20 Cdo 1739/2024-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Milevská č. 2095/5, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Lubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská č. 525/33, proti povinným 1) V. S., zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem ve Štětí, Kostelní č. 172, a 2) Z. S., pro 2 940 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 EXE 832/2016, o dovolání povinné 1) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. září 2017, č. j. 15 Co 391/2017-211, t a k t o: I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. září 2017, č. j. 15 Co 391/2017-211, v rozsahu výroku, jímž byl potvrzen výrok I. usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. června 2017, č. j. 5 EXE 832/2016-177, a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. června 2017, č. j. 5 EXE 832/2016-177, v rozsahu výroku I., se ve vztahu k povinné 1) zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení. II. Dovolání povinné 1) se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. září 2017, č. j. 15 Co 391/2017-211, v níž byl potvrzen výrok II. usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. června 2017, č. j. 5 EXE 832/2016-177.
Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 29. června 2017, č. j. 5 EXE 832/2016-177, zamítl návrh povinných na určení neúčinnosti doručení usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. května 2017, č. j. 5 EXE 832/2016-151 (výrok I.) a zamítl návrh povinných na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti témuž usnesení (výrok II.). V odůvodnění soud uvedl, že povinnému 2) jednak v pozici účastníka řízení a jednak v pozici zástupce povinné 1) bylo předmětné usnesení doručeno do vlastních rukou oproti jeho podpisu.
Ustanovení § 50d zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), upravující neúčinnost doručení podle soudu dopadá pouze na případy, kdy dochází k doručení tzv. fikcí doručení ve smyslu § 49 odst. 2, 4 o. s. ř., k čemuž v tomto případě nedošlo, proto se nelze domáhat určení neúčinnosti doručení. Návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání soud zamítl, neboť ustanovení § 254 odst. 2 o. s. ř. zakazuje prominout zmeškání lhůty v exekučním řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 26. září 2017, č. j. 15 Co 391/2017-211, k odvolání povinných usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry soud prvního stupně. Usnesení odvolacího soudu napadli oba povinní dovoláním. Vůči povinnému 2) Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 7. května 2024, č. j. 5 EXE
832/2016-444, dovolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Povinná 1) byla usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 8. ledna 2024, č. j. 5 EXE 832/2016-437, od soudního poplatku za dovolání osvobozena a byl jí ustanoven advokát pro dovolací řízení, který následně podané dovolání doplnil. Doplněným dovoláním povinná 1) napadla usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 2290/2018, podle něhož vyslovení neúčinnosti doručení nebrání ani skutečnost, že doručovaná písemnost byla účastníkovi řízení do vlastních rukou skutečně doručena a nejedná se jen o doručení fikcí. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26.
září 2017, podle o. s. ř. ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na řešení otázky, zda je neúčinnost doručení podle ustanovení § 50d o. s. ř. vyloučena v případě, kdy účastník doručovanou písemnost převzal (tedy kdy nešlo o náhradní doručení podle § 49 odst. 2, 4 o.
s.
ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 50d o. s. ř. na návrh účastníka rozhodne odesílající soud, že doručení je neúčinné, pokud se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit. Návrh je třeba podat do 15 dnů ode dne, kdy se s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit.
V návrhu musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uveden den, kdy se účastník s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit, a označení důkazů, jimiž má být včasnost a důvodnost návrhu prokázána (odstavec 1). Omluvitelným důvodem podle odstavce 1 nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje, skutečnost, že v případě podnikající fyzické osoby a právnické osoby se na adrese pro doručování nikdo nezdržuje (odstavec 2). Rozhodl-li soud o tom, že doručení písemnosti je neúčinné, považuje se písemnost za doručenou dnem právní moci rozhodnutí o neúčinnosti (odstavec 3).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 2290/2018, vysvětlil, že účelem institutu tzv. relativní (naříkatelné) neúčinnosti doručení podle § 50d o. s. ř. je zabránit nepřiměřené tvrdosti, kterou by účastníku (adresátu) mohlo přinést doručení soudní písemnosti pro případ, že se adresát s doručovanou písemností neseznámil z omluvitelného důvodu. Možnost adresáta seznámit se s doručovanou písemností nelze ztotožňovat se samotným doručením písemnosti, protože z ustanovení § 50d odst. 1 o.
s. ř. je zjevné, že zákon mezi těmito pojmy rozlišuje. K seznámení se adresáta se zásilkou proto nedojde již doručením písemnosti, ale tím, že adresát po doručení písemnosti aktivně koná tak, aby zjistil obsah doručované písemnosti; k tomu je třeba, aby adresát byl této poznávací činnosti reálně schopen. Z právě uvedeného tedy vyplývá, že i v případě, že soudní písemnost byla adresátu doručena přímo do vlastních rukou, není vyloučeno, že soud k návrhu adresáta rozhodne o neúčinnosti doručení této písemnosti, jestliže se adresát s písemností nemohl z omluvitelného důvodu seznámit (§ 50d odst. 1 o.
s. ř.). Uzavřel-li tedy v nyní řešené věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), že neúčinnost doručení připadá úvahu pouze u náhradního doručení (tzv. doručení fikcí) podle ustanovení § 49 odst. 2, 4 o. s. ř., a dovolatelčině návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení nebylo vyhověno pouze důvodu, že její zástupce [povinný 2)] osobně převzal doručovanou písemnost, je tento závěr nesprávný. Je proto na soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení návrhem na určení neúčinnosti doručení předmětné písemnosti znovu zabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je, co se týče potvrzení výroku I. soudu prvního stupně, nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v daném rozsahu soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v daném rozsahu i toto rozhodnutí a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). Byť dovolatelka výslovně uvedla, že usnesení odvolacího soudu dovoláním napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání se podává, že ve skutečnosti brojí pouze proti zamítnutí svého návrhu na určení neúčinnosti doručení usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10.
května 2017, č. j. 5 EXE 832/2016-151, tj. proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. soudu prvního stupně. Naopak ohledně části výroku usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II. soudu prvního stupně (jímž byl zamítnut návrh povinných na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. května 2017, č. j. 5 EXE 832/2016-151), dovolatelka nevznáší žádnou argumentaci ani se nepokouší vymezit přípustnost dovolání.
V této části tak dovolání trpí vadami, neboť dovolatelka oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. mimo jiné neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.), a rovněž neformulovala žádnou otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Daný nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání v dané části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2024 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu