20 Cdo 1789/2024-1306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné BLACK SYSTEM s. r. o., se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru č. 422, identifikační číslo osoby 28122470, zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 2, proti povinnému V. P., zastoupenému JUDr. Elenou Kotorovou, MBA, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská č. 892/1, pro 13 650 000 Kč s příslušenstvím, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 20 Co 240/2023-1114, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 16. června 2023, č. j. 53 EXE 655/2014-1067, ve znění opravného usnesení ze dne 25. července 2023, č. j. 53 EXE 655/2014-1098, zamítl návrhy povinného ze dne 1. února 2023 na zastavení exekuce (výrok I.) a na odklad exekuce (výrok II.). V odůvodnění rozhodnutí soud zejména uvedl, že otázka přípustnosti přezkumu věcné správnosti exekučního titulu (směnečného platebního rozkazu) v této věci již byla pravomocně rozhodnuta se závěrem, že vzhledem k okolnostem případu vedením exekuce na majetek povinného na základě formálně správného a vykonatelného exekučního titulu, i kdyby přísudek neměl oporu v hmotném právu, nedochází ke zjevné nespravedlnosti a není dán prostor pro výjimku z pravidla nepřezkoumatelnosti věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení, neboť povinný měl a reálně i mohl uplatnit svou obranu v námitkovém řízení u nalézacího soudu, k čemuž mu soudy faktické podmínky vytvořily.
Rozhodnutí obsahující uvedený závěr obstálo jak před Nejvyšším soudem, tak i před Ústavním soudem. Nyní se povinný opět domáhá zastavení exekuce z důvodu nesouladu přiznaného plnění s hmotným právem, tj. věcného přezkumu exekučního titulu z důvodu, že vymáhaná pohledávka podle povinného nikdy nevznikla. Nová argumentace povinného spočívá v tom, že oprávněná dle svých účetních uzávěrek nevlastní žádné cenné papíry, a dále že v insolvenčním řízení vedeném ve věci povinného insolvenční správce popřel pravost, výši a pořadí předmětné pohledávky, načež oprávněný vzal insolvenční návrh zpět, čímž podle povinného v kontextu toho, že Vrchní soud v Praze nařídil krajskému soudu provést důkaz kompletní smluvní dokumentací o postoupení pohledávky zajištěné směnkou, oprávněný konkludentně uznal neexistenci předmětné pohledávky.
Soud k nově tvrzeným skutečnostem uvedl, že povinný se v podstatě stále domáhá přezkumu věcné správnosti exekučního titulu, tentokrát s odkazem na názor insolvenčního správce a postup soudu v
insolvenčním řízení. Hmotněprávní posouzení přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení však není pro rozhodnutí o zastavení exekuce ve fázi již po pravomocném vyřešení otázky přípustnosti věcného přezkumu pohledávky v probíhajícím exekučním řízení relevantní.
Krajský soud v Praze k odvolání povinného usnesením ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 20 Co 240/2023-1114, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se zcela ztotožnil s jeho závěry. Odvolací soud popsal řízení o předchozím návrhu povinného na zastavení exekuce před soudy všech stupňů včetně soudu Ústavního a stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci již byla otázka přípustnosti přezkumu věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení pravomocně rozhodnuta. Odvolací soud dal rovněž soudu prvního stupně za pravdu v tom, že průběh insolvenčního řízení povinného nemůže na uvedeném závěru nic změnit mimo jiné z důvodu, že popření pohledávky insolvenčním správcem nepředstavuje konečné rozhodnutí o existenci pohledávky, neboť věřitel má proti němu možnost obrany podáním incidenční žaloby.
Vzhledem k pravomocnému zastavení insolvenčního řízení tak nemá popěrné stanovisko insolvenčního správce žádný význam. Odvolací soud proto uzavřel, že ve věci nenastaly žádné nové skutečnosti, které by mohly změnit závěr vyjádřený v předchozím pravomocném rozhodnutí o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu.
Dovolatel však ve skutečnosti formuloval pouze jednu otázku, a to zda při kumulativním splnění více důvodů jak objektivních (hmotněprávní neexistence pohledávky, neproporcionalita na straně oprávněné, nepoctivé jednání), tak subjektivních (plná invalidita a trvale nepříznivý zdravotní stav povinného), je namístě zastavení exekučního řízení (poznámka Nejvyššího soudu: patrně myšleno zastavení exekuce) z tzv. jiného důvodu podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odvolací soud i soud prvního stupně se podle dovolatele zabývaly pouze možností zastavení exekuce z důvodu hmotněprávní neexistence vymáhané pohledávky, nezohlednily však další důvody, které ve svém souhrnu mohou výjimečně ospravedlňovat naplnění důvodu zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Dovolatel popsal svůj zdravotní stav, okolnosti vzniku vymáhané pohledávky a důvody podjatosti soudce Ústavního soudu Radovana Suchánka, který byl členem senátu, jenž odmítl dovolatelovu předchozí ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou ještě před uplynutím patnáctidenní lhůty pro podání námitek ohledně obsazení senátu. Dovolatel dále odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ohledně možnosti zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud předně uvádí, že ve věci odkladu exekuce není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dále se proto Nejvyšší soud dovoláním zabýval pouze v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I. soudu prvního stupně, tj. o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce.
Nejvyšší soud ve své judikatuře (mimo jiné i v usnesení ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 3478/2020, vydaném v rámci řízení o předchozím návrhu povinného na zastavení exekuce) opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16.
prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV.
ÚS 2735/11, bod 14, 15). Judikatura Ústavního soudu, na níž dovolatel odkazuje, sice ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III.
ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
Judikatura, na níž dovolatel odkazuje, není přiléhavá, neboť se týká případů, v nichž je zjištěný skutkový stav oproti nyní řešené věci zcela odlišný. V úvahu by mohl přicházet pouze závěr uvedený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008. V nyní řešené věci však oproti situaci popsané v uvedeném rozhodnutí, byť povinný tvrdí, že na něm byl zjevně spáchán podvod, nebylo prokázáno, že k vydání exekučního titulu došlo v důsledku trestného činu.
Nejvyšší soud proto uvádí, že odvolací soud jakož i soud prvního stupně dospěly ke správnému závěru, že v dané věci již byla otázka přípustnosti přezkumu věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení pravomocně rozhodnuta. Uzavřely-li soudy při rozhodování o předchozím návrhu povinného na zastavení exekuce, že vzhledem k okolnostem případu vedením exekuce na majetek povinného na základě formálně správného a vykonatelného exekučního titulu, i kdyby přísudek neměl oporu v hmotném právu, nedochází ke zjevné nespravedlnosti a není dán prostor pro výjimku z pravidla nepřezkoumatelnosti věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení, neboť povinný měl a i reálně mohl uplatnit svou obranu v námitkovém řízení u nalézacího soudu, k čemuž mu soudy faktické podmínky vytvořily, přičemž tento závěr obstál i při přezkumu Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, potom z principu nelze tento závěr zvrátit novými tvrzeními a důkazy, jimiž se dovolatel opětovně snažil před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem prokázat neexistenci vymáhané pohledávky.
Nejvyšší soud proto souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nová tvrzení dovolatele nejsou z hlediska rozhodnutí o aktuálním návrhu povinného na zastavení exekuce relevantní.
Uplatňuje-li nyní povinný oproti předchozímu pravomocně skončenému řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce pouze taková nová tvrzení, jež nejsou (ze shora uvedených důvodů) podstatná, potom rozhodnutí odvolacího soudu nemůže záviset na vyřešení otázky, zda při kumulativním splnění více důvodů je namístě zastavení exekuce. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Z výše uvedených důvodů, Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu