20 Cdo 1810/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky v právní
věci žalobce V. P., proti žalovanému M. s. S. – V., o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 110/97, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.
března 2000, č. j. 20 Co 408/99130, ve spojení s doplňujícím rozsudkem
ze dne 4. dubna 2000, č. j. 20 Co 408/99-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2000, č. j. 20 Co
408/99130, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud rozsudkem z 3. listopadu 1999, č. j. 6 C 110/97116, zamítl
žalobu o zrušení rozhodnutí žalovaného ze 16. května 1997, jímž byl žalobce
vyloučen z řad členů žalovaného.
Krajský soud shora označeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu změnil tak,
že rozhodnutí žalovaného zrušil; své rozhodnutí odůvodnil právním závěrem, že
žalobce svým jednáním (jež odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně,
vzal za „jednoznačně prokázané“) popsaným v rozhodnutí o vyloučení sice
členskou povinnost porušil, nikoli však „hrubě“ ve smyslu čl. 8 odst. 3 stanov
žalovaného z 24. dubna 1993. Za toto jednání lze žalobci podle odvolacího soudu
uložit „maximálně“ opatření podle ustanovení čl. 8 odst. 1 stanov (tj. výtku,
dočasné omezení lovu, či snížení podílu na výsledku hospodaření), nebylo ho
však možno ze sdružení vyloučit.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním, jímž
namítá, že soud „nesprávně zhodnotil intenzitu žalobcova jednání“, v důsledku
čehož pak věc - rozhodnutí žalovaného o vyloučení žalobce ze sdružení -
posoudil po právní stránce nesprávně. Podle dovolatele nelze žalobcovy hrubé
urážky členů sdružení hodnotit jako nedostačující k uložení nejpřísnějšího
opatření, jímž je vyloučení. Dále pak dovolatel vyjádřil přesvědčení, že při
úvaze o druhu trestu „je hlasování vedeno jedině vůlí členů sdružení“, a že
soud „nemá právo do většinové vůle členů sdružení zasahovat.“
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 13. března 2000,
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem
č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání (přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je důvodné.
Z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady
řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm.
b/ o. s. ř.), jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení. Protože žádné tzv. zmatečnostní ani jiné vady řízení v
dovolání namítány nebyly a nevyplývají ani z obsahu spisu, je předmětem
dovolacího přezkumu (žalovaný sice namítá i dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. c/ o.s.ř., nijak jej však v dovolání obsahově nevymezuje, pouze odkazuje
na zákonné ustanovení) právní závěr odvolacího soudu, že žalobcovo jednání
popsané v rozhodnutí o jeho vyloučení nebylo takové intenzity, aby je bylo
možno kvalifikovat jako hrubé porušení členské povinnosti, postižitelné
vyloučením ze sdružení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice
správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů, (dále jen „zákon o sdružování občanů“), mohou státní orgány
zasahovat do postavení a činnosti sdružení jen v mezích zákona; podle § 3 odst.
3 téhož zákona upravují práva a povinnosti členů sdružení stanovy sdružení.
Podle ustanovení čl. 6 odst. 2 písm. e) stanov žalovaného
(registrovaných dne 23. srpna 1993 Ministerstvem vnitra pod č. j. VS/1-21
678/93-R) má člen sdružení – kromě jiných – základní povinnost dodržovat ve
sdružení zásady občanského soužití. Podle ustanovení čl. 8 odst. 3 stanov
člena, který hrubě nebo opětovně do jednoho roku po uložení opatření podle
odstavce 2 porušil členskou povinnost, nebo který porušil předpisy o
myslivosti, zbraních, ochraně přírody apod. může členská schůze na návrh výboru
vyloučit ze sdružení.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů (a podle čl. 13 stanov
žalovaného sdružení) může člen sdružení, považuje-li rozhodnutí některého z
jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za
nezákonné nebo odporující stanovám, do třiceti dnů ode dne, kdy se o něm
dozvěděl, nejpozději však do šesti měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o
jeho přezkoumání (ten pak věc projedná a rozhodne za přiměřeného užití
ustanovení části první, třetí a čtvrté občanského soudního řádu, při
respektování kasačního principu – srov. nález Ústavního soudu ČR č. 36 z 10.
března 1998, sp. zn. IV.ÚS 9/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazek 10, ročník 1998 – I. díl, str. 233-237).
Výše citované ustanovení článku 8 odst. 3 stanov žalovaného patří svou
konstrukcí k právním normám s tzv. relativně neurčitou hypotézou, to jest k
těm, jejichž hypotéza není - přímo, resp. úplně - právním předpisem stanovena.
Vyložit takovou normu zpravidla znamená vymezit z předem neurčené množiny
skutečností demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií ty,
jejichž pomocí lze obsah hypotézy stanovit. Takto podaný výklad (potažmo i
právní posouzení věci) lze pak mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit
spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž soud – v souzené věci orgán
sdružení – takto v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických
nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže vymezené skutečnosti
nebo kritéria hypotéza normy ve skutečnosti nepředjímá (jsou jí irelevantní
nebo dokonce s ní obsahově či účelem nesouladné) nebo jsou ve svém souhrnu
objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy,
když význam, s nímž je jednotlivě soud (zde orgán sdružení) spojil, je logicky
nebo věcně neudržitelný (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. října
2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).
Nic z toho orgánu sdružení efektivně vytýkat nelze. Článek 8 odst. 3
stanoví k tomu, aby členovi sdružení bylo možno uložit nejpřísnější opatření,
jímž je vyloučení, jediné (kromě alternativního kritéria opětovnosti, o něž
však v souzené věci nejde, jelikož ani mezi účastníky není sporu o tom, že
žalobce byl vyloučen nikoli pro opětovné, nýbrž pro hrubé porušení členské
povinnosti), a to zcela obecné kritérium. Tím je taková intenzita (závažnost)
porušení povinnosti, aby je bylo možno kvalifikovat jako hrubé. Jestliže orgán
sdružení žalobcovo jednání popsané v rozhodnutí o jeho vyloučení kvalifikoval
jako hrubé porušení povinnosti člena dodržovat ve sdružení zásady občanského
soužití, jeho výklad článku 8 odst. 3 stanov (jež je ustanovením s relativně
neurčitou hypotézou) za neúplný nebo nesprávný, ani za logicky či věcně
neudržitelný (viz. výše) považovat nelze.
Jestliže odvolací soud naopak vycházel z názoru jiného, v důsledku
čehož pak rozhodnutí orgánu sdružení jako nesprávné (ve výkladu pojmů „porušení
povinnosti“ a „hrubé porušení povinnosti“) zrušil, je jeho právní posouzení
věci nesprávné a dovolací důvod tak byl uplatněn právem. Protože na tomto
nesprávném posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, dovolací soud je –
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – zrušil (§ 243b odst.
1 část věty za středníkem) a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud nejen o nákladech dalšího
řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§
243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2002
JUDr. Vladimír Mikušek , v.r.
předseda senátu