20 Cdo 1766/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí
oprávněného Stavebního bytového družstva N. h., družstva, proti povinné M. L.,
vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 93 E 994/2000,
o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2001,
č.j. 13 Co 134/2001-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne
25. 9. 2000, č.j. 93 E 994/2000-3, kterým Okresní soud v Ostravě nařídil podle
svého rozsudku ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 37 C 204/99, výkon rozhodnutí
vyklizením označeného bytu a (současně) i jeho provedení přestěhováním povinné
a všech, kdo s ní bydlí na základě jejího práva, do zajištěného přístřeší
(pokoje č. 11/2 v ubytovně „Dům mladých hutníků“ v O. – Z., V. 122). Odvolací
soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že předpoklady nařízení
výkonu rozhodnutí a předpoklady nařízení jeho provedení (§ 251, § 340 odst. 2
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000) jsou splněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátem) včas
dovoláním, jehož přípustnost opřela o „ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/
o.s.ř. v platném znění,“ s tím, že „je podáno z důvodu ustanovení § 241 odst. 2
téhož předpisu.“ Obsahem dovolání je nesouhlas s rozsudkem, jehož výkon byl
navržen, a námitka, že „jednání oprávněného je v přímém rozporu s dobrými
mravy.“
Oprávněné družstvo se vyjádřilo tak, že na provedení výkonu trvá.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2000, dále též jen „o.s.ř.“). O takový případ v souzené věci
jde, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti
usnesení soudu prvního stupně vydanému dne 25. 9. 2000 projednal a rozhodl o
něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15
zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §
238a o.s.ř.; o žádný z případů zde uvedených však v projednávané věci nejde.
Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že
usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí
přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a
tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však
takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek
pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 239 o.s.ř., protože
odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil
(odstavec 1/) a povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinila
(odstavec 2/).
Protože vady řízení (tzv. zmatečnosti), s nimiž ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu
(s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž je dovolací soud povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, lze uzavřít, že dovolání podle
žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu přípustné
není; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) –
aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností – odmítl (§ 243b odst. 4, věta
první, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
4, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 větu první (per analogiam).
Oprávněnému by příslušela náhrada nákladů právní služby jen za podmínky, že
byly vynaloženy účelně; o takové náklady však nejde, neboť vyjádření k
dovolání, s nímž se pojí, se otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek
dovolacího řízení určující (přípustnosti dovolání), nedotýká.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2003
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu