20 Cdo 1813/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr.
Pavla Krbka v právní věci žalobkyně H. F., proti žalované W. s. p., s.r.o.,
zastoupené advokátem, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního
soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 198/2005, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2006, č.j. 6 Co
2906/2005-41, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1.
2006, č.j. 6 Co 2906/2005-41, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
V záhlavím uvedeným rozsudkem krajský soud změnil rozsudek ze
dne 26. 9. 2005, č.j. 6 C 198/2005-20 (jímž okresní soud zamítl žalobu na
vyloučení nemovitostí z exekuce vedené u něj pod sp. zn. 7 Nc 1237/2003), tak,
že nemovitosti z exekuce vyloučil. Dospěl k závěru, že kupní smlouvu (ze dne
23. 4. 2004) ohledně těchto nemovitostí uzavřel sice povinný jakožto
prodávající až po doručení usnesení o nařízení exekuce (k němuž došlo 4. 2.
2004), nicméně sám se vlastníkem těchto nemovitostí stal až po tomto dni
(právní účinky vkladu kupní smlouvy, podle níž nemovitosti nabyl, nastaly dne
26. 3. 2004). Zákaz nakládání s majetkem podle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001
Sb.“), se vztahuje pouze na majetek, jejž povinný vlastnil v okamžiku doručení
usnesení o nařízení exekuce, nikoli též na majetek, jehož vlastníkem se povinný
stal až poté.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá žalovaná nesprávné právní
posouzení věci. Je přesvědčena, že zákaz uvedený v § 44 odst. 7 zákona č.
120/2001 Sb. se vztahuje i na majetek, jehož vlastníkem se povinný stane až po
doručení usnesení o nařízení exekuce. Navíc právo na nabytí nemovitosti do
vlastnictví, vyplývající z uzavřené, byť dosud nezavkladované kupní smlouvy, je
„jinou majetkovou hodnotou“ ve smyslu § 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, z níž byl povinný oprávněn
již v okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce. Navrhla, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 4. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – je
důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. nesmí povinný po
doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se svým majetkem včetně
nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné
obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy
majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Se závěrem odvolacího soudu, že zákaz uvedený v § 44 odst. 7
zákona č. 120/2001 Sb. se vztahuje pouze na majetek, jehož vlastníkem byl
povinný v okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce, se nelze ztotožnit,
neboť takové omezení z citovaného ustanovení nevyplývá. Restriktivní výklad
tohoto zákazu je v rozporu s účelem sledovaným exekučním řádem, jímž je
především uspokojení pohledávky oprávněného. Jeho nepřijatelnost lze
demonstrovat na situaci, kdy povinný v době doručení usnesení o nařízení
exekuce nedisponuje žádným postižitelným majetkem a teprve poté nabude darem
např. nemovitost; bylo by zjevně v rozporu s účelem exekuce, aby s touto
nemovitostí mohl v dalším průběhu exekučního řízení (byť před vydáním
exekučního příkazu) volně nakládat. V – exekuci blízkém – režimu konkursu lze
ke stejnému závěru dospět z ustanovení § 6 odst. 2, části věty první před
středníkem, a § 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Právní závěr odvolacího soudu, že zákaz nakládání s majetkem
podle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. se nevztahuje na majetek nabytý
povinným až po doručení usnesení o nařízení exekuce, je tedy nesprávný.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem,
odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§
243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, bude
rozhodnuto v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2007
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu