20 Cdo 1865/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. G., a B) M.
O., proti žalovaným 1) J. M. a 2) D. M., 3) J. L. a 4) Z. L., o určení právního
vztahu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 356/93, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
5.4.2001, č.j. 40 Co 275/98-261, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl
žalobu o určení právního vztahu.
Žalobci (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu
vytkli, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že se ztotožnili se závěry
odvolacího soudu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o
rozsudek odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení § 237, §
238 a § 239 o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné není, jelikož
existence zde vyjmenovaných vad řízení, způsobujících zmatečnost rozhodnutí
odvolacího soudu, nebyla v dovolání namítána a neplyne ani z obsahu spisu.
Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání dovodit
nelze, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není rozsudkem měnícím nýbrž
potvrzujícím, a ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. není k
založení přípustnosti dovolání použitelné proto, že odvolací soud přípustnost
dovolání výrokem svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil (odstavce 1/) a
žalobci návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinili (odstavec 2/).
Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání
se situací, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým
tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Soud prvního stupně skutečně rozhodoval v dané věci dvakrát; jeho v
pořadí první rozsudek ze dne 30.11.1995, č.j. 8 C 356/93-117, v části, jíž bylo
určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky označených nemovitostí, odvolací soudu
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu jednání.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a podmínky jeho
přípustnosti proto není přiléhavé pojímat extenzívně. Jeho logickou a
pozitivněprávně vyjádřenou základnou je princip diformity (srov. § 238 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.); dovolání je namístě tehdy, když rozhodnutí soudu prvního
stupně a soudu odvolacího se obsahově liší, a tento rozpor si žádá
rozhodce třetího; odlišnost se zjevuje v tom, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu
prvního stupně vymezil odvolací soud obsah právního vztahu účastníků, resp.
zda práva a povinnosti účastníků, o která v řízení šlo, stanovil odlišně či
nikoli (srov. R 52/1999).
Citované ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. vystihuje situaci,
kdy princip diformity (jakožto východisko pro založení přípustnosti dovolání)
se může uplatnit než zprostředkovaně, jelikož v důsledku vázanosti soudu
prvního stupně právním názorem soudu odvolacího (§ 226 o.s.ř.) jsou jejich po
sobě jdoucí rozhodnutí naopak navzájem konformní. O diformitu v tomto pojetí
nejde ale již tehdy, jestliže v dřívějším rozhodnutí soud prvního stupně
rozhodl jinak; je třeba splnit i podmínku, že pozdější (potvrzené) rozhodnutí
je přímým důsledkem závazného právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného ve
zrušovacím rozhodnutí. Autonomie soudu prvního stupně musí být natolik
potlačena, že pro pozdější rozhodnutí je určující nikoli jeho původní právní
názor, ale právní názor odvolacího soudu; mezi tímto závazným právním názorem
a pozdějším rozhodnutím musí být vztah příčinné souvislosti.
Neuplatnil-li se naopak - v konkrétním případě - takový vztah, kupř.
proto, že se pro změnu skutkového základu ani právní názor odvolacího soudu
uplatnit nemohl, nebo proto, že ve zrušovacím rozhodnutí se odvolací soud
omezil toliko na pokyny procesní povahy, aniž by názor, rozhodný pro právní
posouzení věci vůbec vyjádřil, nemohou být ani tehdy, když soud prvního stupně
rozhodl jinak než v rozhodnutí dřívějším, podmínky přípustnosti dovolání podle
§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. splněny.
Obdobně je tomu v posuzované věci.
Jestliže odvolací soud zrušovacím usnesením uložil soudu prvního stupně
orientovat řízení směrem, jehož základnou mělo být (a také bylo) nové rozsáhlé
dokazování, jehož právní zhodnocení nemohlo být ani předjímáno, nelze mít za
to, že by jeho právní názor byl pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního
stupně určující; v právním posouzení věci (vzhledem k nově získané
skutkové základně) soud prvního stupně tím předem omezen nebyl. Tak je tomu
zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno pro
nedostatek skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 písm.
a/ o.s.ř., jehož se odvolací soud také v daném případě dovolal.
Podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, proto v daném případě splněna není.
Dovolání tím není přípustné ani z hlediska ustanovení § 238 odst. 1
písm. b/ o.s.ř., a jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných
ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud dovolání ve smyslu § 243b
odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; za náklady
potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst.
1, věta první, o. s. ř.) nelze považovat ty, které se pojí s vyjádřením
žalovaných k dovolání, jež svým zaměřením vztah k výsledku dovolacího řízení
(odmítnutí dovolání) nikterak neosvědčilo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu