20 Cdo 1852/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné S. B., a.s., proti povinnému Ing. H. M., zastoupenému
advokátem, o 550.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 69 Nc 393/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Brně z 23.5.2006, č.j. 20 Co 353/2005-51, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně z 23.5.2006, č.j. 20 Co 353/2005-51, a usnesení
Městského soudu v Brně ze 16.10.2003, č.j. 69 Nc 393/2002-37, se ruší a věc se
městskému soudu vrací k dalšímu řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 16.10.2003,
č.j. 69 Nc 393/2002-37, kterým městský soud zamítl návrh povinného na zastavení
výkonu rozhodnutí, odůvodněný tvrzením, že proti (nyní vymáhané) pohledávce
oprávněné (přiznané jí rozsudkem Krajského soudu v Brně z 28.11.2001, č.j. 28
Co 406/99-109) započetl svou (proti)pohledávku, kterou měla za oprávněnou
původně společnost A. spol. s r.o., jež ji 30.4.2002 postoupila společnosti A.
T. C. L., která ji pak 10.5.2002 převedla na povinného. Odvolací soud
akceptoval námitku oprávněné, že (proti)pohledávka povinného, kterou měla za
oprávněnou původně A. spol. s r.o., byla již předtím, než ji nabyl povinný,
promlčena. Pohledávky se podle odvolacího soudu nesetkaly 3.7.1995, jak to
tvrdí povinný (viz také usnesení o nařízení exekuce na č.l. 6, z něhož plyne,
že exekuční titul stanovil splatnost přiznané a nyní exekuované pohledávky k
3.7.1995 /od následujícího dne, tedy od 4.7.1995 přiznal oprávněné úrok z
prodlení/), ale teprve 10.5.2002, tedy v den uzavření smlouvy, jíž společnost
A. T. C. L. postoupila pohledávku (nabytou 30.4.2002 od společnosti A. spol. s
r.o.) za oprávněnou z titulu smlouvy o dílo č. 02/94 z 22.9.1994; to však již
byla pohledávka podle odvolacího soudu „dávno promlčena“.
S námitkou povinného, že podle druhé věty ustanovení § 358 obchodního zákoníku
kompenzaci nebrání, je-li pohledávka promlčena, avšak promlčení nastalo teprve
po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení, se odvolací soud
vypořádal závěrem, že nyní vymáhaná (a exekučním titulem přiznaná) pohledávka
oprávněné za povinným se s (proti)pohledávkou povinného, jenž ji nabyl teprve
10.5.2002 nemohla setkat, protože pohledávka z titulu smlouvy o dílo byla
pohledávkou společnosti A. spol. s r.o. (jež ji „v promlčecí době u soudu k
získání exekučního titulu neuplatnila“) za oprávněnou, zatímco nyní ke
kompenzaci namítaná (proti)pohledávka je pohledávkou povinného, tedy subjektu
jiného. „Firma A. spol. s r.o.“, vysvětluje odvolací soud, „neměla u S. žádný
dluh, tedy protipohledávku, se kterou by se mohla pohledávka A. setkat. Další
nositel pohledávky A. T. rovněž neuplatnil svou pohledávku u soudu k získání
exekučního titulu. Ani vůči tomuto nositeli nároku neměl S. protipohledávku.
Povinný je již třetím nositelem v řadě od vzniku nároku. Pohledávka, kterou
operuje povinný, se setkala s pohledávkou oprávněného skutečně až 10.5.2002,
když v té době již pohledávka, kterou získal pan M., byla již dávno promlčena.
Teprve v roce 2002 vůči sobě stanuly subjekty, které jsou nositeli tvrzených
nároků a které jsou povinny s tvrzených vzájemně započitatelných nároků. Brání-
li se oprávněný námitkou promlčení s poukazem na to, že pohledávka byla
promlčena dávno před tím, než se setkala s jeho pohledávkou vůči povinnému,
způsobuje, že povinný je sice nositelem protipohledávky, ta ale není
vymožitelná soudem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní
význam přisuzuje napadenému rozhodnutí s odůvodněním, že je v něm posuzována
otázka judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešená, a to jednak, „zda vznesená
námitka promlčení při započtení způsobí neplatnost započtení, a jednak, zda
změna v subjektu v důsledku postoupení pohledávky po uplynutí promlčecí doby
pohledávky brání započtení pohledávek ve smyslu § 358 obchodního zákoníku,
případně zda brání takovému započtení vznesená námitka promlčení.“
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
dovolatel namítá, že soudy obou stupňů „nesprávně právně vyložily a aplikovaly
ustanovení § 358 obchodního zákoníku ve spojení s §§ 580 – 581 občanského
zákoníku, přičemž zřejmě opomenuly aplikovat ustanovení § 111 občanského
zákoníku.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s
ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že v dovolacím
řízení má být zodpovězena judikaturou Nejvyššího soudu dosud nevyřešená otázka
(§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale
pro soudní praxi obecně.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3
o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné –
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v
dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
závěr odvolacího soudu, že oprávněná mohla úspěšně vznést námitku promlčení
(proti)pohledávky povinného, a z toho plynoucí závěr (pro případ kladné
odpovědi), že povinný naopak se svým návrhem na zastavení exekuce pro zánik
práva započtením úspěšný být nemohl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového
stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech
účastníků).
Protože obchodní zákoník ustanovení o změně závazku v osobě věřitele či
dlužníka neobsahuje, platí ustanovení § 524 – § 530 občanského zákoníku o
postoupení pohledávky i pro obchodní závazkové vztahy. Předmětem smlouvy o
postoupení může být pohledávka jakéhokoli druhu, tedy i jiná než peněžitá,
podmínkou však je, že jde o určitou a existující, popřípadě podmíněně
existující pohledávku proti konkrétnímu dlužníkovi. Lze tedy postoupit i
pohledávku promlčenou, neboť teprve vznesením námitky promlčení u soudu se z
promlčených pohledávek stávají pohledávky naturální, u soudu nevynutitelné. K
postoupení je způsobilá i pohledávka, jejíž existence je sporná či pohledávka,
jejíž vznik je vázán na splnění podmínky (§ 36), to vše však za předpokladu, že
občanský zákoník nebo jiný předpis postoupení určitých pohledávek nezakazuje
(srov. Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání. C.H.BECK Praha 2008 s 413,
415, 418).
Naproti tomu pokud jde o započtení, tento institut je pro obchodní vztahy
modifikován (kromě jiného) ustanovením § 358 obchodního zákoníku, jež stanoví,
že kompenzaci nebrání, je-li pohledávka promlčena, avšak promlčení nastalo
teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Pro možnost
započtení jednostranným úkonem je tedy rozhodující, že pohledávka nebyla
promlčena v době, kdy se pohledávky, jež mají být započteny a jsou i jinak
způsobilé k započtení, setkaly. Jen to, že v době, kdy je učiněn projev
směřující k započtení, byla již započítávaná pohledávka promlčena, započtení
nebrání. Není tedy rozhodné, zda jsou pohledávky nepromlčené ještě v době, kdy
je proveden úkon k jejich započtení, jednostranný úkon započtení je tedy možno
ohledně pohledávek, které se setkaly jako nepromlčené a jsou i jinak v této
době k započtení způsobilé, platně učinit i po delším čase v době, kdy již
promlčení nastalo, a pohledávky zaniknou zpětně, k okamžiku, kdy se jako
pohledávky způsobilé k započtení setkaly. Toto obecně platné pravidlo je v
obchodním zákoníku vyjádřeno výslovně (srov. Obchodní zákoník. Komentář. 12.
vydání. C.H.BECK Praha 2009 s 953, 955).
V daném případě je tedy proti pohledávce oprávněné za povinným ve výši
550.000,- Kč splatné 3.7.1995, přisouzené rozsudkem Krajského soudu v Brně z
28.11.2001, č.j. 28 Co 406/99-109, a nyní vymáhané exekucí pod sp. zn. 69 Nc
393/2002, namítnuta k započtení pohledávka společnosti A. spol. s r.o. za
oprávněnou, vzniklá podle názoru povinného na základě smlouvy o dílo č. 02/99 z
22.9.1994 ve výši 346.346,- Kč s příslušenstvím, která byla smlouvou z
30.4.2002 postoupena společnosti A. T. C. L. a touto společností pak smlouvou z
10.5.2002 povinnému.
Ustanovení § 400 obchodního zákoníku, podle něhož změna v osobě dlužníka nebo
věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby, vychází ze zásady, že změnou v osobě
dlužníka nebo věřitele se práva nebo povinnosti stran nemění (srov. týž
Komentář k Obchodnímu zákoníku s 994). Aby bylo možno učinit závěr o důvodnosti
námitky promlčení z hlediska druhé věty § 358 obchodního zákoníku, bude muset
být zjištěno, zda pohledávka společnosti A. spol. s r.o. za oprávněnou skutečně
existovala a v kladném případě, kdy se pohledávky staly způsobilými k
započtení, tedy (byly-li i jinak ke kompenzaci způsobilé), kdy se setkaly,
neboli, jinými slovy, kdy se staly splatnými, či řečeno přesněji, kdy se stala
splatnou pohledávka s pozdější splatností. To ovšem krajský soud s ohledem na
jiný důvod, proč návrh zamítl, totiž pro nedostatek „totožnosti subjektů, jež
jsou nositeli pohledávky a dluhu“ (č.l. 52), nezjišťoval. Přitom ze spisu
(např. z přiloženého exekučního titulu či z usnesení o nařízení exekuce) sice
plyne, že pohledávka oprávněné za povinným se stala splatnou 3.7.1995 (od
následujícího dne byl oprávněné titulem přiznán úrok z prodlení), pokud však
jde o splatnost postupované pohledávky za oprávněnou, ze smluv o cessi ani z
jiných přiložených dokladů (z jednostranného zápočtu, z oznámení o postoupení
pohledávky) datum splatnosti této pohledávky neplyne a jediný, avšak dosud
ničím nedoložený údaj je obsažen v návrhu na zastavení exekuce (č.l. 10 versa),
kde je uvedeno datum 7.12.1994, jež podle povinného mělo vyplývat z faktury č.
94065.
Protože odvolací soud vycházel z nesprávného právního názoru, jestliže (při
nerespektování zásady, že postoupit – a za určitých podmínek také započíst –
lze i pohledávku promlčenou) zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil
pro nedostatek „totožnosti subjektů, které jsou nositeli pohledávky a dluhu“,
neprovedl dokazování nutné pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 358
obchodního zákoníku, totiž dokazování stran existence a splatnosti pohledávky
společnosti A. spol. s r.o. za oprávněnou (povinný přitom v návrhu na zastavení
exekuce /č.l. 10 versa/ přednesl tvrzení, že tato pohledávka existovala na
základě faktury č. 94065 a že se stala splatnou dnem 7.12.1994). Tím došlo k
postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), Nejvyšší soud tudíž napadené rozhodnutí bez
jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc
vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23 . července 2009
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu