20 Cdo 1855/98
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po JUDr. A. D., vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. Nc 88/95, o dovolání J. D., proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 1996, č.j. 24 Co
109/96-44, takto:
Dovolání se zamítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. července 1996, č.j. 24 Co 109/96-44,
odmítl odvolání zůstavitelova syna J. D. proti usnesení Státního notářství pro
Prahu 3 ze dne 15. dubna 1965, č.j. 3 D 996/64-29, jímž bylo nabytí veškerého
majetku zůstavitele potvrzeno zůstavitelově manželce E. D. Odvolací soud
citoval ustanovení § 174 zákona č. 142/1950 Sb., občanského soudního řádu,
účinného v době smrti zůstavitele, a článek II. bod 2 zákona č. 263/1992 Sb.,
kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, s tím, že odvolání může podat
účastník řízení do patnácti dnů od doručení rozhodnutí (§ 173 odst. 1 zákona č.
142/1950 Sb.). Za účastníka řízení, který je oprávněn podat odvolání, je podle
soudu nutno v dědickém řízení považovat jen toho, s kým v rámci tohoto řízení
státní notářství jednalo, koho předvolávalo k projednání věci a komu doručovalo
rozhodnutí (včetně rozhodnutí z 15. dubna 1965), případně toho, s kým sice jako
s účastníkem řízení nejednalo, ale jednat mělo, jestliže taková osoba podá
odvolání před právní mocí rozhodnutí (v době, kdy lhůta k podání odvolání ještě
běží některé z těch osob, s nimiž bylo jako s účastníky řízení jednáno). Totéž
platí, bylo-li rozhodnutí této osobě doručeno před právní mocí (před uplynutím
lhůty k podání odvolání těm, s nimiž bylo jako s účastníky řízení jednáno); pak
se lhůta k podání odvolání počítá ode dne doručení rozhodnutí uvedené osobě.
Jiný výklad pojmu účastník řízení by dle soudu byl v rozporu s požadavkem
právní jistoty, neboť by umožňoval zrušit rozhodnutí, která již byla považována
za pravomocná a závazná pro účastníky i všechny orgány (srov. § 159 odst. 1 a 2
a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů - dále též jen "o. s. ř.").
V této věci státní notářství zjistilo, že zůstavitel nezanechal závěť a že jako
dědici ze zákona přicházejí v úvahu zůstavitelova manželka, u níž byl (pro
emigraci) vysloven trest propadnutí majetku, a syn, jehož adresa tehdy nebyla
známa. Proto státní notářství ustanovilo synovi zůstavitele opatrovníka a
usnesením tohoto syna vyrozumělo o dědickém právu a možnosti odmítnout
dědictví, s tím, že nevyjádří-li se do jednoho měsíce, bude se mít za to, že
zůstavitel takového dědice nezanechal. Syn zůstavitele se ve lhůtě nepřihlásil,
takže státní notářství k němu nepřihlíželo a potvrdilo nabytí dědictví manželce
zůstavitele. Tento postup, který výslovně umožňují i nyní platné předpisy (§
468 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů -
dále též jen "obč. zák."), byl dle tehdy platných předpisů legální a nelze mu
nic vytknout, ani vinit státní notářství respektive opatrovníka, že neučinil
vše pro zjištění adresy zůstavitelova syna, jestliže tehdy dostupné prostředky
byly vyčerpány - je možné, že adresa byla známa orgánům činným v trestním
řízení, nikoli však v tomto dědickém řízení. Usnesení státního notářství bylo
doručeno zástupci zůstavitelovy manželky a opatrovníku zůstavitelova syna a v
roce 1965 nabylo právní moci (posléze byl podle něj proveden zápis v evidenci
nemovitostí). Odvolací soud za této situace uzavřel, že odvolání podává osoba,
s níž nebylo v dědickém řízení po zůstaviteli (v souladu s tehdy platnými
předpisy) nakládáno jako s účastníkem řízení, a odvolání je podáno až poté, co
usnesení nabylo právní moci; odvolání proto odmítl podle § 218 odst. 1 písm. b/
o. s. ř. V závěru odvolací soud zdůraznil, že z hlediska právní jistoty
považuje za nepřípustné, aby na základě opravných prostředků podaných více než
třicet let po vydání rozhodnutí a jeho doručení účastníkům tehdejšího řízení,
bylo takové rozhodnutí přezkoumáno obecným postupem dle ustanovení o opravných
prostředcích, pro něž je charakteristické, že možnost jejich podání je omezena
přesně stanovenými (a zásadně nepříliš dlouhými) lhůtami a přesným vymezením
okruhu osob, které je mohou podat. Za účastníka řízení je považován ten, kdo
jím skutečně byl, a nikoli ten, kdo jím z nějakého důvodu nebyl, i když jím být
měl, uvedl odvolací soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 19/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pravý
dědic měl ostatně možnost domáhat se vydání dědictví podle ustanovení § 485 a
násl. obč. zák. (dříve § 557 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku),
přičemž i tato možnost je časově omezena. Požadavek právní jistoty je totiž
nedílně spojen s řadou právních institutů, jejichž společným znakem je právě
časově omezená možnost uplatňovat určité právo (promlčení, prekluze, vydržení).
J. D. (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včas
dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 2 písm. a/ a
d/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
že mu - ve smyslu § 237 písm. f/ o. s. ř. - byla postupem soudu odňata možnost
jednat před soudem. Konkrétně dovolatel vyslovil přesvědčení, že byl-li mu v
dědickém řízení ustanoven opatrovník jako osobě neznámého pobytu, soud mu svým
postupem odňal možnost jednat před státním notářstvím a takové rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Veřejný opatrovník pro zjištění
adresy dovolatele nic nepodnikl; přitom notářství mělo k dispozici odsuzující
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. října 1962, sp. zn. 1 T 046/92,
citovaný v protokole sepsaném v dědickém řízení dne 15. dubna 1965. V protokole
je uvedena též adresa matky dovolatele (manželky zůstavitele) E. D., na které v
roce 1965 bydlela jmenovaná i dovolatel. Uvedená adresa tedy byla známa
státnímu notářství, notáři, veřejnému opatrovníkovi i zástupci Obvodní
prokuratury pro P., který proti matce dovolatele vznesl obžalobu z trestného
činu opuštění republiky. Jestliže by při minimální snaze něco o dovolateli
zjistit byl učiněn na této adrese dotaz, byl by bezpečně zjištěn dovolatelův
pobyt a s dovolatelem mohlo být jednáno jako s účastníkem řízení. Dovolatel má
za nesporné, že se tak stalo proto, že zde byl zájem, aby jako syn emigrantky
byl z dědictví vyloučen. Z těchto důvodů dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, vycházejícím z toho, že nebyl účastníkem řízení. Proto
dovolatel požaduje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., avšak není
důvodné.
Dovolatel nesprávně odkazuje co do dovolacích důvodů na občanský soudní řád ve
znění účinném do 31. prosince 1995. Dovolání bylo ovšem podáno v říjnu 1996
(leč Nejvyššímu soudu předloženo až v září 1998), takže pro dovolací řízení se
uplatní občanský soudní řád ve znění zákona č. 238/1995 Sb., účinného od 1.
ledna 1996 (srov. článek II. odst. 1 a 4 citovaného zákona). Ustanovením § 241
odst. 2 písm. a/, a d/ a § 237 písm. f/ o. s. ř. tedy v rozhodném znění
odpovídají ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o. s. ř. a § 237 odst. 1
písm. f/ o. s. ř.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1
o.s.ř. (tzv. "zmatečnostem"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v
rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst.
1 a 3 o.s.ř.). Jelikož jiné vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda řízení je postiženo
vadou tvrzenou dovolatelem.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., spojuje zmatečnost řízení se
skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je
takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních
práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen
tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu
soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a
jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při
rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998
a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen "R 27/1998" a
"R 49/1998").
Podle ustanovení článku II. bodu 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a
doplňuje občanský soudní řád, pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před
účinností tohoto zákona, užije soud dosavadních předpisů; tím není dotčeno
užití § 38.
Z ustanovení § 106 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o
řízení před státním notářství (notářského řádu), který nabyl účinnosti 1. dubna
1964, vyplývá, že pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností
tohoto zákona, užije se dosavadních předpisů.
Dle ustanovení § 503 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, který
nabyl účinnosti 1. dubna 1964, při dědění se užije práva platného v den smrti
zůstavitele; byla-li však závěť zřízena před 1. dubnem 1964, posuzuje se její
platnost podle dosavadních předpisů.
Zůstavitel zemřel dne 30. listopadu 1956; proto je třeba při prověřování
správnosti "postupu" soudu v dědickém řízení vyjít z tehdejší hmotněprávní i
procesní úpravy obsažené v zákonech č. 141/1950 Sb. a č. 142/1950 Sb. Přitom
nesmí být přehlédnuto, že ač je v těchto předpisech zmiňován jako orgán
provádějící řízení o projednání dědictví soud, s účinností od 1. ledna 1955
bylo k této činnosti povoláno státní notářství (srov. § 2 a § 17 zákona č.
52/1954 Sb., kterým se rozšiřuje působnost státního notářství).
Podle ustanovení § 324 zákona č. 142/1950 Sb., ve znění zákona č. 68/1952 Sb.,
osoby, o nichž lze mít za to, že jsou dědici, státní notářství o tom uvědomí.
Zároveň je poučí, že mohou do jednoho měsíce, neustanovilo-li státní notářství
lhůtu delší, dědictví odmítnout, a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí.
Uvědomění a poučení se doručí do vlastních rukou nebo se dá ústně a zapíše se
do protokolu.
Při absenci výslovné úpravy v pasážích týkajících se přímo řízení o dědictví
platila pro dědické řízení definice účastenství formulovaná v ustanovení § 5
zákona č. 142/1950 Sb. tak, že účastníkem řízení je ten, o jehož právech nebo
povinnostech má být v řízení rozhodováno.
Ve spojení s cit. ustanovením § 324 zákona č. 142/1950 Sb., ve znění zákona č.
68/1952 Sb., tedy byly za účastníky dědického řízení pokládány především osoby,
o nichž lze mít za to, že jsou dědici.
Kdo je dědicem přitom vymezoval tehdy platný občanský zákoník především
(pozitivně) v ustanoveních § 526 a násl.
Dovolateli byl usnesením bývalého Státního notářství pro Prahu 3 ze dne 11.
března 1965, č.j. 3 D 996/94-26, ustanoven podle § 61 odst. 2 zákona č.
141/1950 Sb. opatrovník jako osobě neznámého pobytu. Toto usnesení bylo
dovolateli též bylo řádně doručeno (ve shodě s ustanovením § 51 a § 52 zákona
č. 142/1950 Sb.) vyvěšením na úřední desce soudu; nebylo pak odklizeno žádným
opravným prostředkem a není předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu v
této věci. Jen pro úplnost lze v této souvislosti dodat, že podle konstatní
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozhodnutí soudu (v něm projevený hodnotící
úsudek) není nesprávným postupem soudu "v průběhu řízení" (srov. výše cit. R
27/1998 a R 49/1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp.
zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998,
pod pořadovým číslem 42 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1996,
sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník
1997, pod pořadovým číslem 36).
Podle ustanovení § 518 zákona č. 141/1950 Sb. odmítnout lze dědictví jen
písemným prohlášením, učiněným soudu písemně anebo ústně do soudního protokolu.
Z ustanovení § 521 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. se přitom podává, že
opatrovník nepřítomen nebo neznámého dědice (§ 61 odst. 2) nemůže za takového
dědice učinit prohlášení, že dědictví odmítá nebo naopak neodmítá.
Dle ustanovení § 519 téhož zákona prohlášení o odmítnutí může dědic učinit jen
do měsíce ode dne, kdy byl o své dědickém právu úředně zpraven, ledaže mu soud
se zřetelem k zvláštním poměrům určí lhůtu delší (odstavec 1). Nebude-li ve
lhůtě soudem dané učiněno prohlášení, zdali nepřítomní nebo neznámí dědicové
dědictví odmítají nebo ne, má se za to, že zůstavitel žádné takové dědice
nezanechal (odstavec 2).
Příslušného uvědomění a poučení podle § 519 zákona č. 141/1950 Sb. a § 324
zákona č. 142/1950 Sb., ve znění zákona č. 68/1952 Sb. se dovolateli dostalo ve
výše cit. usnesení o ustanovení opatrovníka. Marné uplynutí tam uvedené zákonné
lhůty pak mělo i hmotněprávní účinky; potud, že se zřetelem k ustanovení § 519
odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. tím nastal stav, že se na dovolatele nehledělo
jako na dědice zůstavitele. Se zřetelem k výše podanému výkladu účastenství v
dědickém řízení tak přestal být i účastníkem dědického řízení.
Ani tím ovšem dovolatel nebyl zbaven práva jednat před soudem, když až do
rozhodnutí, jímž se potvrzuje nabytí dědictví, mohl uplatnit v dědickém řízení
své dědické právo. Nicméně, nestalo-li se tak, pak odvolací soud J. D. právem
nepokládal za účastníka dědického řízení.
Ostatně, i po právní moci rozhodnutí, jež dovolatel napadl odvoláním, měl
dovolatel k dispozici institut k prosazení svého dědického nároku vůči
nepravému dědici prostřednictvím žaloby podle ustanovení § 557 a § 558 zákona
č. 141/1950 Sb. (tzv.hereditas petitio).
Lze tedy uzavřít, že řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo
není.
Zbývá vypořádat se s dovolacím důvodem dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V daném případě právě ty závěry, jež Nejvyšší soud učinil při zkoumání namítané
zmatečnostní vady, odůvodňují jako správné i právní posouzení věci odvolacím
soudem co do úvahy, že odvolání bylo - v intencích § 218 odst. 1 písm. b/ o. s.
ř. - podáno osobou neoprávněnou (někým, kdo již dříve přestal být účastníkem
dědického řízení).
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.) jako nedůvodné usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková