NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
20 Cdo 1781/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněného CAPITAL INVEST, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 81, zastoupeného JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem v
Praze 10, Murmanská 11, proti povinnému M. K., zastoupenému JUDr. PhDr.
Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, pro 904.523,- Kč
prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E
752/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
15. 11. 2004, č.j. 20 Co 427/2004-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 27. 2. 2004, č.j. 34 E 752/2002-45, Obvodní soud pro
Prahu 1 zamítl návrh, jímž se povinný domáhal zastavení výkonu rozhodnutí
(nařízeného podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 15. 5. 2001, sp. zn.
13 C 131/94 /ve znění opravného usnesení z 20. 11. 2001/, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze z 10. 10. 2001, sp. zn. 13 Co 200/2001, k
vydobytí pohledávky 904.523,- Kč prodejem movitých věcí usnesením ze dne 19.
12. 2002, č.j. 34 E 752/2002-8, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 30. 6. 2003, č.j. 20 Co 225/2003-28). Pohledávky ve výši 405.444,- Kč a
504.381,- Kč, které smlouvou ze dne 16. 4. 2002 povinný (jako jeden z
postupníků) nabyl a ohledně nichž učinil 23. 4. 2002 ve vztahu k oprávněnému
kompenzační úkon, se – podle soudu prvního stupně – nemohly střetnout s
vymáhanou pohledávkou, tudíž k zániku práva započtením ve smyslu ustanovení §
268 odst. 1 písm. g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), nedošlo. K započtení namítané
pohledávky totiž byly „v roce 2001, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 13 C 131/94, již promlčené.“
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2004, č.j. 20 Co
427/2004-57, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Smlouvu o postoupení
pohledávky ze dne 16. 4. 2002 měl odvolací soud za neplatný právní úkon podle
ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), neboť pohledávky nejsou co do
právního důvodu specifikovány (stejnou vadou trpí i kompenzační právní úkon).
Nad rámec uvedeného závěru se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že
pohledávky namítané k započtení „nepochybně v době oznámení započtení byly
promlčeny;“ ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. však zápočet takových pohledávek
zakazuje a úpravy obsažené v § 358 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), užít nelze (vymáhaná pohledávka vznikla z
občanskoprávního vztahu a může zaniknout jen způsobem předvídaným občanským
zákoníkem).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž
prostřednictvím důvodu vyjádřeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítá, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Závěru o neplatnosti smlouvy o
postoupení pohledávky oponuje tím, že za použití výkladového pravidla
obsaženého v § 35 odst. 2 obč. zák. odvolací soud neodstranil pochybnosti o
tom, jaká byla při cesi pohledávky skutečná vůle smluvních stran. Názor, podle
něhož započtení brání promlčení pohledávky, je podle dovolatele rovněž
nesprávný. Způsobilost pohledávek, jejichž plnění je stejného druhu, k
započtení z hlediska jejich promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky
setkaly; tato zásada – výslovně vyjádřená v § 358 obch. zák. – se uplatní i v
případě započtení podle občanského zákoníku. Z uvedených důvodů navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Odvolací soud své rozhodnutí založil na dvou právních závěrech, z nichž
každý sám o sobě k potvrzení usnesení soudu prvního stupně postačuje (zánik
závazku započtením vylučuje jak neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, tak
okolnost, že pohledávka povinného je promlčena, tudíž k započtení nezpůsobilá).
V případě, že dovolání bude shledáno přípustným, to znamená, že obstojí-li co
do správnosti jeden z nich, je nadbytečné zabývat se druhým, neboť případná
jeho nesprávnost by již nemohla na rozhodnutí dovolacího soudu nic změnit.
Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 238a odst. 1 písm. d/, odst.
2 o.s.ř.). Ten se připíná k (právní) otázce, jíž se Nejvyšší soud dosud
nezabýval, tj. k otázce zániku závazku započtením, jestliže pohledávka, kterou
povinný nabyl od třetí osoby, byla v době uzavření smlouvy o jejím postoupení
promlčena.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. výkon rozhodnutí bude
zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl
tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro
zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před
vydáním tohoto rozsudku.
Soudní praxe vychází z toho, že námitkou započtení lze uplatnit
vzájemnou pohledávku povinného za oprávněným bez ohledu na to, zda tato
vzájemná pohledávka vznikla před vydáním podkladového rozhodnutí nebo až po
jeho vydání a že zánik působí sice kompenzační projev, avšak nastane okamžikem,
kdy se obě pohledávky setkají. Ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. praxe
podřazuje případy, kdy se pohledávka přiznaná oprávněnému vykonávaným
rozhodnutím setká s pohledávkou povinného až po vydání exekučního titulu; došlo-
li k setkání pohledávek před vydáním exekučního titulu, opírá se zastavení
výkonu o ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. (srov. Ze zhodnocení
rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj 159/79
Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 9-10/1981 pod č. 21, str. 187 - 188 /525 - 526/).
Podle ustanovení § 580 obč. zák., mají-li věřitel a dlužník vzájemné
pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se
vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev
směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky
způsobilé k započtení.
Podle ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky
promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z
vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není
splatná. Uvedené pohledávky lze však započtením vyrovnat dohodou účastníků
(srov. § 581 odst. 3 obč. zák.).
Podle ustanovení § 358 obch. zák. jsou k započtení způsobilé
pohledávky, které lze uplatnit u soudu. Započtení však nebrání, jestliže
pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se
pohledávky staly způsobilými k započtení.
Podle ustanovení § 388 odst. 2 písm. b/ obch. zák. může oprávněná
strana i po uplynutí promlčecí doby uplatnit své právo při obraně nebo při
započtení, jestliže právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí
doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou.
Z obsahu spisu vyplývá, že smlouvou ze dne 16. 4. 2002 postoupil JUDr.
P. B., Ph.D., správce konkursní podstaty úpadkyně M., a. s., pohledávku
(405.444,- Kč splatnou 31. 5. 1993, 504.381,- Kč splatnou 31. 7. 1993) úpadkyně
za oprávněným povinnému (a dalším postupníkům). Dopisem ze dne 23. 4. 2002,
adresovaným oprávněnému, povinný učinil projev směřující k započtení nabyté
pohledávky (vzešlé z obchodněprávního vztahu) proti vymáhané pohledávce, jež má
původ v občanskoprávním vztahu. O tom, že postoupená pohledávka v celkové výši
909.825,- Kč byla ve vztahu mezi úpadkyní (původní věřitelkou) a oprávněným
(dlužníkem) v době uzavření smlouvy (16. 4. 2002) promlčena, nebylo sporu.
Právo z občanskoprávního vztahu zaniká (mimo jiné) způsobem předvídaným
v ustanovení § 580 obč. zák. Předpoklady, jejichž splnění se vyžaduje k tomu,
aby pohledávky zanikly, jsou: 1) vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky
mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a
naopak; výjimky ze vzájemnosti /např. § 529 odst. 2 obč. zák./ nejsou v souzené
věci podstatné), 2) stejný druh plnění (ten je dán, jde-li o pohledávky
peněžité), 3) způsobilost pohledávek k započtení, resp. okolnost, že nejsou
zákonem nebo dohodou prohlášeny za nekompenzabilní, a 4) právní úkon směřující
k započtení (jednostranný nebo dvoustranný). K zániku peněžitých pohledávek v
rozsahu, v němž se vzájemně kryjí, pak dochází okamžikem, kdy se pohledávky
setkaly (kompenzační úkon má účinky ex tunc).
Střet pohledávek – znamenající při splnění všech zákonných podmínek jejich
zánik v rozsahu, jímž se kryjí – je významný i z hlediska promlčení;
jednostranným právním úkonem totiž nelze započíst promlčené pohledávky. Pro
posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze k započtení použít,
popř. započtení proti ní úspěšně namítat), je rozhodující okamžik, kdy se
pohledávky setkaly. Pokud je podmínka vzájemnosti splněna, platí, že byla-li
vzájemná pohledávka promlčena již v okamžiku, kdy dospěla pohledávka později
splatná, je zánik závazku jednostranným započtením (ať již podle § 581 odst. 2
obč. zák. nebo podle § 358 obch. zák.) vyloučen; jinými slovy, uplynutí
promlčecí doby až poté, kdy se splatné pohledávky setkaly, nemá vliv na možnost
započtení.
V případě, kdy se povinný stal věřitelem oprávněného po vzniku závazku, který
za oprávněným měla třetí osoba, je třeba shora uvedené zásady revidovat, neboť
podmínka vzájemnosti – výše vyložená – nastala až účinností smlouvy o
postoupení pohledávky; teprve jí se vytváří stav, kdy tu jsou dva závazky mezi
týmiž subjekty, přičemž věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a
naopak. Ke střetu pohledávek – logicky – nemohlo dojít před účinností smlouvy o
postoupení pohledávky, protože do té doby byl věřitelem pohledávky postupitel
(osoba odlišná od povinného). Za této situace se okamžikem určujícím pro
posouzení promlčení postoupené pohledávky stává účinnost smlouvy o jejím
postoupení, k níž došlo 16. 4. 2002. Účinnost smlouvy o postoupení pohledávky
je v poměrech nového věřitele (povinného) a dosavadního dlužníka (oprávněného)
postaveno naroveň střetu vymáhané pohledávky a pohledávky, jejímž věřitelem se
povinný stal.
I když názor, který za rozhodující měl dobu, kdy povinný jednostranným právním
úkonem uplatnil vůči oprávněnému započtení, je mylný, lze finální právní závěr
odvolacího soudu – že pohledávku povinného za oprávněným nelze z důvodu jejího
promlčení započítat, takže vymáhané právo ve smyslu § 268 odst. 1 písm. g/
o.s.ř. nezaniklo – mít za správný. Nejvyšší soud proto – při vyloučení vad
řízení vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. – dovolání zamítl (§
243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (oprávněnému náklady v tomto
stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu