprovedl, a jednalo by se tedy o projev libovůle odvolacího soudu, když takto navržené důkazy by měly rozhodující vliv na rozhodnutí ve věci.
Podle dovolatelů se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 2) Zda je v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. upravujícím pravidlo volného hodnocení důkazů, když odvolací soud, přejímajíc závěry soudu prvního stupně, vyhodnotil svědky J. D. a M. K. jako nevěrohodné s odkazem na jejich pravomocné odsouzení za trestnou činnost s projednávanou věcí nesouvisející. Podle dovolatelů jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. 3) Zda v otázce platnosti uznání dluhu jako právního jednání upraveného v čl.
II notářského zápisu postupoval odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, správně, když uznání dluhu posoudil jako platné právní jednání, přestože uznání dluhu neobsahuje obligatorní obsahovanou náležitost, a to příslib zaplacení dluhu. Podle dovolatelů se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 4) Zda v otázce interpretace právních účinků pěti právních jednáních, resp. právních vztahů, uskutečněných v roce 2012 před sepisem notářského zápisu mezi P.
B. a povinným L., spočívajících zejména podle tvrzení P. B. (původní věřitel) v postupném poskytnutí jednotlivých půjček na základě jednotlivých žádostí povinného L. ve výších 250 000 Kč, 250 000 Kč, 250 000 Kč, 250 000 Kč a 300 000 Kč, postupoval odvolací soud, potažmo soud prvního stupně správně, když tato dílčí právní jednání vyložil jako součást smlouvy o půjčce obsažené v notářském zápise NZ 472/2012 nebo zálohy, přestože mezi P. B. a povinným L. došlo k účinnému přijetí návrhu na poskytnutí dílčích půjček a odevzdání předmětu dílčích půjček dlužníkovi.
Podle dovolatelů se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 5) Zda lze platně (se všemi účinky s tím spojenými) podle ustanovení § 558 obč. zák., uznat dluh, který v době učinění uznání dluhu dlužníkem neexistoval. Podle dovolatelů jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. 6) Zda lze platně sjednat dlužnickou pluralitu (nikoliv pasivní solidaritu), v případě kdy původně byly v několika případech (v dané věci v pěti) předány P. B. (původní věřitelem) povinnému L.
peníze za účelem poskytnutí několika půjček povinnému L., a to následným uzavřením samostatné smlouvy o půjčce, ve které se povinní L. zavázali společně a nerozdílně vrátit původnímu věřiteli půjčku - peníze předané pouze povinnému L., aniž by obsahem smlouvy o půjčce byla výslovně upravena dohoda o tom, že k původně vzniklým právním vztahům z dílčích půjček se v pozici dlužníka vedle povinného L. připojuje (přistupuje) povinná L.
Podle dovolatelů jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. 7) Zda lze k již předaným penězům (plnění) mezi věřitelem a dlužníkem, které již jsou základem pro existující dílčí půjčky, tedy mají již svůj právní osud, sjednat novou (všezahrnující - komplexní) půjčku, aniž by byla v komplexní půjčce ujednána novace kumulativní (konsolidace pěti půjček) a k jejímu uzavření by nebylo možné dojít ani výkladem obsahu komplexní půjčky. Podle dovolatelů jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. Dovolatelé nesouhlasí s tím, jak odvolací soudu uvedené otázky vyřešil, a proto navrhují, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Co se týče první dovolací otázky, podle ustálené (a v dovolání citované) judikatury není soud vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy, ale je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3.
listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Povinností soudu je vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. října 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11); neučiní-li tak jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. srpna 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, nebo ze dne 23. června 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). V nyní řešené věci se však o opomenutý důkaz nejedná, neboť odvolací soud vysvětlil, že návrh povinných na provedení označených důkazů k prokázání věrohodnosti svědků, k vyvrácení verze prosazované oprávněnou a k prokázání majetkových poměrů P.
B. a rodiny povinných zamítl jako nadbytečný, neboť tvrzení povinných, k jejichž ověření nebo vyvrácení byly označené důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena. Nejvyšší soud považuje dané odůvodnění v kontextu velmi rozsáhlého dokazování provedeného soudem prvního stupně za dostačující. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu není rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání není v tomto bodě přípustné. Ke druhé dovolací otázce Nejvyšší soud uvádí, že hodnocení důkazů nelze (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně v něm zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nadto
Nejvyšší soud podotýká, že formulace této dovolací otázky je zavádějící, neboť soudy obou stupňů nevyhodnotily dané svědky jako nevěrohodné pouze s odkazem na jejich pravomocné odsouzení za nesouvisející trestnou činnost, jak uvádí dovolatelé, ale k danému závěru dospěly v kontextu s ostatními důkazními prostředky. Tato dovolací námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání. Ohledně třetí dovolací otázky dovolatelé uvádí, že uznání dluhu učiněné v notářském zápisu je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, neboť v něm není jednoznačně vyjádřen příslib zaplacení dluhu, k čemuž dovolatelé citují znění čl.
II. notářského zápisu. Závěry soudů obou stupňů jsou proto podle dovolatelů v tomto ohledu rozporné s ustálenou judikaturou. Navzdory tomuto tvrzení dovolatelů soud prvního stupně z exekučního titulu zjistil, že „povinní se zavázali dluh věřiteli P. B. vrátit do 1. února 2013 na účet v notářském zápise uvedený.“ Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí toliko ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce jako hmotněprávní úkon i uznání závazku (dluhu) ze dne 3. prosince 2012 splňují nezbytné náležitosti ve smyslu § 657 a § 558 obč. zák. a že jde o platný právní úkon.
Blíže se odvolací soud nyní tvrzenou absencí příslibu zaplacení dluhu nezabýval, neboť povinní tuto konkrétní námitku patrně poprvé nepřípustně vznesli až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost dodává, že ani toto tvrzení dovolatelů není pravdivé, neboť, jak správně zjistil soud prvního stupně, příslib zaplacení dluhu je zcela jednoznačně vyjádřen hned v odstavci následujícím za dovolateli citovanou pasáží notářského zápisu, a to slovy: „Solidární dlužníci se po dohodě s věřitelem zavazují zaplatit svůj dluh-finanční částku ve výši 1 300 000 Kč, slovy jeden milion tři sta tisíc korun českých, nejpozději ke dni 1.
února 2013,…“ Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto v tomto ohledu není rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání není v tomto bodě přípustné. Ke čtvrté dovolací otázce dovolatelé citují z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 1517/2008: „…pro smlouvu o půjčce je charakteristické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených (zastupitelných) k volnému nakládání, případně ke spotřebování, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce má reálnou (nikoli jen konsensuální) povahu a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, přičemž při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka.“ Podle dovolatelů je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s uvedeným závěrem.
Ve skutečnosti se však odvolací soud od citované judikatury nijak neodchýlil, když s odkazem na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že pokud právní předchůdce oprávněného předal povinnému v pěti částkách celkem 1 300 000 Kč v hotovosti před sepisem notářského zápisu, neodporuje takové jednání zákonu, reálná forma smlouvy o půjčce byla naplněna a lze souhlasit s argumentací oprávněné, že na postup při předávání jednotlivých částek je možno aplikovat ustanovení § 498 obč. zák. upravující poskytnutí zálohy před uzavřením smlouvy.
Nevyplývá-li podle dovolatelů z tvrzení samotného původního věřitele poskytnutí jedné (celkové) půjčky (k čemuž dospěly soudy obou stupňů), ale poskytnutí pěti samostatných půjček, zakládají tím kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů, a opět tak pomíjí, že v režimu dovolacího řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (viz již shora citovaná judikatura).
Ani tato dovolací námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání. Ohledně páté dovolací otázky podle dovolatelů není možné platně uznat dluh z půjčky, která nikdy nebyla poskytnuta (neexistující dluh). Touto námitkou však dovolatelé zakládají kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a
závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňují správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), a přisuzují odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil, a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Podle skutkového zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, totiž předmětná půjčka poskytnuta byla. Ani tato dovolací námitka tak nezakládá přípustnost dovolání.
Co se týče šesté a sedmé dovolací otázky, dovolatelé ve své argumentaci vycházejí z toho, že mezi původním věřitelem a povinným 1) došlo k uzavření pěti dílčích půjček, které následně měly být transformovány do jedné celkové půjčky sjednané v notářském zápisu, což je však v rozporu se závěry učiněnými odvolacím soudem (i soudem prvního stupně). Ani na řešení těchto otázek tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a tyto dovolací otázky nezakládají přípustnost dovolání.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu