20 Cdo 1852/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné FOCUS – METAL, s.r.o., se sídlem ve Valašském Meziříčí,
Jiráskova 399/11, identifikační číslo osoby 62303414, zastoupené Mgr. René
Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, adresa pro doručení
Karviná – Fryštát, K. Sliwky 34, proti povinné Vodovody a kanalizace Jablonné
nad Orlicí, a. s. se sídlem v Jablonném nad Orlicí, Slezská 350, identifikační
číslo osoby 48173398, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, pro částku 151.703.481,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc
15871/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
z 21. 12. 2009, č.j. 19 Co 448/2009-58, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 12. 2009, č.j. 19 Co
448/2009-58, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze 16. 9. 2009, č.j.
0 Nc 15871/2008-48, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 16. 9.
2009, č.j. 0 Nc 15871/2008-48, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na
zastavení exekuce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že
exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně
postupu soudu) vydaných v nalézacím řízení, jejichž obsahem je vázán a z nichž
je povinen vycházet; případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně
existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí, což podle názoru odvolacího
soudu znamená, že „vytýkané nedostatky rozhodčího řízení (námitka týkající se
platnosti rozhodčí doložky, případně ustanovení rozhodce), jehož výsledkem bylo
vydání podkladového rozhodnutí, jsou pro nařízení exekuce bez významu a nemohou
tedy být ani důvodem pro zastavení exekuce.“ Otázka platnosti rozhodčí doložky
bude řešena v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, vedeném u Okresního soudu v
Novém Jičíně, dosud pravomocně neskončeném.
Proti usnesení krajského soudu podala povinná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s
ustanovením § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. Zásadní právní význam
napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „právní otázka, zda je
případný nedostatek rozhodčího řízení, spočívající v neplatnosti rozhodčí
doložky a nedostatku pravomoci rozhodce překážkou pro nařízení exekuce, a tedy
důvodem pro její zastavení,“ je odvolacími soudy (viz např. usnesení Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 10 Co 512/2004) rozhodována rozdílně. Povinná –
posuzováno ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. podle obsahu dovolání –
namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež
spatřuje v závěru odvolacího soudu, že námitka týkající se platnosti rozhodčí
doložky, případně ustanovení rozhodce, jehož výsledkem bylo vydání podkladového
rozhodnutí, je pro nařízení exekuce bez významu a nemůže tedy být ani důvodem
pro zastavení exekuce. Poukazujíc na usnesení sp. zn. 10 Co 512/2008, v němž
Krajský soud v Ostravě řešil „skutkově identický případ“, povinná shodně s
uvedeným soudem zdůrazňuje, že zápis z jednání z 20. 12. 2006 (čl. 34), při
němž se účastníci dohodli pouze o tom, že „budou preferovat řešení vztahu podle
bodu 1. smírnou cestou a že v případě sporu tento nepovedou soudní cestou nýbrž
v zájmu snížení nákladů případným rozhodčím řízením, kde konkrétního rozhodce
určí případný žalobce,“ není způsobilý prokázat existenci rozhodčí smlouvy.
Tento zápis je pouze záznamem o jednání mezi stranami jednajícími o problémech
vzniklých v souvislosti s právními vztahy, v nichž oprávněná je vlastníkem
pozemků, na kterých stojí stavby a zařízení povinné, a o jejich možných
řešeních. Ze zápisu nelze jednoznačně dovodit shodnou vůli obou stran konkrétně
určené majetkové spory řešit v rozhodčím řízení. Termín „případným rozhodčím
řízením“ je nutno vykládat tak, že strany rozhodčí smlouvu uzavřou teprve v
případě sporu, tedy až v budoucnu; existence řádně sjednané písemné rozhodčí
smlouvy však v předmětném řízení doložena nebyla. Zápis z jednání navíc
jednoznačně nevymezuje, jaký okruh majetkových sporů by měl rozhodce projednat.
Oprávněná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č.
7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.
s. ř.), daný tím, že rozhodovací praxe (přinejmenším dvou odvolacích) soudů je
totiž vskutku rozdílná, a kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s
usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, z jehož odůvodnění plyne
mimo jiné, že pro účely posouzení pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu
je nutno přesně rozlišovat mezi neplatností rozhodčí doložky (smlouvy) a její
neexistencí.
Dovolání je také důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s.
ř., jež by řízení činily zmatečným, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají
ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.),
je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že „vytýkané
nedostatky rozhodčího řízení (námitka týkající se platnosti rozhodčí doložky,
případně ustanovení rozhodce), jehož výsledkem bylo vydání podkladového
rozhodnutí, jsou pro nařízení exekuce bez významu a nemohou tedy být ani
důvodem pro zastavení exekuce.“
Odvolací soud předně při zaujetí uvedeného závěru vycházel implicite –
ovšem bez jakéhokoli odůvodnění – z názoru, že v souzené věci jde o otázku
platnosti rozhodčí smlouvy. Tak tomu však není, naopak návrh na zastavení
exekuce (v němž pojem „platnost /či neplatnost/ rozhodčí smlouvy“ není uveden
ani jednou) je výslovně odůvodněn tvrzením, že „v nalézacím řízení rozhodovala
osoba, která neměla k rozhodování pravomoc“ (čl. 33), a že právě z tohoto
důvodu má být exekuce jako nepřípustná podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
zastavena. V bodě III. návrhu (čl. 32) povinná s poukazem na usnesení Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 10 Co 512/2008 zdůrazňuje, že zápis z jednání
uskutečněného 18. 12. 2006, z nějž oprávněná dovozuje pravomoc rozhodce,
„způsobilý prokázat existenci rozhodčí smlouvy není“. Totéž platí o odvolání, v
němž větu z uvedeného zápisu, že „strany budou preferovat řešení vztahu podle
bodu 1. smírnou cestou a dohodly se, že v případě sporu tento nepovedou soudní
cestou, nýbrž v zájmu snížení nákladu případným rozhodčím řízením“ vykládá
(stejně jako v dovolání) tak, že se strany dohodly, že rozhodčí smlouvu uzavřou
teprve v případě sporu, tedy až v budoucnu.
Posuzováno tedy podle obsahu návrhu na zastavení exekuce, včetně konkrétních
skutkových tvrzení v něm obsažených, zejména o obsahu jednání uskutečněného
18.12.2006, je tento návrh odůvodněn nepřípustností exekuce podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. nikoli pro neplatnost rozhodčí smlouvy, ale pro její
neexistenci a z toho vyplývající nedostatek pravomoci orgánu, jenž exekuční
titul vydal (k nutnosti zkoumání otázky, zda exekuční titul byl vydán orgánem,
který k tomu měl pravomoc, srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000, či,
ze starší judikatury, pod číslem 21/81 na s. 160/498.
Jestliže soudy obou stupňů, vedeny nesprávnou úvahou, že jde o otázku
neplatnosti rozhodčí smlouvy, o níž samozřejmě k návrhu na zrušení rozhodčího
nálezu rozhoduje – a v tom je závěr soudů obou stupňů správný – nalézací soud,
k otázce samotné existence (či neexistence) takové smlouvy neprovedly
dokazování (k němuž je ovšem třeba podle § 122 odst. 1 o. s. ř. nařídit
jednání, jak to ostatně plyne z ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř.), zatížily
řízení vadou, jež mohla mít – a v souzené věci měla – za následek nesprávné
právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k níž musí soud podle
§ 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a poněvadž důvody, pro
něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé
věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu