20 Cdo 1849/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve
věci žalobkyně E. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. B., o vyloučení
věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C
1/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 2.
2006, č. j. 51 Co 496/2005-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem z 27. 6. 2005, č. j. 6 C 1/2004-33, obvodní soud zamítl žalobu na
vyloučení tam uvedených nemovitostí (družstevní bytové jednotky a
spoluvlastnických podílů na společných částech domu a na pozemcích) z výkonu
rozhodnutí. Obvodní soud uzavřel, že žalobkyně (manželka povinného) není
výlučnou vlastnicí nemovitostí, resp. spoluvlastnických podílů, jelikož
společný nájem družstevního bytu se společným členstvím obou manželů, vzniklý
za trvání manželství, dosud – stejně jako manželství samotné – trvá. Dohodu z
28. 11. 1995, jíž si povinný a žalobkyně v rámci vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (dále též jen „BSM“), zrušeného rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 2, sp. zn. 11 C 118/95-4, z 27. 6. 1995, pravomocným 18. 10.
téhož roku, za trvání manželství vypořádali také „vlastnictví družstevního
podílu“ (tak, že se jeho „jediným vlastníkem a výlučnou členkou SBD stává
žalobkyně“), považoval soud za odporující ustanovení § 705 odst. 2 (zejména
jeho věty druhé, připouštějící dohodu pouze rozvedených manželů) občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a tedy podle § 39 obč. zák. za neplatnou.
V důsledku toho pak kvalifikoval jako neplatnou také dohodu o převodu bytové
jednotky podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb., uzavřelo-li ji bytové družstvo pouze
s manželkou povinného, ačkoli dle názoru soudu mohla být takováto dohoda
uzavřena jen s oběma manželi jako (dosud) společnými členy družstva a
společnými nájemci družstevního bytu. Ze závěru o neplatnosti obou smluv pak
soud prvního stupně dovodil závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně.
Městský soud rozsudek obvodního soudu – byť s výhradou, že „je sice věcně
správný, nikoli však zcela přiléhavě odůvodněný“ – potvrdil. Za správný
považoval závěr obvodního soudu o neplatnosti dohody o vypořádání BSM a v jejím
rámci i o vypořádání vlastnictví družstevního podílu k bytu, a stejně tak závěr
o neplatnosti dohody podle zákona č. 72/1994 Sb., a v konečném důsledku pak i
závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Za zásadní pro závěr o
nedůvodnosti excindační žaloby však odvolací soud považoval skutečnost, že
závazek žalobkynina manžela (v exekučním řízení povinného), jak plyne z
odůvodnění exekučního titulu, vznikl z jeho podnikatelské činnosti v roce 1994,
tedy za trvání manželství i BSM. Za tohoto stavu podle odvolacího soudu
„nemohlo mít zrušení BSM rozsudkem podle § 148a odst. 2 obč. zák. v rozhodném
znění vliv na nemožnost uspokojit závazek oprávněného ve vztahu k povinnému v
rámci výkonu rozhodnutí.“ Tento závěr odvolací soud odůvodnil poukazem na
ustanovení § 262a odst. 1, 2 o.s.ř., jež se sice vztahuje na případy, kdy byl
zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) smlouvou
manželů zúžen, jež však – podle jeho názoru – za neexistence výslovné úpravy
„lze analogicky vztáhnout i na výkon rozhodnutí postihující majetek, patřící
dříve do BSM, které bylo následně rozhodnutím soudu zrušeno, jestliže vymáhaná
pohledávka vznikla za doby trvání manželství jako závazek jednoho z manželů.“
odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že při
posuzování neplatnosti obou dohod, tedy jak dohody nerozvedených manželů o
vypořádání jejich zrušeného BSM, tak dohody nerozvedené žalobkyně s SBD o
převodu bytové jednotky, je nutno postupovat podle kogentních ustanovení
občanského zákoníku, nikoli tedy podle ustanovení zákoníku obchodního, jenž
právo společného nájmu manželů neupravuje (viz první odstavec na šesté straně
napadeného rozsudku odvolacího soudu /č.l.51/).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (doplněné podáním z
března 2008, tedy asi 22 měsíců po uplynutí dovolací lhůty /viz § 241b odst. 3
o.s.ř./), jehož přípustnost dovozuje z stanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že právní
otázka možnosti (analogického) použití ustanovení § 262a o.s.ř. i pro případy,
kdy se exekuce netýká majetku spadajícího do SJM dohodou manželů zúženého, ale
do BSM zrušeného soudním rozhodnutím a následně dohodou vypořádaného, ještě
nebyla dovolacím soudem vyřešena. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelka spatřuje v analogickém
použití ustanovení § 262a o.s.ř., jehož výklad odvolací soud podal „nepřípustně
extenzivně“, a tedy v rozporu s ustanovením článku 2 Listiny základních práv a
svobod. Ustanovení § 262a o.s.ř. podle dovolatelky na případy, kdy bylo BSM
povinného a jeho manželky pravomocně zrušeno soudním rozhodnutím podle § 148a
odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění a poté dohodou vypořádáno, použít nelze.
Nesprávné je podle dovolatelky také právní posouzení dohody o vypořádání BSM
(jejíž součástí bylo i ujednání, že „jediným vlastníkem družstevního podílu a
výlučnou členkou SBD“ je žalobkyně) jako neplatné. Členský podíl v bytovém
družstvu, pokud má majetkovou hodnotu, lze považovat za majetek a jako takový
jej dle dovolatelky lze vypořádat v rámci vypořádání (soudem zrušeného) BSM.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.),
daný tím, že je v něm řešena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená
právní otázka (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro
předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně.
Dovolání je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr
odvolacího soudu, že excindační žalobu lze za analogického použití § 262a
o.s.ř. zamítnout i v případech, kdy se výkon rozhodnutí týká také věcí nebo
pohledávek či jiných majetkových práv, jež – původně – patřily do BSM, které
však bylo zrušeno soudním rozhodnutím a následně dohodou vypořádáno, a dále
(nikoli již ovšem neřešený) závěr, že dohoda o vypořádání BSM, jejíž součástí
je ujednání, že výlučnou vlastnicí a členkou družstva se stává žalobkyně, je
pro rozpor se ustanovením § 705 dost. 2 obč. zák. neplatná.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Pokud jde o ustanovení § 262a odst. 1 o.s.ř., to se použije i při nařízení
výkonu rozhodnutí postihujícího majetek ze zaniklého (nejen tedy pouze
zúženého) společného jmění manželů, avšak pouze tehdy, jestliže po zániku SJM
nedošlo k jeho vypořádání (ať již dohodou či rozhodnutím soudu nebo na základě
domněnky podle § 150 odst. 4 obč. zák.), v tomto směru tedy názor odvolacího
soudu o možnosti analogické aplikace ustanovení § 262a o.s.ř. i na případy
zaniklého a (v daném případě dohodou) vypořádaného BSM vskutku správný není. V
případě, že zaniklé SJM bylo vypořádáno dohodou manželů, podle níž získal
manžel povinného ze společného jmění majetek, který byl postižen nařízením
výkonu rozhodnutí, musí být v exekučním řízení přihlédnuto rovněž k § 150 odst.
2 obč. zák., podle něhož nesmí být dohodou manželů o vypořádání společného
jmění dotčena práva věřitelů (toto ustanovení je ovšem účinné teprve od 1. 8.
1998, a tedy pro dohody uzavřené před tímto datem, jako je tomu v souzené věci,
nepoužitelné). Právem věřitele ve smyslu § 150 odst. 2 obč. zák. je nepochybně
též právo na uspokojení jeho pohledávky z majetku patřícího do SJM (BSM),
jestliže takové právo měl před uzavřením dohody o vypořádání zaniklého SJM,
případně BSM (srov. též např. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1435. s. nebo Výkon rozhodnutí v soudním
řízení. Linde Praha, 2004, 835. s.).
O takový případ sice v souzené věci nejde, jelikož dohoda o vypořádání BSM byla
ve znění dodatku, jak výše uvedeno, uzavřena dne 28. 11. 1995, zatímco exekuční
titul, z něhož oprávněnému vzniklo právo na uspokojení pohledávky, byl – v
druhé instanci – vydán teprve dne 22. 1. 2001, přesto však zde je důvod (viz
dále) k závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně.
Druhý dovoláním napadený právní závěr spočívá v posouzení smlouvy o vypořádání
BSM – v části obsahující ujednání, že „jediným vlastníkem členského podílu a
výlučnou členkou SBD se stává žalobkyně“ – jako neplatné. Zde se odvolací soud
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že takovouto dohodu mohli – s
ohledem na kogentní povahu ustanovení § 705 odst. 2 obč. zák. – uzavřít pouze
rozvedení manželé.
Tomuto závěru nelze upřít důvodnost, jelikož je v souladu jak s judikaturou, a
to starší (srov. např. rozhodnutí publikovaná pod R 14/78, str. 138/334 a
143,144/349,350 či pod R 34/83, str. 229,230/501,502) i současnou (např.
rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1938/99), včetně ústavní (viz nález sp. zn. II. ÚS
216/99, uveřejněný ve sv. č. 16 pod poř. č. 177), tak s literaturou (srov.
např. Občanský zákoník II, komentář. 1. vydání. Praha, C.H. Beck, 2008, 1898.
s., 3. odstavec, či Vlastnictví a nájem bytů. Linde Praha, 2000, 230. s). V
citované i mnohé další literatuře i soudní praxi je opakovaně zdůrazňován
závěr, že dohodu podle ustanovení § 705 obč. zák., a tedy i dohodu o tom, kdo
bude dalším výlučným členem bytového družstva, mohou uzavřít pouze rozvedení
manželé.
Z uvedeného pak plyne, že správné je i posouzení smlouvy podle zákona č.
72/1994 Sb. jako neplatné a z něj vyvozený závěr, že excindační žaloba je pro
nedostatek aktivní legitimace žalobkyně nedůvodná.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobkyni prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst.
6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka zůstala procesně neúspěšná, žalovanému náklady dovolacího řízení,
na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této
procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a §
243b odst. 5 o.s.ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Vladimír Mikušek,v.r.
předseda senátu