20 Cdo 1751/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci
oprávněného N. d., příspěvkové organizace, zastoupeného advokátem, proti
povinné T., společnosti s ručením omezeným, zastoupené advokátem, pro 6
031.843,- Kč a 171.550,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 35 E 1223/2001, o dovolání povinné proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2002, č.j. 13 Co 158/2002-24,
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2002, č.j. 13 Co
158/2002-24, se v části, jíž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 12. 11. 2001, č.j. 35 E 1223/2001-4, ve znění opravného usnesení ze
dne 21. 11. 2001, č.j. 35 E 1223/2001-6, kterým se vyslovuje
souhlas s podáním návrhu na provedení exekuce, nařizuje podle platebního
rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 1993, sp. zn. 9 C
330/93, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 1998, sp.
zn. 23 C 34/96 (ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 7. 1999, sp. zn.
23 C 34/96, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 22
Co 413/99), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 1996, sp. zn.
13 Co 132/96, k vydobytí pohledávky ve výši 6 031.843,- Kč exekuce a
jejím provedením se pověřuje JUDr. K. M., soudní exekutorka Exekutorského úřadu
P., zrušuje a v tomto rozsahu se věc městskému soudu vrací k dalšímu řízení.
Dovolání proti části usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4.
2002, č.j. 13 Co 158/2002-24, jíž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2001, č.j. 35 E 1223/2001-4, ve znění opravného
usnesení ze dne 21. 11. 2001, č.j. 35 E 1223/2001-6, kterým se nařizuje podle
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 22 C 33/2001,
k vydobytí pohledávky ve výši 171.550,90 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 5. 2.
2001 do zaplacení exekuce a jejím provedením se pověřuje JUDr. K. M., soudní
exekutorka Exekutorského úřadu P., V., se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12. 11. 2001, č.j. 35 E 1223/2001-4,
ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2001, č.j. 35 E 1223/2001-6,
vyslovil souhlas s podáním návrhu na provedení exekuce, nařídil podle
platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 1993, sp. zn. 9 C
330/93, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 1998, sp. zn. 23 C
34/96 (ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 7. 1999, sp. zn. 23 C
34/96, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 22 Co
413/99), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 1996, sp. zn. 13 Co
132/96, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 22 C
33/2001, k vydobytí pohledávky ve výši 6 031.843,- Kč a pohledávky ve výši
171.550,90 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 5. 2. 2001 do zaplacení exekuci a
jejím provedením pověřil JUDr. K. M., soudní exekutorku Exekutorského úřadu P.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2002, č.j. 13 Co
158/2002-24, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Námitku povinné, že u
Obvodního soudu pro Prahu 1 „běží dvě řízení o výkon rozhodnutí na základě
totožných exekučních titulů,“ neshledal opodstatněnou; byl-li v řízení vedeném
pod sp. zn. 35 E 328/2000 výkon rozhodnutí nařízen před účinností zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční
řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 6/2002 Sb. (dále též jen „ex.
ř.“), nelze „souhlas soudu podle § 129 uvedeného zákona … považovat za překážku
litispendence podle § 83 o.s.ř.“ Napadeným usnesením soud další exekuci
nenařídil, ale pouze rozhodl o jejím provedení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná včas dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2, ve spojení
s § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), a důvodnost shledává
v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka
– oproti závěru o neexistenci zákonné překážky ve smyslu ustanovení § 83 o.s.ř.
– argumentuje tím, že není možné k vydobytí plnění přiznaného totožnými
exekučními tituly vést „dvě vykonávací řízení“ (v tom spatřuje zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí). Zahájení řízení o soudní výkon rozhodnutí dne
18. 4. 2000 (sp. zn. 35 E 328/2000) proto vylučuje, aby probíhalo řízení o
nařízení exekuce (sp. zn. 35 E 1223/2001) zahájené dne 7. 11. 2001. Navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné
odmítnuto. Poté, co byl v řízení vedeném pod sp. zn. 35 E 328/2000 nařízen
soudní výkon rozhodnutí, požádal oprávněný ve smyslu § 129 ex. ř., aby jej
nadále neprováděl soud a aby prováděním již nařízeného výkonu pověřil soudního
exekutora. Napadeným rozhodnutím tudíž nebyla nařízena exekuce, ale byl jím
určen „způsob provedení již nařízeného výkonu rozhodnutí, a to exekucí
prostřednictvím soudního exekutora“ (oprávněný v této souvislosti připomíná, že
po právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu navrhl soudní výkon
rozhodnutí zastavit).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejdříve posuzoval, zda
je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí (návrhu na nařízení exekuce), je dovolání ve smyslu § 238a
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm.
b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně
nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu),
lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 a 2
o.s.ř. je dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu
prvního stupně o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (návrhu na nařízení
exekuce), přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je možné zásadní právní význam napadeného
usnesení spojovat s otázkou, zda nařízení exekuce bránila zákonná překážka
spočívající v tom, že v „téže věci“ je prováděn soudní výkon rozhodnutí.
Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení,
ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je dovolání ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.
přípustné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu –
sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 83 o.s.ř. brání zahájení řízení tomu, aby o téže
věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle ustanovení § 159 odst. 3 o.s.ř., jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku
projednávána znovu.
Podle ustanovení § 103 o.s.ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu,
zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky
řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit,
soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Část šestá občanského soudního řádu nemá zvláštní ustanovení o
podmínkách řízení ve věcech soudního výkonu rozhodnutí. Ustanovení § 254 odst.
1, věta první, o.s.ř. obsahuje odkaz na ustanovení předcházejících částí
zákona, kterých je třeba použít v případech, pro něž v části šesté občanského
soudního řádu není uvedeno jinak. I v řízení o soudní výkon
rozhodnutí je tedy nezbytné zabývat se tím, zda jsou dány tzv. negativní
procesní podmínky, jimiž jsou překážka litispendence (§ 83 o.s.ř.) a překážka
rei iudicatae (§ 159 odst. 3 o.s.ř.). Brání-li některá z nich vydání rozhodnutí
ve věci, soud řízení o výkon rozhodnutí podle § 104 odst. 1, věty první, o.s.ř.
zastaví, neboť jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
Jde-li o vymožení peněžitého plnění, nastává překážka litispendence,
jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné pohledávky (její části)
přiznané týmž exekučním titulem podán znovu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
stejným způsobem a na shodný předmět výkonu, jaký byl označen v návrhu
dřívějším. Účinky překážky věci pravomocně rozhodnuté nastávají tehdy, domáhá-
li se oprávněný nařízení výkonu rozhodnutí, ačkoli mezi týmiž účastníky již byl
k vymožení stejné pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem výkon
způsobem, který oprávněný znovu navrhuje na shodný předmět výkonu, pravomocně
nařízen, a trvají, dokud nebyl zastaven nebo jiným způsobem skončen. Z
uvedeného vyplývá, že „toutéž věcí“ ve smyslu § 83 a § 159 odst. 3 o.s.ř. se
pro účely řízení o výkon rozhodnutí rozumí stejný způsob výkonu (srov. § 258
odst. 1 o.s.ř.) na týž předmět výkonu (tj. nárok na mzdu, pohledávku povinného
z účtu u peněžního ústavu, popř. jinou peněžitou pohledávku nebo majetkové
právo, movité věci, nemovitosti, popř. jejich spoluvlastnické podíly, podnik,
popř. jeho část nebo podíl) uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku
(její část) přisouzenou stejným exekučním titulem.
Od účinnosti zákona č. 120/2001 Sb. (§ 151) není nucená realizace
přiznaných plnění již jen doménou státní moci (srov. § 265 odst. 1 o.s.ř.);
nucený výkon exekučních titulů za podmínek zákonem stanovených provádí i soudní
exekutoři (§ 1 odst. 1, 2 ex. ř.). Exekutor je oprávněn, nestanoví-li
exekuční řád jinak, vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další
právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci,
vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu, a jeho úkony se považují za úkony
soudu (srov. § 28 odst. 1, § 52 odst. 2 ex. ř.). O nařízení exekuce a pověření
exekutora (§ 44 odst. 2 ex. ř.), o odkladu exekuce (§ 54 ex. ř.), o zastavení
exekuce (§ 55 ex. ř.) a v dalších případech výslovně v zákoně stanovených
rozhoduje za přiměřeného použití ustanovení občanského soudního řádu (§ 52
odst. 1 ex. ř.) soud.
Z ingerence soudu do exekučního řízení, zejména z toho, že vydání
exekučního příkazu, v němž exekutor určí i způsob provedení exekuce, předchází
usnesení, jímž soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být
provedena (§ 44 odst. 2, § 47 odst. 1 ex. ř.), vyplývá, že účinky překážek
litispendence a věci pravomocně rozhodnuté mohou nastat i ve vztahu řízení o
soudní výkon rozhodnutí a řízení exekučního. V této souvislosti je nezbytné
připomenout, že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního
řádu nemá samotné nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 ex. ř., ale – právě v
důsledku absence způsobu provedení – teprve vydání exekučního příkazu (§ 47
odst. 2, věta první, ex. ř.). Jde-li tedy o vymožení peněžitého plnění, nastává
překážka litispendence, jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu
na nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné
pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem vydán exekuční příkaz
znějící na stejný způsob a postihující týž předmět výkonu, jaký byl označen v
dřívějším návrhu; překážka věci pravomocně rozhodnuté pak nastává, byl-li vydán
exekuční příkaz, ačkoli mezi týmiž účastníky již byl k vymožení stejné
pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem (pravomocně) nařízen
výkon rozhodnutí stejným způsobem, na který zní exekuční příkaz, a postihující
týž předmět výkonu, a trvá, dokud nebyl soudní výkon zastaven nebo jiným
způsobem skončen.
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani ustanovení § 129 ex. ř. –
zařazené do hlavy XIII (Přechodná a závěrečná ustanovení) – podle něhož výkon
rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí
vydaného před účinností tohoto zákona se uskuteční podle dosud platných
právních předpisů; jestliže však pohledávka oprávněného nebyla zcela
uspokojena, může oprávněný se souhlasem soudu podat návrh na nařízení exekuce
podle tohoto zákona. Návrh na nařízení exekuce pro vydobytí pohledávky (její
části), která je již vymáhána v soudním výkonu rozhodnutí, může oprávněný proti
témuž povinnému podat bez zřetele na to, kdy byl výkon rozhodnutím nařízen a
jak úspěšně se realizuje; pro posouzení, zda takové exekuční řízení není
postiženo překážkou rei iudicatae, je určující obsah exekučního příkazu (pokud
by např. postihoval jiný majetek, překážka nedopadá). Výklad, podle něhož se
oprávněnému přiznává za stanovených podmínek a v situaci, na niž ustanovení
míří, aktivní legitimace k podání návrhu na „provedení“ exekuce, která již byla
před účinností zákona č. 120/2001 Sb. nařízena soudem podle občanského soudního
řádu, jehož důsledkem by bylo jakési faktické ukončení realizace soudního
výkonu a započetí provádění exekuce pověřeným exekutorem, zákonnému znění
zjevně odporuje.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 35 E 328/2000
se podává, že usnesením ze dne 26. 6. 2000, č.j. 35 E 328/2000-14, ve spojení s
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2001, č.j. 20 Co 29/2001-44,
které nabylo 12. 4. 2001 právní moci, nařídil soud ve vztahu mezi
týmiž účastníky výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti (budovy č. p. 1435 na
pozemku parc. č. 944/2 v katastrálním území N. M., obci P.) a zřízením
soudcovského zástavního práva k ní pro vymožení 1) pohledávky 1 163.271,20 Kč,
pohledávky 3 107.413 Kč s 17 % úrokem od 1. 7. 1993 do zaplacení a nákladů
předcházejícího řízení 163.698,45 Kč na podkladě platebního rozkazu Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 1993, sp. zn. 9 C 330/93, 2)
pohledávky 143.978,75 Kč, pohledávky 1 765.581,25 Kč se 17 % úrokem z
525.617,60 Kč od 2. 6. 1995 do zaplacení, s 19 % úrokem z 457.287,10 Kč od 9.
7. 1995 do zaplacení, s 19 % úrokem z 577.269,10 Kč od 30. 7. 1995 do
zaplacení, s 19 % úrokem z 173.220,40 Kč od 17. 9. 1995 do zaplacení, s 19 %
úrokem z 176.175,80 Kč od 23. 10. 1995 do zaplacení a nákladů předcházejícího
řízení 332.635,- Kč na podkladě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18.
8. 1998, sp. zn. 23 C 34/96 (ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 7.
1999, sp. zn. 23 C 34/96, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne
29. 10. 1999, sp. zn. 22 Co 413/99), 3) pohledávky 230,- Kč na
podkladě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 1996, sp. zn. 13 Co
132/96. Výkon rozhodnutí byl usnesením ze dne 3. 5. 2001, č.j. 35 E
328/2000-54, které nabylo 4. 6. 2001 právní moci, v části 6 757.732,80 Kč
představující součet jistin zastaveno; pro vydobytí příslušenství pohledávek
výkon rozhodnutí nadále pokračoval.
V době, kdy v projednávané věci odvolací soud rozhodoval o odvolání
proti usnesení soudu prvního stupně, byl – po částečném zastavení výkonu –
podle pravomocného usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 E 328/2000 prováděn mezi stejnými účastníky k
vydobytí příslušenství (úroků z prodlení) pohledávek, tedy částky 6 031.843,-
Kč přiznané týmiž exekučními tituly, výkon (mj.) prodejem nemovitosti. Překážka
litispendence později zahájené exekuční řízení nezatěžovala, neboť v řízení o
výkon rozhodnutí již bylo pravomocně rozhodnuto, a překážka rei iudicatae by
mohla nastat jen tehdy, pokud by provedením exekuce pověřená exekutorka vydala
exekuční příkaz postihující stejným způsobem, tj. prodejem nemovitosti, původní
předmět výkonu (označenou budovu).
Protože odvolací soud věc posoudil v rozporu se shora vysloveným
závěrem, tudíž nesprávně, Nejvyšší soud napadené usnesení v rozsahu
specifikovaném ve výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud neopomene zabývat se tvrzením
oprávněného, že po právní moci napadeného usnesení navrhl podle § 268 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. (úplné) zastavení výkonu rozhodnutí vedeného u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 E 328/2000. Pokud by totiž překážka již
neexistovala (např. odpadla v důsledku pravomocného zastavení výkonu),
rozhodnutí soudu o věci samé nic nebrání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002).
Nařízení exekuce pro pohledávku ve výši 171.550,90 Kč s příslušenstvím
se výkladu o tzv. negativních překážkách řízení zcela vymyká, protože pro tuto
pohledávku výkon rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 35 E 328/2000 nařízen nebyl (oprávněný ji do řízení přihlásil ve smyslu
§ 336f odst. 1, věty druhé, o.s.ř.). V tomto rozsahu bylo proto dovolání
jako neopodstatněné zamítnuto (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem,
o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem vysloveným tímto usnesením (§
243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu