20 Cdo 1887/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční
věci oprávněné P. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému V. V., pro
částku 14.995,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou pod sp. zn. Nc 4172/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové z 26. 4. 2004, č. j. 24 Co 167/2004-42, takto:
I. Dovolání proti II. a III. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové z 26. dubna 2004, č. j. 24 Co 167/2004-42, jimiž bylo rozhodnuto
o nákladech řízení, se odmítá.
II. Dovolání proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
z 26. dubna 2004, č. j. 24 Co 167/2004-42, jímž bylo usnesení soudu
prvního stupně ve věci samé změněno tak, že návrh na nařízení exekuce byl
zamítnut, se zamítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud ve věci samé (výrok I.) změnil
usnesení z 19. 8. 2003, č. j. Nc 4172/2003-20, jímž soud prvního stupně nařídil
exekuci na majetek povinného, a to tak, že návrh na nařízení exekuce – s
odůvodněním, že oprávněná neprokázala splnění své vzájemné povinnosti (§ 43
odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., dále též jen „exekuční řád“) – zamítl. Oproti
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že splnění vzájemné povinnosti
oprávněného nelze prokázat notářským zápisem osvědčujícím prohlášení samotného
oprávněného, že svou vzájemnou povinnost splnil, nýbrž že toto prohlášení musí
formou notářského zápisu, případně alespoň soukromou listinou obsahující jeho
ověřený podpis, učinit naopak povinný. Výroky II. a III. pak odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V dovolání, jímž napadla výslovně též výroky o náhradě nákladů řízení,
oprávněná namítá, že řízení bylo stiženo vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí „je založeno na
nesprávném právním posouzení věci.“ Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „o.s.ř.“) spatřuje v tom, že soud neprovedl důkaz jí předloženou
listinou, a to „zprávou ohledně předání věci povinnému a jeho chování při
návštěvě,“ a důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v aplikaci nesprávné
právní normy, totiž § 72 odst. 1 písm. g) a § 79 odst. 2 zákona č. 358/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „notářský řád“) namísto
správného ustanovení § 80 tohoto předpisu, z něhož ovšem nevyplývá podmínka
osobní přítomnosti notáře osvědčovanému skutkovému ději.
V části, v níž dovolatelka napadá usnesení odvolacího soudu ve výrocích o
nákladech řízení (II., III.), není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení § 237 o.s.ř.,
neboť se v této části nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z
ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v jejich
taxativních výčtech uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání v části týkající se nákladů řízení odmítl (§ 243b
odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání směřující do měnícího výroku napadeného usnesení (přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2
o.s.ř.) důvodné není.
Protože vady vyjmenované v § 242 odst. 3 větě druhé o.s.ř. namítány nejsou a ze
spisu nevyplývají, je při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.)
předmětem dovolacího přezkumu pouze právní závěr odvolacího soudu, že oprávněná
– předložila-li namísto písemného potvrzení povinného o splnění její vzájemné
povinnosti pouze notářské osvědčení o jejím prohlášení, že věc (videokamera, k
jejímuž vydání byla titulem zavázána) se nachází v držení povinného – splnění
své vzájemné povinnosti ve smyslu § 43 odst. 1 exekučního řádu vskutku
neprokázala.
Právní posouzení (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento
případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 43 odst. 1 exekučního řádu jestliže je to, co ukládá exekuční titul
povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti
oprávněného, lze exekuci nařídit jen, prokáže-li oprávněný, že se podmínka
splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil,
popřípadě je připraven ji splnit.
O vzájemné plnění obou účastníků (zde o zaplacení částky 14.995,10 Kč s
příslušenstvím /povinný/ oproti vydání videokamery /oprávněná/, jak byli
účastníci zavázáni rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 22. 3.
2002, č. j. 3 C 47/2001-44, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
z 26. 11. 2002, č. j. 22 Co 429/2002-64) jde zejména u synallagmatických
závazků, jejichž splnění se může domáhat jen ten, kdo sám splnil svůj závazek
dříve, anebo kdo je připraven jej splnit (§ 560 občanského zákoníku).
Protože soud při nařízení exekuce, k němuž dochází zpravidla bez nařízení
jednání a bez slyšení povinného, nemůže zkoumat, zda oprávněný svou vzájemnou
povinnost vůči povinnému splnil nebo je připraven ji splnit, je oprávněný
povinen tyto skutečnosti při nařízení exekuce prokázat. Splnění vzájemné
povinnosti, popřípadě připravenost k jejímu splnění může oprávněný prokázat jen
listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem. Soukromá listina
sama o sobě není způsobilá prokázat splnění vzájemné povinnosti (případně
připravenost k němu) oprávněného, soudní praxe však dovodila, že uvedená
listina vyhovuje požadavkům § 43 odst. 2 exekučního řádu tehdy, jestliže
podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny.
Z dikce ustanovení § 43 odst. 1 exekučního řádu (srov. „…jen prokáže-li
oprávněný…“) vyplývá, že důkazní povinnost spočívá na oprávněném; je tedy jen
logickým důsledkem uvedeného, že k unesení důkazního břemene nepostačí
prohlášení samotného oprávněného, byť je osvědčeno notářským úkonem podle § 80
notářského řádu (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 2. 1975,
sp. zn. 3 Cz 10/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9,
ročník 1976 pod poř. č. 31). Nedostatek ochoty povinného písemně potvrdit
splnění vzájemné povinnosti oprávněným, případně poskytnout součinnost
potřebnou k ověření soukromé listiny, tedy nemůže být nahrazen tím, že
prohlášení o splnění vzájemné povinnosti učiní samotný oprávněný, byť si takové
prohlášení „nechá osvědčit“ notářem; jediným prostředkem, jak takový nedostatek
ochoty povinného odstranit, je pro oprávněného žaloba o určení (§ 80 písm. c/
o.s.ř.), že svou vzájemnou povinnost splnil, popřípadě je připraven ji splnit.
Protože dovolatelka vycházela ze závěru jiného, je nepřípadná její argumentace,
že soud použil nesprávná ustanovení § 72 odst. 1 písm. g) a § 79 odst. 2
notářského řádu namísto (podle ní) správného ustanovení § 80 tohoto předpisu,
případně že toto posléze uvedené ustanovení nesprávně vyložil. Zamítavé
rozhodnutí odvolacího soudu totiž nespočívá na aplikaci a interpretaci
uvedených ustanovení notářského řádu, nýbrž na závěru, že oprávněná neunesla
důkazní břemeno stran svého tvrzení o splnění její vzájemné povinnosti, tedy
povinnost uloženou jí ustanovením § 43 odst. 1 exekučního řádu.
Z téhož důvodu je nepřípadná dovolatelčina výtka, že „soud měl k dispozici
zprávu ohledně předání věci povinnému a o jeho chování při návštěvě.“
Spatřovala-li snad dovolatelka v neprovedení tohoto důkazu vadu podle § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak je tato námitka (kromě toho, že se v exekučním
řízení – až na výjimky, k jejichž existenci však není v souzené věci důvodu –
neprovádí dokazování) nepřípadná již proto, že ani takováto soukromá listina
důkazem způsobilým prokázat splnění vzájemné povinnosti není.
Protože odvolací soud dovoláním předestřenou otázku vyřešil správně, a protože
jeho výklad ustanovení § 43 exekučního řádu (obsahově shodného s ustanovením §
262 o.s.ř.) je v souladu se standardní judikaturou, dovolací námitky neobstojí;
Nejvyšší soud tedy – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o.s.ř.).
O nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§
88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu