20 Cdo 1833/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného města P., zastoupeného advokátem, proti
povinnému P. L., zastoupeného advokátem, prodejem movitých věcí pro částku
38.944,50,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp.
zn. E 387/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 29. ledna 2002, č.j. 13 Co 805/2001-26, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 13. dubna 2001,
č.j. E 387/2001-10, kterým Okresní soud v Rokycanech nařídil k vydobytí
pohledávky oprávněného ve výši 38.944,50,- Kč s příslušenstvím a nákladů
předcházejícího řízení výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a povinného
zavázal k zaplacení soudního poplatku za exekuční řízení v částce 780,- Kč. O
vykonatelnosti podkladového rozsudku Okresního soudu v Příbrami odvolací soud
nepochyboval a za splněné považoval i ostatní předpoklady nařízení výkonu
rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný (zastoupen advokátem)
včasným dovoláním, jímž namítá, že mu – ustanovením opatrovníka, ač pro to
nebyly splněny zákonné podmínky, jelikož v době nalézacího řízení bydlel na
soudu známé adrese a nebyl tudíž osobou neznámého pobytu – soud „odňal možnost
se před ním osobně hájit“, v čemž povinný spatřuje „odnětí ústavních práv.“
Pokud jde o exekuční titul, podkladový rozsudek považuje za věcně nesprávný,
jelikož byt oprávněného neužíval a jakékoli závazky k němu tedy neměl a
nemá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejdříve posuzoval, zda
je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov.
§ 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
o.s.ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl
nařízen výkon rozhodnutí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené –
rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 a 2
o.s.ř. je dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým
soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (nařídil
výkon rozhodnutí), přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem
(srov. § 237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, je možné zásadní právní význam napadeného
usnesení spojovat s otázkou, zda případné nesplnění podmínek pro ustanovení
opatrovníka účastníku neznámého pobytu v řízení, jehož výsledkem bylo vydání
podkladového rozhodnutí, je samo o sobě překážkou nařízení jeho výkonu.
Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
(publikovaným rozhodnutím) řešena nebyla, přičemž její posouzení se promítá
nejen do výsledku konkrétního řízení, ale do soudní praxe obecně, je rozhodnutí
odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zásadně právně
významné; dovolání je tudíž přípustné.
Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a
o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji
na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí.
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení
peněžitého plnění soud – z hlediska jeho věcného posouzení – zkoumá, zda
rozhodnutí (případně jiný exekuční titul), jehož výkon je navržen, bylo vydáno
oprávněným orgánem, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda
oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován
v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.),
zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený
jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda vymáhané právo nezaniklo prekluzí a
zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1
o.s.ř.). Věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí (jiného exekučního titulu)
soud přezkoumávat nemůže (stejně jako nepřihlíží k tomu, zda povinný uloženou
povinnost splnil, případně v jakém rozsahu).
Vykonatelnost rozhodnutí (jiného exekučního titulu), jehož výkon byl
navržen, je vlastnost, která je činí způsobilým k tomu, aby bylo i proti vůli
povinného subjektu uskutečněno. Závěr o tom, že rozhodnutí (jiný exekuční
titul) není v době, kdy soud rozhoduje o návrhu oprávněného na nařízení výkonu
rozhodnutí, vykonatelné, je důvodem zamítnutí návrhu; byl-li nedostatek
vykonatelnosti zjištěn poté, co výkon rozhodnutí byl již nařízen, musí soud (i
bez návrhu) výkon rozhodnutí zastavit (§ 268 odst. 1 písm. a/, § 269 odst. 1
o.s.ř.).
I když soud vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí
opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§ 261 odst. 2 o.s.ř.), případně z
potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí (§ 261 odst. 3 o.s.ř.), je v případě pochybností oprávněn (a
povinen) provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo
vykonávané soudní rozhodnutí vydáno (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo
řádně doručeno). To, za jakých podmínek se podkladové rozhodnutí stane
vykonatelným po stránce formální – a o ni v dané věci jde – upravují v případě
rozsudků vydaných v občanském soudním řízení, ustanovení § 161 a § 162 o.s.ř.
Rozsudek ukládající povinnost plnit je vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k
plnění; počátek této lhůty se odvíjí buď od právní moci, která nastává tehdy,
když doručený rozsudek již nelze napadnout odvoláním, nebo od jeho doručení
tomu, kdo má plnit (srov. § 159 odst. 1, § 160 odst. 1, 4, 161 odst. 1 o.s.ř.).
Základem úvah ústících v závěr, že rozsudek, jehož výkon oprávněný navrhl, byl
v době rozhodování soudu vykonatelným, je najisto postavené doručení stejnopisu
jeho písemného vyhotovení do vlastních rukou osobám určeným v ustanovení § 158
odst. 2 o.s.ř., tj. účastníkům, popřípadě jejich zástupcům.
V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v
Příbrami ze 30. září 1998, č.j. 7 C 232/97-39. Povinného, jehož pobyt soud
pokládal za neznámý, zastupoval v řízení opatrovník ustanovený ve smyslu § 29
odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (podle
potvrzení okresního soudu nabyl rozsudek právní moci v prosinci 1998).
Jak již dovodila soudní praxe (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 11/2000 pod poř. č. 123 nebo usnesení z 29. 5. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné v témže časopise č. 6/2002 pod poř. č. 105),
okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého
rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu § 237 odst. 1
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, nebo „jinou“ vadou
podle § 241 odst. 3 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o
výkon takového rozhodnutí. Tvrdí-li tedy dovolatel, že v řízení vedeném u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 232/97 mu byl ustanoven opatrovník,
ač k tomu nebyly splněny podmínky stanovené v § 29 odst. 2 občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (šetření pobytu zůstalo kusé), a z toho
důvodu s ním soud nejednal (ani mu nedoručil rozsudek), namítá, že mu
nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před
soudem. Uvedená námitka je však relevantní toliko v řízení o opravném
prostředku proti rozsudku v řízení nalézacím.
Odtud vyplývá závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním
řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se exekuční
soud zabývat nemůže. Při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového
rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného
vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však
dovolatel nevznesl.
Protože odvolací soud vycházel z výše uvedeného, je jeho právní posouzení
správné a argumenty uplatněné v dovolání neobstojí. Jelikož vady uvedené v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/, a v § 229 odst. 3 o.s.ř. ani jiné vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel –
ve vztahu k řízení o výkon rozhodnutí – netvrdil a ze spisu nevyplývají,
Nejvyšší soud – bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem, odst. 6 část věty za
středníkem o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; povinný (dovolatel), který svým dovoláním
úspěšný nebyl, právo na náhradu svých nákladů nemá a oprávněnému, jenž by právo
na jejich náhradu měl, v tomto stadiu řízení náklady (podle obsahu spisu)
prokazatelně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu