20 Cdo 1876/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné M. č. P. 10, proti povinné L. P., zastoupené
advokátkou, vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc
2214/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z
12.5.2006, č.j. 51 Co 118/2006-31, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 12.5.2006, č.j. 51 Co 118/2006-31, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z 22. 6. 2005, č.j. 49 Nc 2214/2005-10,
se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 22.6.2005, č.j. 49
Nc 2214/2006-10, jímž obvodní soud nařídil exekuci. Odvolací soud dospěl k
závěru, že pro nařízení exekuce jsou splněny všechny předpoklady, zejména že je
exekuční titul materiálně i formálně vykonatelný; podkladový rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 10 z 21.1.2002, č.j. 6 C 474/2000-19, považoval za řádně
doručený „náhradním způsobem, a to uložením u pošty dnem 26.2.2002 po předchozí
výzvě, aniž pošta sdělila, že se adresátka v místě bydliště nezdržuje“ (viz
předposlední odstavec druhé strany rozhodnutí odvolacího soudu na č.l. 32). Jak
plyne z následujícího odstavce odůvodnění napadeného usnesení, městský soud z
výpovědí svědků „zjistil, že asi od června 2001 po dobu jednoho roku povinná
bydlela v bytě své sestry B. S. Všichni svědci potvrdili, že povinná do bytu v
T. ulici docházela a přebírala tam poštu.“ Na základě výpovědí svědků „z nichž
pouze svědek R. hovořil o určitých potížích při doručování pošty jeho osobě,
zatímco dcera povinné žádné problémy s doručováním nezmínila“, dospěl odvolací
soud k závěru o neopodstatněnosti námitek povinné, že jí titul nebyl doručen, a
že proto nejsou dány podmínky pro nařízení exekuce, a uzavřel, že podkladový
rozsudek vykonatelný je.
V dovolání povinná namítá prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst.
2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř. neúplnost a nesprávnost skutkových
zjištění, zda se v době doručování zdržovala na adrese uvedené na dodejce, tedy
v P. 10 na T. ul.; na základě nepřípustných souhrnných zjištění pak odvolací
soud dospěl podle dovolatelky k nepřezkoumatelnému rozhodnutí, spočívajícímu na
„nesprávném právním názoru na otázku doručování“.
Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 o.s.ř., kdy zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí spočívá v nesprávném výkladu ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. v
rozhodném znění) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3
o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné –
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v
dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
právní názor odvolacího soudu, že podmínky pro tzv. náhradní doručení, tedy
doručení uložením na poště, jsou dány i tehdy, je-li v průběhu řízení zjištěno,
že adresát do místa doručování sice dochází, že tam však nebydlí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového
stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech
účastníků).
Výklad ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. v rozhodném znění, tedy ve znění účinném
v únoru 2002, podaný odvolacím soudem, je skutečně nesprávný.
Podle ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12.
2004, nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou,
zastižen ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se
vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát
zásilku do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den
doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Podle ustanovení § 46 odst. 5 o.s.ř. není-li zjištěn opak, má se zato, že se
adresát v místě doručení zdržoval.
Jak plyne z výslovné dikce ustanovení § 46 odst. 4 v rozhodném znění, je
zákonná konstrukce náhradního doručení založena na předpokladu, že adresát se v
době doručení (tj. určitého dne) v místě doručení skutečně zdržuje a může si
tedy zásilku vyzvednout u soudu či držitele poštovní licence. Je-li tento
předpoklad splněn, pak jde adresátu plně k tíži, že si zásilku nevyzvedl.
Podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje, proto není splněna nejen v
důsledku dlouhodobé nepřítomnosti, nýbrž i tehdy, jde-li o stav zcela
přechodný, tj. například krátkodobý i několikadenní pobyt mimo bydliště, např.
dovolená apod. (srov. též Občanský soudní řád, Komentář. 5. vydání. Praha:
C.H.BECK, 2001, s. 175,176, vysvětlivky 3., 4.). Odvolací soud však takto
ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. nevyložil. Ačkoli vzal výpověďmi svědků za
prokázané, že povinná „asi od června 2001 po dobu jednoho roku bydlela v bytě
své sestry“, přesto shledal podmínky pro náhradní doručení uložením na poště za
splněné a tento závěr pak podepřel argumentem, že „dcera povinné žádné problémy
s doručováním nezmínila, a že o určitých potížích při doručování pošty (jeho
osobě) hovořil pouze svědek R.“ Přitom odvolací soud považoval podkladový
rozsudek – nesprávně – za doručený uložením na poště „aniž pošta sdělila, že se
adresátka v místě bydliště nezdržuje“, a to přesto, že dodejka na č.l. 24
připojeného spisu nalézacího soudu neobsahuje (na rozdíl od doručenek na č.l.
7, 13, 15 a 18a téhož spisu) obvyklou předtištěnou formulaci, že „…adresát
nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje…“, nýbrž pouze otisk razítka
NEZASTIŽEN, OZNÁMENO, uloženo 26.2.2002 (navíc bez otisku denního razítka a
podpisu vydávajícího pracovníka).
Z uvedeného plyne, že odvolací soud – vyložil-li první větu ustanovení § 46
odst. 4 o.s.ř. tak, že postačí, aby adresát bydlící jinde do místa doručování
pouze docházel (byť třeba i za účelem „vybírání pošty“), je jeho výklad
nesprávný. Protože na tomto nesprávném posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a
poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil podle
druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení části první,
hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2009
JUDr. Vladimír M i k u š e k ,
v. r.
předseda senátu